Cesta do zeleného - II.

Druhá část zážitků z vojny. A ještě bude třetí a dost. Pokud bude někomu připadat, že tam je hodně vulgárních slov, je to kvuli autentitě. A věřte, že ve skutečnosti to bylo ještě horší. Pokud bude někomu připadat, že se více rozepisuji o bigbeatové hudební tvorbě 60. let a naší produkci, tak věřte že je to moje srdeční záležitost.

Den ptactva

Na konci Péešky jsme dostali něco jako vysvědčení a dva z nás - ti nejagilnější (a uznávám, že i nejlepší) byli povýšeni na svobodníka. Tak to mi nehrozilo. Ale co mi hrozilo, a to neodvratně, to byla první rota prvního praporu. Na bojové roty jsme byli přiděleni 1. dubna, což je od nepaměti den ptactva. Lepší datum už nešlo vybrat. Ovšem tady nešlo o výběr - prostě šest měsíců je půl roku. A je fakt, že staří psi na bojových rotách už byli celou tu dobu na holuby pěkně nadržení. Sice nováčci šoféři šli na roty už po třech měsících a dostali to takzvaně vyžrat, ale nebylo jich zase tolik, aby mazáci (aspoň někteří) už nemuseli dělat rajóny. A tak se ty tři měsíce mazáci žrali mezi sebou a nejvíce na nás nabuzení byli právě ti, co ještě dělali „potupně“ rajóny s bažanty. A to byli ti největší magoři a totální gumy. Od těch se dala očekávat ta nejkvalitnější buzerace. Tenkrát se tomu ještě neříkalo šikana.

Lampasáci to samozřejmě věděli, ale spíše to podporovali, protože dle jejich názoru to udržovalo pořádek a morálku.První týden na rotě, to byl to totální útok na centrální nervovou soustavu. Věděli jsme, že nejsme nic jiného než tupci, ale že tupce budou ovládat extrahovada, to bylo někdy nesnesitelné. Ale s odstupem let to už člověk bere s humorem a s nadhledem.

První střet s děním na rotě byl vskutku originální. Každá rota má (měla) svého výkonného praporčíka - dříve to byl „staršina“. Je to takový „týlový pracovník“, vedoucí výstrojního a zbrojního skladu, a tak vůbec všeho. Ten náš z první roty - tak to byla vskutku karikatura. Malý, přitloustlý, přičmoudlý, kulhavý, přiblblý a stále připitý. Neurčitého věku, ale určitě přes padesát,  napůl Maďar, napůl Rusín, který slovensky už zapomněl a česky se nikdy nenaučil. A z principu furt řval svým typickým uječeným vysokým hláskem. Bylo naší povinností, ctí a potěšením se napřed zaevidovat u něho, protože kromě samopalu, ešusu a vycházkového oděvu musel vojáček vyfasovat všechno znovu.

Tak jsme napochodovali před výstrojní sklad a ozval se ječivý hlásek (vidět ho nebylo): „Vojáčci, vy čuráčci , teraz še mi tu jeden po druhim pěkně přihlasice! A kterej ješce nevice, kdo ja sem, tak sem výkonný práporčík, práporčík Miklóš! A ešli mě nebudzece posluchať, tak mace po piči, a všeci, kurva, jo?“ Takže jsme se jeden po druhým pěkně hlásili, a u stolku seděl jeho pomocník zapisovatel, neboť psaní zřejmě nebyla Miklóšova silná stránka. A mazáci se už nemohli dočkat, až bude po čtvrté hodině a lampasáci vypadnou z kasáren.

Jestli čekáte, že budu líčit nějaké extra otřesné zážitky (a že jich bylo), tak nečekejte. Nastíním vám jen, do jakých absurdit dovede vygradovat mazácká vynalézavost. Takže mazáci nás po čtvrté odpoledne vyhnali ven a rozvinuli plakát: „Mazáci bez ptáků, to je jak sex bez ženské!“

Jako první číslo bylo předvést, jak umíme frkat a vrkat. A neskutečný řev nás pobízel k vyšší aktivitě: „Správný holub frká a vrká tak, že dovede vylítnout na strom!“ Ale to se nikomu nepovedlo, takže došlo i na kopance. Pak jsme ještě museli napodobovat vzlet bažantů na honu, pochod kačen a vyplašené slípky. Když už se všeho nabažili, tak zpátky na rotu a došlo na ukládání věcí ve skříňkách - neboli na komínky. Ty musely takzvaně řezat, ovšem ani ten sebelepší komínek neobstál. Mazák dal ruku v pěst a vystrčil malíček ohnutý do pravého úhlu.  „Vojáku, víte na co je ten malíček?!“  Věděli jsme. Ten se zastrčil do pracně vytvořené hrany nejspodnější košile a švihem komínek letěl ven. A tak postupně nejmíň desetkrát.

