Časy se mění, my měníme se v nich

Horký letní den se chystal na přechod v jasnou, svěžestí naplněnou noc.
Slunce pomalu mizelo za vrcholky kopců a hladilo polokouli posledními paprsky.
Měsíc bude v úplňku a z nebe již teď začínají shlížet nejjasnější hvězdy, vzduch je cítit šeříkem a trávou, stromy poklidně vrhají své stíny.
Tom nic z toho nevidí. Je zavřen ve velké místnosti bez oken. 
Ta je cítit starobou a knihami. Sebemenší zvuk se odráží od stěn až k vysokému stropu,
od kterého se spouští dolů k podlaze a vyvolává tak pocit osamělosti a prázdnoty.
Má to rád. Myšlenky se mu zde formují tiše a spořádaně. Ke své práci potřebuje klid. Pečuje totiž o soukromou sbírku artefaktů.
Třídí je, ukládá, renovuje, zkoumá. Co zrovna který kousek potřebuje, to mu s láskou poskytne.
Ve třech vysokých a dlouhých dřevěných policích, ozdobených měděným reliéfem, se tísní několik stovek prastarých knih a rukopisů. V zadní části místnosti, na mramorových podstavcích, lze najít části keltských kamenných desek s kříži, triádami, či zvířecími motivy. Hned vedle zase několik světu utajených, sumerských destiček a dokonce i části egyptských hyeroglifů. Některé jsou původní, celistvé desky. Jiné naopak jen kousky skládanky, ve kterých spousta dílků chybí. Ve skleněných výlohách se uchovávají prastaré přepisy, mnohem mladší než původní kamenné rytiny, ale i tak staré několik stovek, dokonce i tisíců let. Na plátnech, papyrusových svitcích, či na zažloutlém papíru, přenášeli se informace z desek mudrcům a filosofům po celém kontinentu, aby nakonec po strastiplné cestě skončili zde, se všemi výhodami, jež stáří náleží. Ochráněné a často i zrestaurované. Od zadní části místnosti směrem vpřed, k masivním dveřím, je místnost, měřící něco kolem sta metrů, zaplněna do poloviny. Další podstavce se přidávaly až s novými kousky. 
Tom neví, kdo ho vlastně platí. Ví, že firma, pro kterou oficiálně pracuje, je jen zástěrkou nějakého soukromého vlastníka. Velmi bohatého, protože sbírka měla, podle jeho odhadu, cenu asi dvou set miliónů eur. Nikdy se ani neptal. Práce ho bavila a byl výborně placen za své znalosti, spolehlivost a diskrétnost. Oficiálně byl knihovníkem. Knihovník s platem deset tisíc eur měsíčně byl velmi nápadný, proto z částky dostával na účet jen dva tisíce, zbytek měl uloženo na falešné jméno v jisté švýcarské bance. Vše zařídil majitel Knihovny, nikdy s tím nebyli problémy. Tomovi bylo devětadvacet, byl bohatý a šťastný. Jako historik a vědec, nemohl si přát lepší místo. Může studovat prastaré artefakty, jak se mu jen zlíbí. 
Právě se dívá na zrcadlový rám. Něco takového ještě neviděl. Rám dorazil před několika hodinami a Tom se ho zatím ani nedotkl. Je okouzlen. Podle průvodních papírů byl rám ze sedmadevadesáti procent z čistého křišťálu. Pouze tři procenta připadla na vrozené nečistoty. Ale to nejúžasnější bylo, že byl pravděpodobně vyroben z jediného kusu. Nenašel zatím jediný spoj a fascinován touto myšlenkou si vroucně přál, aby polarizační mikroskop neodhalil opak. Nechal si pro něj poslat jednoho ze dvou strážných, Ernsta, který mu měl být kdykoli po ruce. Také si bude muset prohlédnout vnitřek rámu, protože nemá žádné drážky na vsazení skla, což by znamenalo, že tam nikdy žádné nebylo.
Křišťál nevykazoval, po prohlédnutí pouhým okem, žádné rýhy po opracování a to i přesto, že reliéfy po celém jeho obvodu byly složité a propracované do nejmenšího detailu. Úchvatný kousek byl prý nalezen při vykopávkách v Gize. Moc tomu nevěřil. Znamenalo by to, že rám byl opracován v dobách, kdy o takové technologické zručnosti člověk neměl ani ponětí.
Přitáhl si křeslo, pohodlně se usadil před křišťálový skvost a hleděl na něj. Pomalu přejížděl očima po obvodu rámu a snažil se zachytit každý detail vyobrazených znaků. 
