Trojka

Trojka. Jsou tři, ti advokáti. Poslední dny mi daly střetnout se s podivuhodnými zjevy, jejichž společným jmenovatelem je členství v jednom cechu. Ale, při kratším zastavení, je toho nejspíš více.

 

Mäsiarka neboli řeznice

Znám ji už odjinud. Praha je malá, soudů je deset. Vlastně o něco víc, ale ne o moc. Mäsiarka, jak říkají bratia, neboli řeznice. Postavou je řeznice bez dalšího. Nepřehlédnutelná, hádavá, s líbezným tetováním za krkem. Když se rozsvítí světla jednací síně, bere svou roli do rukou podobně jako řeznice sekáček. A seká, tluče do toho, dokud není podle jejího hotovo. Postaví nárok protistrany jako dvacet deka kližky a nesleví.

Teď jsem ji potkal na policii. Hájila práva svého nevinného. Sedm obhájců, sedm nevinných. Byli stateční, neboť recidiva je naučila nebát se. Když došlo na jejího nevinného - statečného, zeptal se agilní kolega přímo a nepříjemně. Mäsiarka nemohla vstoupit do otázky, jež nepatřila k nepřípustným, a tak se uštěpačně zařehtala. Přitom rozvlnila tělo a nechala ten úsměšek doznívat s několikerou ozvěnou. Její smích jí tekl z úst jak hnijící zranění, řekl by básník.

 

Krystalická advokátka

Jsme sousedé. Potkávali jsme se na chodbě a tak nějak hned poznali, že děláme podobné věci. Teprve nedávno ale došlo na delší konverzaci. A jako správní sousedé jsme se i krátce navštívili. Bylo to jako střet civilizací, dvou světů. Mužského doupěte, pavučiny, ateliéru; a naproti tomu zářivého pokojíčku, kde jsou věci právě tak, a jen tak, jak mají být. Chaos proti uspořádanosti.

Nebylo by na tom nic divného, že si žena středního věku hýčká svůj prostor a organizuje svou práci a že naopak muž to příliš nedělá. Nebo alespoň ne tak, aby to bylo poznat. To, co mi uvízlo v paměti, byla ta uspořádanost ve všem. Dokonce i ke koncipientce, už ne přímo dívce, sedící za monitorem počítače. "Miluju čisté věci, proto tady mám K.," pohlédla krystalicky čistá advokátka na svou pomocnici. Tomu krystalickému sdělení předcházel krátký exkurs po zdech kanceláře, na nichž vězela hladká fotka hladké stavby, po nichž se plazily hladké šlahouny popínavých rostlin a před nimiž byly seřazeny v hladkém šiku knihy zákonů. Vše bylo hladké a čisté, v estetickém konceptu krystalické advokátky.

Pavel Zajíček v jedné písni zpívá: "Řeks mi, na vyhořelejch pláních úžasu cosi začalo hnít a opadat, aby cosi novýho mohlo začít růst. Já ti vodpovídám... pokud chceš mluvit o čistotě, měl by ses nejdřív projít kanálama sraček, potom o ní budeš mluvit míň nebo vůbec."

Tu píseň jsem zamlčel.

 

Česko našlo multitalent

Jedna má klientka se rozhodla postoupit advokátovi, o němž ví, že, jak se říká, bude hájit zájmy protistrany, informaci. Prostou, prostinkou, pouze a jen to, že už také má svého advokáta, a tím jsem já. Tak zněl její e-mail. Něco jako obracejte se již výlučně na tohoto člověka.

Advokát odepsal: "Vážená paní starostko, děkuji za Vaši dosti  neobvyklou předběžnou informaci.  Mně ale  zajímá toliko skutečnost, kdo předloží plnou moc k zastupování  účastníků v řízení v dané věci.  Docela se na to těším." (Přepsáno i s hrubkou páně advokáta.)

Zaujal mě člověk, kterému byl dán tak veliký dar radovat se a tetelit se štěstím nad existencí plné moci. I zadal jsem jeho jméno do internetu a zjistil, že je nejen advokátem, ale i hercem, kameramanem, zvukařem, radním, pedagogem a pravděpodobně jako jiný právník jeho formátu Janek Ledecký dokáže být "vším, či si budeš přát".

Chvíle oddalovaného štěstí mohou být příjemné, rozhodl jsem se dopřát je svému multitalentovanému kolegovi a plnou moc mu nikdy neposlat.

 

 

 

 

 

 

 

---