Pak konečně došlo i na rajóny. Na vojně platilo - co je mokré, to je čisté. Ne však na den ptactva. Takže do sucha a do nekonečna. Nejlepší byl úklid záchodů, ale tam jsme se samozřejmě nemohli na den ptactva vystřídat všichni. Nevadí, není všem dnům konec. Večerka byla v deset, ale v ten den jsme uléhali až po půl dvanácté, plní dojmů.

 

Velká Pardubická

Tenkrát se po celé republice provozovaly stejné mazácké radovánky. Jedna z nich byla, že když to měli staří psi za 333 (do civilu), tak se pořádal takzvaný „letecký den“. A bažantům vylétalo všechno z nočního stolku, kanady, věci ze skříněk…V té době jsme sice byli ještě na Péešce, ale to mazákům nebránilo v tom, aby vtrhli na PŠ a všem bažantům letěly z oken ven slamníky. A hledejte pak mezi stovkou slamníků ten svůj. A věřte - není slamník jako slamník. Napěchování slamníku je věda, ale to tu nebudu rozebírat. Když bylo mistrovství světa v hokeji, vybraní holubi museli vzít ešusy, vylézt do podkroví (vylézt na střechu byl problém) a nahánět vlny, ať je lepší obraz. A když už to mazáci mají „jen za 150“, začínají „stříhat metr“. Jedná se o běžný krejčovský metr, ovšem patřičně umělecky upravený. Čím barevnější, tím lepší. Trhá se vždy před večerkou jeden dílek a musí ho utrhnout bažant a poděkovat za tu poctu.

Jedna mazácká specialita se však praktikovala jenom v Lipníku, aspoň od jinud jsem o tom neslyšel. Byla to „Velká Pardubická jarní steeplechase“.Na tuto slavnost nás „vrchnost“ připravovala už nejmíň čtrnáct dní předem. A to jak fyzicky, tak psychicky. Tato pozoruhodnost se v Lipníku konala již od nepaměti, nutno však dodat, že my jsme byli poslední „turnus“, který měl to potěšení.

Od roku 1969 se totiž začalo rukovat dvakrát do roka -   v dubnu a v říjnu. A už to nemělo ty grády - mazáci versus bažanti. Najednou tady byli bažanti, starší bažanti, mazáci a supermazáci. Až se v tom nějak ztrácel přehled. Ale zpět k Velké Pardubické. Když už jsem zmínil podkroví, tak si představte (a někdo jistě zná) Lipnická kasárna. Tři budovy u hlavní cesty (dnes už se Lipník objíždí), no - a abych nepřehnal, tak asi 80 m dlouhé, a v tom podkroví co jiného než krovy z trámů, tak asi co šest metrů od sebe a mezi nimi vzpěry ve výšce asi 60 cm. Ideální překážky.

Takže milí bažanti - nazout kanady, navléct maskáče a nasadit velkou polní, což je ruksak plný nesmyslů, vážící asi 15 kilo. A milí mazáci - tenisky, tepláky a jako pomůcku proutek z vrbičky. Vedle vchodu na půdě se postavil stůl, kde zasedli dva bookmakeři a přijímali sázky. A my jsme ještě dostali startovní čísla a každý mazák dostal přiděleného „svého koně“.

Startovalo se po desíti, ať se neušlapeme, ale i tak - žokej a „kůň“, to je dvacet lidí na trati. Tři, dva, jedna, start! A od jedné zdi přes překážky ke druhé zdi, oběhnout a zpět. A pak ještě jedno kolo a byl tady cíl. A žokejové nás svými pruty popoháněli a hlavně řvali a měřil se čas. Aby se dostalo na všechny, proběhly postupně čtyři starty. Ti nejrychlejší koňové proutkům úspěšně unikali, ti pomalejší byli biti, ovšem vrbovým proutkem přes maskáče, to nebylo zas tak hrozné. Mohu potvrdit, neboť jsem mezi ty rychlejší rozhodně nepatřil. Některá mazácká hovada však porušila pravidla, ignorovala proutky a použila opasky s přezkou. To už taková sranda nebyla.

Můj žokej měl naštěstí mozek a proutek. Pak ještě následovala čtvrthodinová hádka mazáků ohledně naměřených časů a pak mohl být vyhlášen nejrychlejší a nejpomalejší kůň. Ten nejrychlejší byl odměněn „vavřínovým věncem“, upleteným z těch proutků, které vydržely popohánění, a dostal o hodinu prodlouženou vycházku. A naopak ten nejpomalejší dostal týden zaražené vycházky a musel z okna roty vykřikovat: „Já jsem ten nejslabší, nejpomalejší a nejblbější kůň! Já nejsem kůň - já jsem osel!“. A pak si mohl spočítat modřiny.