…
Seděl tak nejméně půl hodiny a jediné, co se za tu dobu pohnulo, byly jeho oči. Intenzivně přejížděly sem a tam po reliéfu a svítily fascinací a touhou po zjištění. Vždy rád zkoumal a luštil. Hledal pravdu v historii i v přítomnosti, nezávisle na svém zaměstnání, či povaze artefaktů, které zkoumal. Jeho osvícenecké smýšlení hledalo cestu do nezakryté pravdy. Majitel Knihovny s tím byl obeznámen a u některých nálezů tento druh výzkumu i vyžadoval. Možný vliv jiných civilizací, původ lidstva a jeho hierarchie, počátek rozvoje vědomí v dobách před sedmi až sedmadvaceti tisíci lety…
Byla toho spousta. Spousta nevyřčeného a ještě větší spousta pečlivě pohřbeného.
Dveře vrzly. Ernst je chtěl dát před několika měsíci spravit, Tom to odmítl. Miloval ten starý, ostrý zvuk, jak masivní dřevo bojovalo se svou ohromnou váhou skrze šest pomocníků v podobě ručně kovaných pantů. Ve dveřích se objevil strážný a táhl za sebou na podstavci zvětšenou a flexibilnější verzi polarizačního mikroskopu. Rotační podloží a nastavitelný kloub umožňovaly volný pohyb mikroskopu ke zkoumání větších objektů. 
„Ernste, postav to sem prosím,“ ukázal prstem kousek stranou od rámu, „já už si pak stojan nastavím sám, děkuji moc.“
Ernst byl mohutné postavy, měl široká ramena a ve velikých rukách by mohl drtit kameny na štěrk. I přes svůj neohrabaný vzhled se osvědčil jako pomocník s jemnými prsty a rozumnými otázkami. Netrvalo dlouho a stali se přáteli. Strážný byl uchvácen Tomovými znalostmi a knihovník se nikdy nepřestal obdivovat kontrastu svalnatého těla a bystré mysli. Tom byl zvyklý pozorovat. Lidi, nebo věci, neviděl rozdíl. Netrvalo dlouho, aby přišel na to, že Ernst i druhý strážný Paul, byli dříve vojáky. Nevyptával se, po tom mu nic nebylo. Sbírka měla ohromnou hodnotu, jak finanční, tak duševní. Oba strážní tu byli, aby chránili Knihovnu i jeho samotného. Víc nepotřeboval vědět. Věřil, že by ho dokázali ubránit i před nájezdem elitního komanda a v podstatě měl i pravdu.
„ Já už půjdu, Tome,“ strážný se podíval na hodinky, „ Paul mě bude střídat za 37 minut, ještě si projdu okolí budovy. Než vypadnu, donesu ti něco k jídlu.“
„Dobře, ještě jednou děkuji, Ernste,“ Tom se usmál a pokynul strážnému rukou na pozdrav.
„Tak za 37 minut,“ Ernst mrkl, udělal několik kroků a už se za ním zavíraly dveře, opět s ostrým vrznutím. Místností to prolétlo jako výkřik staré ženy, ale skončilo to velmi náhle. Aby si Tom tu chvilku užil, zavřel oči. Při nejostřejším tónu krátkého, skřípavého zvuku, mu cukla víčka. 
Ještě chvíli seděl a oči nechal zavřené. Snažil se uklidnit myšlenky. Při zkoumání si rád uchovával čistou hlavu. Pak se rychle zvedl a přistoupil k mikroskopu. Posunul si podstavec před rám a přiblížil optiku k levému hornímu rohu. Chvíli se díval do přístroje a šteloval ostrost. Pak už jen mlčky a pomalu přejížděl optikou, postupně, po celém obvodu rámu. Nevynechal ani centimetr. 
Měl za sebou asi třetinu, když zvedl poprvé hlavu. Promnul si oči a otočil hlavou kolem dokola, aby si uvolnil krk. Pak jeho pohled padl ke dveřím. Hned za nimi stál vozíček s podnosem na jídlo.
Ernst, pomyslel si. Nechtěl ho vyrušovat při práci a tak mu jídlo jen posunul za dveře. Zlatý Ernst. Uvědomil si, že ho nevyrušilo ani vrznutí pantů. Tak moc se do své práce ponořil, až zapomněl na čas. Bylo už po jedenácté večer. Doma ho nikdo nečeká, rozhodl se tedy rychle. Přešel k interkomu a stiskl tlačítko.
„Paule?“
Z reproduktoru se ozval rozvážný hlas: „Ano Tome?“
„Dnes tu budu přes noc,“odpověděl. „Prosím, nechoďte sem, nechci být vyrušován při práci.“
„Jistě Tome, jak si přejete.“
„Děkuji a přeji klidnou směnu.“
„Vám také, uvidíme se v šest ráno.“ V interkomu to prasklo a dál už bylo ticho. 