„To že bylo nahlas? Dyť to nikdo neslyšel! Ještě jednou a pořádně!!!“ A tak ten nejslabší kůň musel znovu. Už to bylo sice hlasitější, ale mazákům to pořád nestačilo. „Vojáku, jestli nechcete letět z okna, musíte pořádně zařvat!“ A voják nechtěl letět z okna, tak už opravdu řval. Jo, teď už to bylo v pořádku. A jelikož byla sobota odpoledne a do kasáren přicházely návštěvy - rodiče, kamarádi, lásky…(babičky), kteří neměli jinou možnost dostat se k bráně než cestou pod okny první roty, tak se zastavovali a se zájmem poslouchali, ovšem nechápali proč ten chlapec řve a zda to patří jim, nebo vlastně komu… Ale na vojně se děje spousta věcí nepochopitelných.

Tak a teď by mě docela zajímal váš názor. Kromě toho „nejslabšího koně“ Jardy, kterého nám přišlo líto, mi celé to divadlo připadlo jako docela povedená recese a s buzerací to nemělo moc společného. Škoda, že autor té estrády je neznámý. Dnes by za to mohl získat třeba Českého lva. A také škoda, že jak vymírají lidové tradice, tak bohužel i tato tradice zmizela v propadlišti dějin.

 

Výkonný práporčík - práporčík Miklóš

Na vojně bylo možno narazit na přiblblé, uřvané a s neustávající chutí buzerující mazáky, ale i na ty normální, kteří (ač před rokem byli sami buzerováni) se chovali umírněně. Těch bylo ovšem podstatně míň. A totéž doslova a do písmene se dalo říct o vojácích z povolání, ve vojenské hantýrce šlo o lampasáky,  furťáky, či zelené mozky. Ovšem ti méně zelení a tudíž normálnější, ti samozřejmě neměli bezprostřední vliv na převýchovu mladého vojáka. Zkrotit nevycválaného hřebečka a zpracovat ho na odhodlaného strážce socialismu, na to byli nasazeni ti ostřejší - tmavě zelení. A snad ani ne nasazeni, oni byli prostě tak nějak k tomu předurčeni. Byl to jejich koníček, byli na to hrdí a dovedli vám skvěle zvednout hladinu adrenalinu (k velkému potěšení mazáků).

Není třeba zde uvádět přehled vojenských hodností, prostě byly  hodnosti důstojnické od podporučíka až po generála a praporčické od rotného až po nadpraporčíka. V té době se ještě mezi nimi našlo i několik, kteří svou hodnost neměli díky vojenskému vzdělání, ale díky zásluhám ještě z druhé světové války.  A mezi ty patřil i soudruh praporčík vlastním jménem Lájosz Miklós. Ti z mazáků, co s ním chodili chlastat, mu mohli říkat „staršinko“. A on sám sebe, když podával hlášení nadřízenému, se hrdě tituloval tak, jak mu určoval vojenský řád a pokaždé to slovo prá-á-á-porčík skvěle protáhl, ať to má úroveň. Samozřejmě takových „týpků“ se v tak velkém pluku našlo (a zároveň i ztratilo) víc, ale „staršinka“ Miklóš - to byl extrém. Kdyby měl žít v dnešní době, tak by nemohl být jinde, než v evidenci na pracovním úřadu.

Ale byl rok 1969, a těch extrémů bylo daleko víc. Bohužel s odstupem let už nejsem schopen vybavit si většinu situací, kde se mohl naplno projevit jeho talent na absurdity. Určitě by se našel nějaký pamětník, který má menší sklerózu než já, a mohl by s troškou do mlýna přispět. Ale nevím o nikom, škoda. Nicméně když jsem se pokoušel popsat kategorie „projevů osobnosti“ mazáka, důstojníka či praporčíka, musím konstatovat, že tento člověk byl naprosto nezařaditelný. A čím se snažil být důležitější, tak tím byl i směšnější. No a co mi utkvělo v paměti z jeho svérázných a neopakovatelných výroků, vám ocituji, i když je to jaksi vytrženo z kontextu.

Jeho naprosto nevyzpytatelné požadavky a projevy, které často hraničily se stupiditou, z něho činily doslova tupého, ale hodně přestárlého mazáka. A natož ještě při jeho svérázné vizáži bylo velmi těžké se těmto projevům nesmát. Což ho samozřejmě vytočilo a začal ječet: „ Helec brácho, kurva, kukaj še, podzivaj še, jak še povida medzi nami, jo? Ja še s vami nebudu malovac, onačic, ani srac! Tri je malo, šidzem je moc - mace pec! No co kukace! Sbalce si deku a chodzce do basy!“. A tak nezbývalo, než sbalit si deku a někam zmizet a čekat, až zmizí i práporčík Miklóš.

K objasnění situace musím ještě dodat, že k nástupu  „do basy“ bylo nutné, aby zápis o přestupku a trestu byl přečten v denním rozkazu, který se konal na buzerplacu při nastoupení roty, což bylo (tuším) pravidelně ve tři odpoledne. A on ze své funkce výkonného praporčíka neměl právo udělovat „nástup k výkonu trestu“, ani ostré, ani po službě, jedině tak mohl zarazit vycházky. A dost často se stalo, že si to na druhý den již nepamatoval. Ovšem pokud si vzpomněl, tak to v denním rozkazu vyšlo.

Taky někdy při nástupu k dennímu rozkazu nemohl být přítomen velitel roty, takže „staršinka“ ho zastupoval. A vždycky se bylo na co těšit. Čas od času bylo třeba vojákům sdělit i nařízení velitele pluku. Tak si matně vzpomínám, že měl tu čest jednou takové nařízení nám přečíst. A četl: „Nařízení velitele pluku: Vzhledem k situaci, že…atd.“ - a pak začal koktat, protože čtení nebyla jeho silná stránka a obzvlášť v češtině. A tak sbalil ten papír do kapsy a prohlásil: “Kurva, cypoviny! Ruším narídzení velitele pluku a naridzuju:…!?!“  Tak to by si snad nedovolil ani nadřízený našeho velitele pluku. Ne tak ovšem práporčík Miklóš.

Jednou, když lilo jak z konve, se čtení denního rozkazu konalo na chodbě roty. Naše první rota byla ve druhém patře, pod námi byla rota třetí. A u nás už rozkaz začal, pod námi ještě ne, a když je na chodbě v třípatrové budově asi sto vojáků bez dozoru, je to pěkný rachot. Hlas našeho velitele roty zanikal v tom kraválu z patra pod námi a tak „staršinka“ zachránil situaci. Naklonil se přes zábradlí (vzhledem k své výšce nemohl přepadnout, i když měl své obvyklé dvě promile) a zařval: „Budzce tam cicho na te treci roce, nebo vam tam kurva hodzim dzelobuch!!!“ A jelikož v těchto prostorách se zvuk rozléhal jak v Chrámu Svatého Víta, tak se na třetí rotě opravdu ztišili a jen ozvěna rezonovala: „…buch, buch, buch…“

A ještě jeden zážitek, který se nedá zapomenout. To už jsme byli mazáci. Mohlo být tak  sedm večer a byla už tma, takže to bylo asi v zimě. Miklóš se zřejmě probral z deliria a byl na odchodu ze svého výstrojního království, a dostal skvělý nápad. Jelikož musel projít kolem naší cimry - byla to ta největší (42 lůžek), vešel dovnitř, rozhlídl se a velitel pokoje, což musel být podle předpisů nějaký poddůstojník a měl postel u dveří, zavelel: „Končit, pozor! Soudruhu praporčíku…“ A soudruh praporčík zaječel: „Kurva, přestaň kvákať, jo? Stě tu všeci? - PLYN!!!“

 A my - i když na leccos již zvyklí, přesto jsme nechápali. A tak práporčík Miklóš zaječel: „No co kukace!!! Poplach mace!!!“ a začal se významně dívat na hodinky. Jo, teď nám to teprv došlo. Takže jsme briskně popadli a nasadili si plynovou masku, kterou musel mít každý voják zavěšenou na pelesti postele. A když jsme tak stáli asi deset vteřin vedle kavalců a připadali jsme si jako cvoci, on byl očividně spokojen. Určitě se mu to líbilo, tak  nám pokynul rukou, otočil se a zmizel. Nejspíš šel domů, neměl to daleko.

 

Příprava na první ASUT

Ke cti a prestiži každého správného pluku patřilo zúčastnit se soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvořivosti). Na našem pluku se věnoval kulturnímu a „uměleckému“ vyžití, vzdělávání a duševní osvětě vojáků již zmiňovaný náčelník pro kulturu major Hrančík. A to opravdu v kladném slova smyslu. Díky němu se mi splnil sen založit kapelu. Nebýt této možnosti seberealizace, tak na té vojně fakt asi zmagořím. Byl to takový protipól praporčíka Miklóše. Přitom oba navzájem si o sobě mysleli, že ten druhý je blbec. Ovšem akorát jeden z nich měl pravdu. Miklóš a jemu podobní měli o duševní osvětě vojáků samozřejmě úplně jinou představu.