S Paulem nikdy nevedl rozhovory o své vášni. Byl to vážný muž, bezpochyby inteligentní, ale ze zásady se odmítal citově sbližovat s kýmkoli v práci a to včetně svého kolegy. Zřejmě měl v sobě zaseto více vojenského chování, než přátelský, civilně vystupující Ernst.
Tom přešel od interkomu ke dveřím a sundal poklici z tácu. Studená večeře. Švýcarský sýr s bílým pečivem, ledová káva a balíček hroznového cukru. Tom se musel pousmát. Ernst ho měl přečteného. Věděl, že ho od práce nic neodtrhne a teplé jídlo, že bude zbytečné. Musel znovu poděkovat za to, že měl poblíž tak skvělého člověka, jakým byl obrovitý strážný.
Ukousl ze sýra, zajedl ho pečivem a napil se kávy. Pak pomalu rozbalil hroznový cukr a jednu tabletku si vložil pod jazyk. Tak déle vydrží. Tom nevěřil energetickým nápojům a kávu pil také jen málo. Když chtěl rychlou energii, hledal ji vždy v balíčku hroznového cukru. 
…
Znovu stál před křišťálovým rámem a zkoumal mikroskopem jeho strukturu, v níž se snažil najít nějaký spoj. Teď už měl polovinu jeho obvodu za sebou a nepochyboval, že rám je z jednoho kusu, ale hlavně, že nevykazoval žádné známky opracování námi známými nástroji. V naší době nikdo nedokázal opracovat horninu tak, aby na ní nezůstaly alespoň mikroskopické rýhy. Natož v naší bohaté historii.  Byl si jist, že tohle nevyrobil člověk. Drážka na vsazení skla chyběla a bylo jasné, že v rámu nikdy nebyla. Byl to tedy vůbec zrcadlový rám? Všechny rytiny, všechny ty úchvatné znaky, nic nevykazovalo sebemenší náznak opracování lidskými přístroji. 
Znovu se sklonil nad mikroskop, ale tentokrát zvedl hlavu již za pět minut. 
Našel rýhy. Předtím si jich nevšiml, čistota křišťálu dokázala hodně schovat.
Odsunul mikroskop. Tyhle rýhy byly viditelné pouhým okem. Bylo to písmo. Asi latina, ještě nerozeznával všechna slova. Táhla se přes znaky v reliéfu, musela tam být tedy dodána později. Lidskou rukou. Prstem přejížděl písmena, byla na spodní části rámu. Nedokázal je všechna rozeznat pouhým pohledem. Ani prsty nebyly dost citlivé. 
Chvíli přemýšlel a nakonec dostal nápad. Laser. Měl ve stole zelený laser, který kdysi používal tak, že svítil do skleněných, nebo křišťálových útvarů a sledoval, jak se světlo tříští po místnosti. Tenkrát si něčeho všiml. Bublinky v křišťálu, přirozené vady, byly v zeleném světle lépe vidět. Vytáhl laser ze šuplíku a přešel ke dveřím. Zhasl světlo. Místnost bez oken se ponořila do černočerné tmy. Posvítil si laserem a přešel k rámu. Namířil paprsek zeleného světla na písmena a opravdu, mohl je mnohem lépe přečíst. Chvíli přejížděl světlem po těch deseti centimetrech. Slovo od slova. Měl pravdu, byla to latina. Novodobá latina. To znamená, že rám opravdu mohl být pohřben za dob některého z posledních faraonů, ale dodatek byl jistě přidán nějakým římanem. Přejížděl po slovech tak dlouho, než dostal celek.