Jelikož spojovacích útvarů západního vojenského okruhu nebylo zase tak moc, tak soutěže ASUT neměly vylučovací předkola, ale přímo finále. To moje první se konalo koncem dubna 1969 v Novém Městě nad Metují, to druhé za rok v Kamenici nad Lipou. Na našem pluku fungovala již předtím taneční kapela, což byli vesměs mazáci a muzikanti, kteří měli zkušenosti s hraním již před vojnou a docela jim to šlapalo. A teď opět jedna specialita: V roce 1969 se poprvé konala samostatná soutěž bigbeatových skupin, v roce 1970 podruhé, a pak (v rámci normalizace) byla opět tato kategorie zrušena. Takže pro nás štěstí v neštěstí.

Z nás čtyř „bigbíťáků“ měl zkušenosti s hraním z civilu akorát bubeník „Dědek“, ovšem paradoxně ne na bicí, ale na trubku v taneční skupině. Ale každý z nás už to nějak před vojnou zkoušel - jediný, ale zásadní problém byl v tom, že nástroje i aparatura byly dost nedostupné a hlavně drahé. Stejně nedostupné byly jakékoliv noty a texty, takže to nahradil cívkový magnetofon Sonet Duo, nekvalitní nahrávky a můj „kvalitní“ odposlech a fonetický přepis anglických textů. Byly to takové dřevní doby bigbítu v Čechách. A to i vojenského.

K prvnímu ASUTu jsme stihli nazkoušet asi patnáct skladeb, z toho pět českých a zbytek (považte!) v angličtině. Zkoušky, pokud jsme byli na Péešce, probíhaly celkem v pohodě, problém ovšem nastal po příchodu na bojové roty. Každý z nás čtyř byl přidělen na jinou. Jak si může nějaký bažant dovolit flákat se někde na Klubu? Nikam! A přidat služeb a rajónů! Takže nějaké brnkání si  vypusťte z hlavy, vojíne! A my jsme měli ani ne za tři týdny odjíždět do Nového Města nad Metují. Tak došlo na to, že musel zasáhnout major Hrančík. Napřed tedy vysvětlil našemu veliteli roty, jakou újmu na prestiži by utrpěl náš pluk naší neúčastí, a kolik úsilí už to stálo jeho i nás (a v tom měl pravdu). A pak přišli oba na naši cimru, postavili mazáky do latě a to jsem slyšel poprvé a naposled majora Hrančíka řvát. Řval celkem souvisle něco o barbarech, neschopných a tupých kulturních ignorantech a tak podobně. Pak zvolnil a vysvětloval starým psům, že vojín Vaněk je schopen zvládnout vojenské povinnosti i přípravu na ASUT, kde bude „reprezentovat náš pluk“, a že kdo se pokusí ještě jednou mu v tom zabránit, může taky skončit v base. A že mě tedy budou na zkoušky uvolňovat (samozřejmě v době osobního volna), a to počínaje dneškem. Načež dodal velitel roty: „Tak jste to slyšeli a zařiďte se podle toho!“ Ano - to se dá vyložit různě. A mazáci si to vyložili svém. Přesto jsem odcházel na zkoušku jako vítěz. Dočasný.

Když jsem se vrátil ze zkoušky, na naší cimře něco scházelo. Moje postel sice měla kostru v pořádku, ale jaksi scházel slamník. „Kde mám slamník?“

„Ty umělče, ty čuráku, máš ho v přírodě! Letecký den číslo dvě!“ A venku byla tma a mrholilo. No - oběhnout barák a vytáhnout navlhlý slamník do druhého patra zas není taková sranda. Když jsem ho (zdevastovaný) nějakým způsobem nacpal zpět mezi konstrukci, zeptal jsem se (a to jsem si dovolil hodně), kdo že dostal ten skvělý nápad? Jeden ze dvou magorů (ještě o nich bude řeč) se k tomu hrdě hlásil: „Něco se ti nelíbí, holube?“

„Jo, v první řadě ty!“ vzrušil jsem se.