Ta slova znal, bylo to latinské přísloví. Údajně napsáno císařem Lotharem v devátém století našeho letopočtu. „Časy se mění, my měníme se v nich.“ Tak nějak zněl překlad. Že by tato věta byla vyřčena někým jiným, dříve, než ji použil Lothar? Neudržel se a začal číst nahlas. Pomalu, jen pro sebe, ostatně, nikdo jiný tam nebyl: 
„Tempora mutantur nos et mutamur in illis.“
Zvedl oči. Po zádech mu přejel mrazivý dech. Prudce se otočil a svítil laserem na plochu stolu, aby se světlo soustředilo do jednoho bodu a osvítilo mu co největší prostor. Ale nic za ním nebylo. Tam, kam nedosahovalo zelené světlo, byla všude jen hustá, kašovitá tma. Najednou si povšiml, že vidí trochu dál. A světlo již nebylo zelené. Otočil se zpět čelem k rámu. Ten matně zářil modrobílým světlem a každou sekundou se jeho záře zvětšovala. Nemohl věřit svým očím. Bylo to úchvatné. Po stěnách se náhle roztančily stíny. Byly jako živé. Postavy lidí se pohybovaly. Náhle slyšel i hlasy, výkřiky, řinčení kovu. Už nebylo pochyb. Ti lidé válčili. Egyptská vojska, Čingischánova Horda, Hannibalovy válečníci, Perská armáda, Římké legie, barbarské Keltské kmeny, Jana z Arku, Napoleon…  Angličané, Španělé a Francouzi na americkém kontinentě … Obrovská přehlídka děsivé historie, promítající se v poklidném modrobílém světle. Německá a spojenecká armáda, ano, byly to obě světové války. Ten zvuk byl tak autentický a stíny již chvíli měly vlastní tváře. Srazilo ho to na kolena, třásl se po celém těle. Vietnamská válka, Korea, blízký východ… největší špatnosti lidstva se mu promítaly do srdce a do hlavy. Nedokázal se pohnout. Cítil bolest, strach, utrpení všech těch lidí. Zacpal si dlaněmi uši a sklonil hlavu mezi kolena. Slyšel sám sebe, jak křičí. Drásalo mu to nervy…
Náhle vše utichlo. Otevřel oči. Díval se do země a prudce dýchal. Zvuky a hlasy, bolest, ten pocit, že ho něco trhá na kusy. Vše zmizelo. Místo toho cítil pocit prázdnoty a zároveň všeho. Cítil mír, jaký v životě necítil. Strach úplně zmizel, nezbyla ani jiskřička, jako by nikdy neexistoval. Kolem se rozlévalo jen to krásné a čisté světlo, teď již více bílé, než modré. Cítil, jak ho hřeje do zad. Zvedl pomalu hlavu. Měl pocit, že nemusí spěchat. Před ním stála zářící postava. Zdánlivě připomínala člověka, ale její obraz byl rozmazaný. Jako poškozený hologram. Slyšel hlas, jemný, přicházející z dálky. „Jsi připraven.“  Ta věta mu zněla v hlavě pořád dokola. Bez přestávky, jako poškrábaná gramofonová deska.
„Připraven?“ zašeptal nechápavě. „Na co…“ 
Najednou cítil, jak ho něco táhne vzad. Rychle se otočil. Křišťál neskutečně zářil. Místo skla v něm stála namodralá tekutina. Vlnila se, jako vodní hladina pohlazená větrem. Pořád ho to přitahovalo. Uvědomil si, že má nohy několik centimetrů nad zemí a přibližuje se k zrcadlu. Nebránil se, nebál se. 
Tekutina se náhle počala vinout ven z rámu. Úzké proudy kapek mu začaly omotávat tělo. Pořád víc a víc, až nakonec neviděl nic jiného. Vložil ruku do proudu. Necítil nic. Ani teplo, ani chlad. Jakoby tam nic nebylo. Necítil ani žádný odpor. A přece se tekutina rozvlnila v místech, kam přiložil dlaň. O kousek dál se zase spojila a nerušeně rotovala dál. Pak ucítil silný tah. Jako by ho to vcuclo. Rychle a bez varování. Měl pocit, že mu někdo mačká hlavu ve svěráku. Automaticky otevřel ústa, aby tlak uvolnil, ale nestačilo to. Ztratil vědomí.
…
Pomalu otvíral oči. Bolelo ho celé tělo, v hlavě cítil ostré střepy. Bílé světlo ho bodalo do očí, ale nebylo to světlo z rámu. Tohle světlo bylo přirozené. Sluneční svit zbělal, když procházel mraky, snad jen proto, aby se zavrtal pod jeho víčka a způsoboval mu bolest. Pamatoval si, co se stalo, ale nechápal to. Snažil se postavit na nohy, ale dostal se jen na kolena. V hlavě mu hučelo a žaludek mu svírala nevolnost. Z pokleku padl na ruce a zvracel. Udělalo se mu trochu lépe. Teď už se i postavil. Trochu se motal, ale malátnost pomalu ustupovala. Předklonil se, ruce si zapřel o stehna a chvíli zhluboka dýchal. Pak se narovnal. Oči už si přivykly a tělo se již také pohybovalo lépe. Počáteční křeče v žaludku ho přešly. Šlo to rychle. Rozhlédl se. Viděl město. Stál uprostřed veliké křižovatky. Všechny semafory blikaly oranžovou barvou, nikde nebylo jediné auto, nikde nebylo ani živáčka. Město bylo zcela tiché, jakoby vylidněné. Vzduch byl chladný a čistý. Vrátil se mu pocit strachu. Nechápal, jak se sem dostal, nevěděl kde je a netušil ani, proč je zde tak pusto. To ho děsilo, ale zároveň to někde hluboko v srdci probudilo jeho přirozenou touhu po vědění. 
…
Procházel prázdným městem. Chodil již notnou chvíli a neslyšel zatím nic jiného, než zvuk vlastních kroků.