„Vojáku, máte po piči až do konce vojny!“ a obdržel jsem kopanec. A ten druhý magor měl dotaz: „Vaněk, čím jste v civilu?“ Když jsem se díval na jeho debilní ksicht, napadlo mě: „Popelář!“

„Výborně, tak od teďka budete vybírat ráno z kamen popel!“ No to jsem si moc nepomohl. Takže hned od druhého dne mě chodil každý den ráno dozorčí roty budit deset minut před budíčkem vybírat popel, ale tichounce, abych nevzbudil staré psy! A ještě ten večer jsem dělal rajóny až do půl dvanácté. Byly to hajzlíky, a na závěr jsem seškrabával příborovým nožem 10 roků staré kapance laku z kachlíkových obkladů žlábku…

A tak jsem dostal nálepku nenapravitelného zašíváka. Na zkoušky mě sice pouštěli, ovšem o to častěji jsem chodil do stráže, nebo na „specialitu“ - škrábání brambor. Když jsem taky někdy dostal vycházku, tak jsem se s chutí vojákům vlastní přiožral, a zároveň jsem tak vyventiloval vztek  vůči některým mazákům.

Vždycky po vycházce měl bažant odpuštěny rajóny, neboť mazáci dobře znali pocity vojáka v podroušeném stavu. Ale už se stalo pravidlem, že já jsem vždy po vycházce šel ráno na škrábání brambor. To byl budíček ve čtyři a škrábalo nás asi dvanáct do obřího kotle s vodou. Jednou mi po bouřlivější vycházce bylo dost šoufl, a tak se mi asi po hodině škrábání povedlo, že jsem si do toho kotle zároveň se vhozením bramboru, decentně ublil. A kolega to okomentoval: „To je zajímavé, že ať piješ co piješ, vždycky bliješ bramborový salát. Tak to aspoň zamíchej!“ Tak jsem to aspoň zamíchal. A k obědu byl bramborový salát. Dobrou chuť!

 

Srp, kladivo a bigbít I

Na první ASUT jsme se samozřejmě těšili, ale zároveň jsme měli obavy, zda to nebude ostuda a propadák. Ovšem nejkrásnější na ASUTu bylo, že jsme mohli na tři dny vypadnout z kasáren. Jelo se autobusem - šest mazáků s taneční kapelou, my čtyři bažanti bigbíťáci, samozřejmě aparatura, jeden hoch recitátor, jeden imitátor (skvěle napodoboval Vlastu Buriana) a major Hrančík. Už v autobusu panovala skvělá a uvolněná nálada, a mazáci nám dávali rady, jak to vlastně na takové soutěži chodí. Na vlastní soutěži jsme pak měli možnost každá kapela zahrát pět skladeb ze svého repertoáru dle vlastního výběru. Vybavuje se mi, že jsme hráli Here comes my baby od Tremeloes, Sound of silence od Simona a Garfunkela, protože jsme měli slušně secvičený a ladící dvojhlas s bubeníkem Dědkem a taky od Olympicu skladbu Jen bůh ví, kde se mimo jiné zpívá: „…já nechci dál s válkou nic mít…“.  A na pódiu jako pozadí bylo černé plátno a uprostřed visel velký plakát, na kterém byl nakreslen tank, místo hlavně klarinet, před tankem AS, za tankem UT. Docela symbolické pro tuto dobu. A výsledek? Na tom ASUTu jsme skončili z asi patnácti bigbítových kapel třetí, a naše taneční kapela byla asi ze stejného počtu druhá. Major Hrančík byl na nás právem hrdý. Po návratu jsme všichni dostali oficiální pochvalu, někteří dostali opušťák, a mi zahladili v „ZOTu“ (záznamník odměn a trestů) jeden trest. A ten srp a kladivo? Tak to bude až na příštím ASUTu - v roce 1970.

Pak začal zase „normálně“ fungovat běžný vojenský život, sem tam nějaký poplach, nějaké cvičení, běžná buzerace a stále udivující excesy praporčíka Miklóše, prostě nováček si zvykne. Taky mazáky s blížícím se civilem už to cepování holubů přestávalo bavit, jen ti dva již zmínění magoři - vojín Dohnal a svobodník Kracík si na mně vybíjeli své komplexy a bylo očividné, že je to náramně baví, a na mně zase bylo vidět, jak mě to stále víc a víc dráždí. Prostě jsem byl drzý voják.

Čas od času se v kinosále našeho kulturního klubu konal nějaký koncert populární hudby. Ty koncerty byly přístupné i pro „civilní veřejnost“ - vojáci měli vstup zdarma, civilové platili vstupné a měli vyhrazeny první řady. Důvod byl zřejmý. Pokud tam vystupovala nějaká atraktivní zpěvačka, přítomnost civilů jaksi automaticky potlačovala projevy bouřících se hormonů vojáků, a to zejména ofouklých mazáků. Také to byla jakási „nárazníková zóna“, která měla v nastalé situaci větší účinek, než nezbytná dávka bromu v čaji.