Šel namátkou, nesledoval cestu, už by ani netrefil na místo, odkud vyšel. Neviděl žádné nápisy, které by mu napověděly, kde to vlastně je. Bylo to prázdné město beze jména. Město ticha. Podíval se vzhůru. Nebe bylo zatažené špinavými mraky a slunce jen občas problesklo skrz mezery potažené slabší šedí. Nevěděl jak je tu dlouho. Až teď si uvědomil, že neví, jak dlouho spal. Podíval se na hodinky. Stály. Jejich čas ukazoval jedenáct hodin a čtyřicet dva minut. Teď mu to teprve došlo úplně. Když se mu to stalo, to s křišťálovým rámem, byla noc. Nyní je v neznámém městě za bílého dne. Muselo ho to přenést na jiný kontinent, do jiného časového pásma…
„Ne,“ řekl nahlas. „To nevysvětluje, proč je tu tak prázdno.“
Znovu pohlédl do oblak a otočil se o sto osmdesát stupňů. Pohledem padl na vysokou budovu, odtud to vypadalo, že se dotýká mraků. Rozhodl se vystoupit nahoru. Byla od něj vzdálená asi půl kilometru. Za chvíli stál před vchodem. Stejně jako všude jinde, i zde chyběly nápisy. Zkusil zatáhnout za veliké prosklené dveře. Otevřely se. To nečekal. Přešel velikou halou. Byly tu květiny v truhlících, prázdný recepční pult, vysoké schody a blikající tlačítko výtahu. Stiskl ho a dveře se ihned rozjely do stran. Vstoupil do výtahu a stiskl nejvyšší číslo na panelu. Výtah se rozjel, ale nehučel. Jel neskutečně tiše, jako by ho vynášela vzhůru jen myšlenka. Tichá myšlenka, toužící po rozletu. Výtah se zastavil a dveře se opět srolovaly do stěn. Byl přímo na střeše. Vykročil ven z malého prostoru a uchvácen pozoroval město, které nikde nekončilo. Tedy, on konce nedohlédl.  Neviděl ani lesy, ani moře, nic. Jen budovy a silnice. Železo a beton. Cítil vítr ve tváři a uvědomil si, že slyší jeho tiché hučení, jak se proháněl po střechách. První zvuk, který zde zaslechl, a nebyl projevem jeho přítomnosti. To mu trochu uvolnilo napjaté nervy. Pořád měl strach, ale vítr, jako by mu přinášel pohlazení skutečného světa. Ucítil mrazení v zádech a prudce se otočil. 
…
„Zdravím tě, Thomasi.“
Před ním stálo to samé stvoření, které viděl chvilku před tím, než ho pohltila tajemná tekutina v rámu. Světelná bytost byla bez tváře a přesto cítil její pohled.
„Kdo jsi?“ zeptal se Tom přímo. Necítil zmatení, jen touhu po odpovědích.
„Tvůj průvodce.“
Ten hlas slyšel v hlavě. Přímo tam. Nepřicházel od té postavy pomocí verbální komunikace. Vkládal mu slova přímo do mozku.
„Čím mě provázíš?“ Uvědomil si, že ani on sám neotvírá ústa.
„Zkouškou času,“ světelná postava se klidně mihotala v prostoru.
„Času, času“ opakoval si Tom a díval se zmateně kolem sebe, „co to vlastně znamená?“ zvedl oči a upřel je na mihotající se bytost.
„Zde neexistuje Cronos. Jsme v dimenzi, řídící se nadčasovou zónou Cairos.“
Průvodce se na okamžik odmlčel, pak dodal: „Jsi v mém světě. V prostoru, který jsem vytvořil a uložil ho na bezpečné místo.“
„Do křišťálového rámu,“ dodal Tom automaticky.
„Ano.“ 
Tom chvíli přemýšlel. „Proč město?“
„To už je tvá práce. Já jsem ti dal jen možnost. Tvé vědomí si vybralo to, co znáš nejlépe. Ale moc  štastné asi nebude. Jeho přirozenou fantasii ještě stále potlačuje tvé ego.“
Tom sebou trhnul. Jeho zkoumání osvíceneckých vod ho za nějaký čas posílilo v přesvědčení, že své ego již dostatečně ovládá. Že se od něj umí odpoutat. 
„Proč si tohle myslíš?“ zeptal se trochu provinile, což už samo o sobě přisvědčovalo slovům toho stvoření.
Postava zdvihla ruku k nebi a v Tomově hlavě se ozvalo vysvětlení: „Tvé nebe je zatažené, slunce se jen těžko dere skrze mraky. Ve tvém městě není jiného živého tvora, nejsou v něm slyšet zvuky, kromě těch, které vytvoříš ty. Je to město tvého ega, které nechce vidět světlo a nechce slyšet nic, kromě vlastního hlasu. Nechce vidět nic, než samo sebe.“
Tom sklopil hlavu a mlčel. Měl pocit, že postava před ním nedokáže lhát a proto její slova bez výhrad přijal. Alespoň navenek. Snad se trochu styděl, ale více cítil zklamání. A pak mu došlo, že slyší vítr. Slyší přece vítr, nemůže na tom být tak zle. Už to chtěl té postavě říci, ale byl předehnán.
„Ano, nic není ztaceno. Zde, v mé přítomnosti, tvé ego nedokáže rozšířit svou moc. Až skončíme, bude, doufejme, zahnáno do svého malého prostoru ve tvém mozku.“
„Takže tady mě naučíš ovládat ego?“
„Ne tak docela. Tady tě naučím, jak se odprostit od času, aby tvé ego nesvazoval. Tvé ego s tebou nechce být, ale musí, protože věří v čas. Čas musí ohlodat tvé tělo a myšlenky, aby tvé ego mohlo splynout s energií vesmírů. Musí si prožít život. Ale zde, v Cairos, můžeme tento zdlouhavý proces urychlit.“
 „Cairos… zákony času a prostoru zde neplatí?“
„Jen pokud to budeš chtít ty sám. Nabízím ti jen možnosti.“
„Neodpověděl jsi mi na mou otázku… Kdo jsi?“
„Průvodce.“
„Ano, vím, ale rád bych znal tvé jméno?.“
„Mé jméno je vše a nic. Nemáme jména. Máme svá světla. Energetickou informaci. Ale kdysi, ve svých několika pozemských životech, jsem míval různá jména. Má poslední inkarnace se dokonce dochovala v lidských legendách. Poslední před mým povznesením. Mé jméno tenkrát znělo Emris.“
„Merlin,“ vydechl Tom ústy a v úžasu rozevřel oči. 
Postava před ním nabývala určitějších tvarů. Rozmazanost se pozvolna měnila v ostrost. V něco, co se částečně podobalo člověku.
…
Před Tomem stála štíhlá, dva a půl metru vysoká postava, jejíž modrá kůže vyzařovala tlumené světlo. 
Obličej byl podobný lidskému, ale byl protáhlejší. Oči byly veliké a bez víček, místo nosu zely jen dvě dírky a ústa neměla rety. Uši také chyběly, zbyly jen otvory. 
„Ty jsi mimozemšťan?“ otázal se Tom překvapeně.
„Nikoli. Tak sis mě jen představil. Tento svět jsem vytvořil já, ale nechal jsem ti svobodnou vůli.“ Tvor pohyboval ústy.
„Takže jsem si tě mohl představit jako šedivého staříka s dlouhými vousy, že?“
„Ano, pokud bys to chtěl. Ale tvá fascinace mimozemskými rasami tě ovlivnila. Tvé ego má stále velikou moc. V dimenzi, ve které žiji, nemáme tvar. Jsme tvořeni jen energií.“
„Éterické bytosti?“
„Svým způsobem ano.“ 
„A mimozemšťané tedy neexistují?“ 
„Ano, existují. I mezi námi jich je mnoho. Více, než těch, kdo byli původně lidmi.“
„A jak vypadají?“ Tomův zájem nebyl striktně vědecký, byla v něm cítit fascinace.
Emris se na Toma svrchu podíval a pak ho jemně klepl prstem do čela.
„Ve vyšších dimenzích jsme všichni jedním. Nemáme různé fyzické podoby. Jen vaše malicherná rasa hledá rozdíly a odmítá společné znaky. Jste jediný druh, který separuje sám sebe jen kvůli drobným odlišnostem, jako je barva kůže, či tvar očí. Jak si můžete myslet, že máte privilegium soudu?“ tón jeho hlasu zněl vyčítavě a ostře.
Tom se zastyděl. „Omlouvám se za svůj druh, ale já takové rozdíly nevidím.“
„Nevidíš, já vím. Ale tvé ego se stále brání. Musím tě testovat neustále,“ odpověděl Emris opět měkkým a poklidným hlasem.
Tom si oddychl. „Myslel jsem, že jsi se rozčílil,“ s úlevou se usmál.
 „Nerozčiluji se, na své emoce jsem napojen už jen velmi malou částí energie.“ Emris se pootočil a ukázal k výtahu. „Půjdeme se projít městem ticha.“
Tom se naklonil přes okraj střechy. „Nemůžeme skočit?“ 
„Jen pokud dokážeš natolik ovládnout své ego a uvěřit, že se ti nemůže nic stát.“
„Pokud ho neovládnu?“
„Zemřeš a ukončíš tím jak tuto zkoušku, tak zkoušku svého vlastního života.“
„Mohu zde zemřít?“ podíval se Tom znovu přes okraj a odhadoval délku případného pádu.