Doslova tak to platilo i někdy koncem června, kdy mazáci to měli už za devadesát, a přijela nás „pobavit“ Hana Talpová s kapelou. Dnes již to jméno mladším asi nic moc neřekne, ale v té době to byla hvězda. Blondýnka plnějších tvarů, bodrá to Hanačka , v té době jí bylo jednatřicet let. Já osobně jsem ji předtím viděl v divadle Semafor v roce 1965 ve hře Šest žen Jindřicha VIII., a měl jsem v paměti zafixován její sametový hlas a hluboký a plný dekolt. Nezklamala. Měla ho. Když vplula na jeviště, staří šakali tiše zavyli. A když byla asi v polovině koncertu, tak ji potkalo neštěstí a mě štěstí. Vypověděl jí službu mikrofon.

„Prosím vás, nenašel by se tady někde nějaký náhradní mikrofon?“ ptala se dost zoufale a bezradně.

„Ale ano, našel!“ vykřikl jsem a jelikož jsem měl klíče od zkušebny v kapse, stačilo vyběhnout jen pár schodů nahoru, a do tří minut už jsem jí předával svůj mikrofon! Mile se na mě usmála. Koncert měl úspěch, musela ještě přidávat. A do závěrečného potlesku se zeptala: „A kde je ten vojáček, co mi půjčil ten mikrofon? Ráda bych mu ho vrátila!“. A tak jsem neváhal a šel jsem na pódium podruhé.

„Díky, můj zachránče!“ A přivinula mě na svou plnou, ještě udýchanou a dmoucí se hruď. A dala mi pusu až to mlasklo. Tak jsem si užil potlesku i já. Brom nebrom, bylo to silně elektrizující. Když jsem odcházel, držel jsem ten mikrofon jako svátost a pyšně jsem sledoval závistivé pohledy starých psů. Večer na cimře se mazáci kvůli mně rozdělili do dvou táborů. Jedni mi fandili, druzí byli z toho vyšinutí a tak jako rajóny jsem vyfasoval - záchody (co jiného?). A magoři Kracík s Dohnalem stáli nade mnou a řvali: „Vojín Vaněk, teď můžete políbit i ten hajzl!“ Ale já byl za hvězdu večera a proto taky nad věcí: „A vy dva mi můžete políbit - víte co…?“ Následoval týden bez vycházek.

            Ty další tři měsíce se nějak překulily, dovolenky, větší část srpna cvičení Odra-Nisa (údajně to bylo největší cvičení spojeneckých vojsk), a v září už mazáci na všechno kašlali. I na nás. A 29. září - předposlední den před civilem už odevzdali všechny vojenské věci a večer spořádali hektolitry chlastu a všichni byli naši kámoši, a tak nás objímali a litovali nás, že ještě rok. A zároveň nám upřímně přáli, ať si ten mazácký rok užijeme.

Na druhý den již „vyšňoření“ v civilu se každý s každým loučil a podal ruku (všechno dobrý) - i magoři Kracík s Dohnalem. Tak věřte, že těm jsem ruku nepodal. Ale s chutí jsem jim popřál do civilu: „Fakt mě velice těší, že už jdete do prdele, a že už vás snad v životě nikdy neuvidím“. A jelikož oba byli ze stejného města, ještě jsem dodal: „Doufám, že budete taková nerozlučná dvojka i v civilu. Jste jako ten srp a kladivo!“ A pak jsem je už v životě neviděl.

 

            Srp, kladivo a bigbít II

            Život mazáka je (byl) opravdu jednodušší než život ptáka. Ovšem léta zaběhnutý a osvědčený  vztah mazák kontra bažant nabyl povážlivých trhlin. Ne že by se mezi námi nenašli stejní idioti jako mezi našimi mazáky, ale byli tu ti již zmínění „dubňáci“ a ti jaksi odmítali poslušnost, protože tvrdili, že naši holubi teprve narukovali. Ovšem nemohli jsme přece dopustit, aby nám přerostli přes hlavu. Takže někdy bylo třeba přitvrdit. Přísahám, že jsem se do těchto radovánek nezasahoval. Nechci to tady rozpitvávat, ale byl v tom teď tak trochu chaos. I lampasáci z toho byli trochu vyvedeni z míry a někteří nám dokonce radili, jak na to.

Ale to všechno šlo tak nějak mimo mě, protože jsem nastoupil od 1. října na štáb, jako pomocník finančního náčelníka. Je pravda, že jsem na tom zapracoval již někdy v červenci, a na tuto „pozici“ mě doporučil můj mazák svobodník Macháček, který mě vždy obhajoval před…(už je nebudu jmenovat). Takže během září jsem už docházel zaškolovat se na štáb. A tak se mi změnil rytmus života vojenského, neboť ráno jsem již neoblékal maskáče a kanady, ale vycházkový oděv, a po snídani jsem už nechodil na „rozvod do zaměstnání“, ale do kanceláře. Mělo to svoje výhody, ale i nevýhody. Každopádně jsem vyfasoval klíče od štábu a to už jsem měl i klíče od klubu. A tak jsem byl takový klíčník, pro spolubojovníky financ a pro praporčíka Miklóše stále „zašivak“.