„Dokud neovládneš své ego, ano. To co vidíš není sice skutečné, ani tvé tělo, ale s tvým vědomím přišlo i tvé ego. A tvé ego věří, že jsi skutečný. Zemře-li tvé tělo zde a ty nebudeš připraven, tvé tělo na druhé straně zemře také.“
Tom se vzdálil od okraje a řekl s úšklebkem: „Dobře, radši pojedeme výtahem.“
„Tuto volbu jsem očekával,“ odpověděl Emris a vykročil, pomalu a důstojně, směrem ke kovovým plátům dveří výtahu. 
Výtah projížděl budovou nehlučně. Jen kratičké skřípnutí ocelového lana se ozvalo. Jako by vrzly těžké dveře držené pevnými panty. Tom ten zvuk zaznamenal. Připomnělo mu to klid. A připomnělo mu to ukonejšené ego. Nevšiml si, že Emris mu lehkým ťuknutím prstu vložil do těla kousek své vlastní energie a nasměroval ho přímo do Tomova třetího oka. 
…
Procházeli městem. Mladý muž a jeho vysoký modrý společník. Budovy se měnily, ale vše jakoby zůstávalo stejné. Zábradlí, silnice, odpadkové koše, prázdné výlohy, temná okna. Nic se neměnilo. Jen drobnosti. Popelnice byla trochu jinde, zábradlí bylo tady rovné a tu zas zahnuté do oblouku. Ale bylo to všude stejné. Nebyla v tom krásná nahodilost přírody, byla v tom chladná kalkulace člověka. Ega. Tom si to začal uvědomovat stále více.
Chodili už dlouho. Beze slova. Tom přemýšlel, zatímco Emris čekal na další otázku. Ta nakonec přišla.
„K čemu je tedy dobré ego?“ otázal se Tom a zvědavě se podíval na vysokou postavu.
Došli právě na velikou křižovatku. Emris se postavil do jejího středu a díval se na blikající oranžové panáčky v budkách semaforů. Nad hlavou mu přeletěl ptáček. Emris se v duchu usmál. 
„Ego se učí z různých zkušeností a vědomí se učí od ega. V hmotném těle jeden bez druhého nemůže být. Vědomí přebírá od ega informace a snaží se nad něj vystoupit, aby některé zkušenosti neopakovalo dvakrát. Ego se snaží vědomí umlčet. Řídí se buďto emocemi, nebo chladnou kalkulací, mamonem. Nemá vyššího cíle, než nakrmit své potřeby. Touha po vědění je egu cizí. To vědomí tak rádo zkoumá. Chce se stát opravdu vědomé a uvědomělé, přítomné v každém čase. V další fázi se chce vymanit z proudu času a povznést se nad ním. Čas je pro tvé vědomí jen svazující zbytečnost. Řetěz, kterého se musí zbavit, aby mohlo vystoupit výše. Ego není nic, než zběrač zkušeností, je jen ve tvém mozku. Ale vědomí se nachází v každé buňce tvého těla. Je to energetický náboj, který tě udržuje naživu. Vědomí ti dává život. Pro lidskou bytost… vědomí je život. Tvé vědomí je jedna z nekonečna nití vesmírné energie. A chce jen získat vlastní, originální barvu, aby předivo vesmírů bylo pestré a bohaté.“
Tom se zadíval na šedivé nebe. „Dokážu se vůbec někdy odprostit od svého ega?“
„V lidském těle? Ne. Ale můžeš ho potlačit natolik, aby tvé šance k povznesení byly mnohem větší. Má energie ti pomůže. Obsahuje více informací ze zdroje, tvé šance narůstají spolu s mou přítomností.“
„Zdroj,“ opakoval si Tom. „Kde je vlastně ten tajemný zdroj? Tvůrce vesmírů?“
Emris se pousmál, jak jen mu to úzké rty dovolily. „V každém z nás.“
Tom se také pousmál. Přišlo mu to chytré. To, co člověk hledá nejvíce, má vlastně sám v sobě.
„Jak dlouho to může trvat?“
„U každého je to jiné, ale myslím, že ty jsi na nejlepší cestě.“ Emris ukázal několik metrů před Toma. Na zemi stál malý ptáček. Vrabec. Co chvíli popolétl a bušil zobáčkem do silnice. Zvědavě nakláněl hlavičku. Nakonec se zadíval přímo na Toma. Ten ho zaujatě pozoroval. Vrabec náhle začal měnit své tvary a velikost. Byl stále větší a větší. V krátké chvíli se k nebi vznesl obrovský orel. Tom za ním otáčel hlavu a najednou uviděl, že se mraky trhají a zpoza jejich stěny začíná procházet sluneční záře. Tom se nechápavě zadíval na Emrise.
„Co se to děje?“
„Tvé ego zapochybovalo samo o sobě. Zde v Cairos, navíc za pomoci mé vlastní energie, stačí tvému vědomí málo.“
„To jsem dokázal já?“
„Nikoli. Já je Ego, vědomí jsme My!“ 
Tom pocítil zvláštní přísun energie. Cítil se neuvěřitelně silný a čistý. Roztáhl paže, pozvedl hlavu a nasál vzduch do hlouby plic.Vysoká, modrá postava stála mlčky a dívala se na lidského tvora. Svět se kolem nich začal rychle měnit. Beton se začal rozpadat. Tisíce let rozkladu se odehrávaly v jediném okamžiku. Budovy, silnice, kovové zábradlí, skleněné výlohy, vše se sypalo k zemi a v té samé chvíli, kdy kusy dopadaly na zem, rašila jim v ústrety tráva. V některých místech se stébla rychle rozpínala v keře. Stejně tak se začaly objevovat úzké kmínky stromů, letící výš a výš k nebi. Zesilovaly se v stále silnější kmeny a zůstaly stát vzrostlé stromy tyčící se k nebesům. Obaleny listím, natahovaly se za slunečním svitem, který vytrysk z náhle modré oblohy. Mraky se rozplynuly jako pára a ponuré šero města vystřídala prosvětlená zeleň pralesní krajiny. Všude poletovali ptáci, bylo slyšet jejich zpěv a třepetání křídel. Vše kolem ožilo brouky a plazy. Tělo jaguára se protáhlo mezi stromy. Zadíval se na postavy vprostřed vší té nádhery. Žluté oči žhnuly životem. Z hrdla mu vyšel mocný řev a vzápětí už se jediným skokem ztratil mezi keři. Vzduch byl prosycen energií. Tiché město bylo minulostí. Živoucí příroda roztáhla své sítě. A jednotlivá vlákna bysme mohli sledovat přímo k Tomovi. Táva ho lechtala na nohách. Rozpřažené ruce cítily závany větru. Orel se snesl dolů a posadil se na Tomovu pravou paži. Zamával zvolna křídly a mladík pocítil na tváři dotek konečků jeho per. Poté orel zase vzlétl. Na lidské kůži nezanechal jediný škrábanec od ostrých drápů. Srdce mu pulsovalo a tento svět pulsoval s ním. Vydal ze sebe ostrý výkřik, ne nepodobný zvuku, který Tom tolik miloval.
Mladík svěsil paže a pomalu vydechl. Otevřel oči. Zářily modrobílým světlem, stejně jako křišťálový rám, než ho vtáhl. Pohlédl na své nohy, protože již necítil jemný dotek trávy. Vznášel se kousek nad zemí. 
Emris ho pozoroval, už byl zase jen shlukem energie se zdánlivým obrysem lidské postavy. 
„Na počátku jsem ti ukázal války, smrt, hlad, utrpení. Tím jsem tvé ego oslabil, ukázal jsem mu totiž, čeho je schopno. Dal jsem ti možnost volby, a ty jsi hledal odpovědi. Přišel jsi za mnou a já ti některé dal. Teď zbývá jediná pravda a ty už ji znáš.
„Ano.“ Tom se podíval na krásu kolem sebe. Na život, na mohutné stromy i na titěrné broučky. Přejel po tom všem pohledem.
 „Celá naše planeta je jedno velké vědomí, komunikující skrze přírodu… a já jsem jen jeho malinkatá část. Stejně jako Země je jen malým kousíčkem vědomí vesmíru. A náš vesmír je jen kapkou života v nekonečných možnostech fantasie.“
„Pochopil jsi rychle.“
„Jak dlouho trvalo naše setkání?“
„Netrvalo. Prostě bylo. A stále je a bude.“
„Cairos,“ vydechl Tom. „Tak málo jsem o něm věděl.“
„Jako dítě jsi ho znal, ale jak jsi rostl, tvé ego zastínilo bránu do pásma bez času. Je načase se do něj vrátit a žít jako člověk. Bestie už vládla vašemu světu příliš dlouho.“
Tvůrce této malé hry věděl, že není již co vysvětlovat a i Tom mlčel.
„Jednoho dne se znovu setkáme. Jako My. Prozatím… nashledanou, mé druhé Já,“  Emris vyslal proud energie směrem k Tomovi. Ten se mu napojil do čela, přímo do míst, kde je Třetí oko. Toma pohltila tma… Na chvíli. Když otevřel oči, spatřil rám. Místnost tonula ve tmě, ale on viděl všechno, každý tvar, v tlumeném světle s bělomodrým nádechem. Věděl, že celý svět teď uvidí jinak. Věděl, že neutekl ani jediný okamžik od chvíle, kdy byl vtažen do rámu. Co teď? Půjde se podívat na měsíc. A hned zítra si vyžádá, aby mohl cestovat za artefakty, aby je mohl zkoumat v jejich prostředí, aby lépe cítil jejich energii. Ale nejdřív předá zprávu, že dvě ze tří sumerských destiček jsou podvrh.