            Co vše obnášela práce pomocníka finančního náčelníka není až tak zajímavé, a taky nebudu vyzrazovat vojenské tajemství, že? Vrátím se tedy zase k tomu bigbítu. Tento hudební žánr začal hýbat světem, i u nás nahrávek bylo víc, v angličtině jsem se taky něco zdokonalil, měli jsme nového a lepšího (Láďa z Prahy promine) basáka  „dubňáka“, přičiněním majora Hrančíka jsme měli nový zesilovač, a pak - začali jsme používat novinku: booster! Pokud někdo neví, co to je, tak je to takový zkreslovač zvuku kytary, která pak zní jako byste pilovali kov. Booster se samozřejmě  u nás nedal koupit, jenom propašovat, nebo vyrobit. A na to byl machr náš bubeník Dědek, že ho už po ixté zmiňuji. On byl totiž v civilu televizní opravář a nechal si poslat schéma a součástky, pájka na klubu byla. Takže jsme postupně náš repertoár rozšířili až na třicet skladeb, a dovolili jsme si hrát i věci od Beatles - Birthday, Oh darling,  Back in the U.S.S.R.., Come together a Lucy in the sky with diamonds. Akorát nastal jeden problém, a to že jsme zklamali majora Hrančíka. Dodnes mě to mrzí.

 Z taneční kapely, která odešla do civilu, zůstal akorát Leoš Váňa - univerzální to muzikant, který jen stěží dával dohromady novou sestavu (ono to zrovna jaksi nefrčelo). A předtím bylo zvykem občas zahrát na zábavě za branami kasáren, na MDŽ a podobných akcích, což byl docela dobrý kšeft. Takže jsme měli  tu díru zaplnit my. Ale jedině za předpokladu, že bychom přistoupili na to, že zahrajeme nějakou polku, či valčíček…, zkrátka to co si přejí hosté s blížící se půlnocí. Ne, ne, to bylo pro mě naprosto nepřijatelné a pod moji „úroveň“. Naše produkce v podstatě nebyla k tanci, tedy k tomu klasickému, a určitě to nebylo na pět hodin zábavy - snad jen tak odvázat se a křepčit…

            Koncem dubna 1970 jsme jeli na náš druhý ASUT do Kamenice nad Lipou. Oproti loňsku  došlo k určitým změnám. Autobus už řídil náš sólokytarista Standa, a rady, jak to vlastně na takové soutěži chodí, jsme méně zkušeným hochům z taneční skupiny udíleli my. A měli jsme svého zvukového technika. Jen recitátor a imitátor byli stejní jako loni. To jsme ovšem netušili, že všechno bude poněkud jiné.

Už při vstupu do sálu kulturáku nás praštila do očí výzdoba na jevišti. Pozadí bylo potaženo šarlatově červenou látkou a uprostřed plakát. Na žlutém podkladě červený nápis: „Účastí na soutěži ASUT 1970 pomáháme utužovat přátelství všech spojeneckých vojsk“. A nad plakátem velká zlatá hvězda a uprostřed - srp a kladivo! Než začala vlastní soutěž, museli jsme předložit seznam všech skladeb, které máme na repertoáru.

            Pět skladeb dle vlastního výběru, tedy stejně jako loni. Menší zádrhel nastal při instalaci aparatury. Přestal fungovat booster! Ale během nějakých pár minut se ho povedlo zprovoznit, i když zvuk neměl tu patřičnou razanci. I když to bylo možná dobře. Během té neplánované pauzy jsem si všiml, že první řada v sále byla obsazena nějakou generalitou, kteří se tvářili dost nevrle. Opět si nevzpomenu na všechny věci, co jsme hráli, vím však jistě, že jako první byla „Birthday“ a poslední „Back in the U.S.S.R.“ od Beatles. Tu jsme (aspoň dle mého mínění) hráli nejlíp. Když jsem viděl tu elitu v první řadě, na chvíli jsem zaváhal, ale zahráli jsme vše tak, jak jsme si to naplánovali.

Sál byl asi z poloviny zaplněný a ozvaly se i docela hlasité ovace, jen první řada zachovala kamenné tváře. Hned po vystoupení jsme šli do zákulisí, kde nás začala zpovídat hodnotící komise. 

„Proč máte v repertoáru většinu anglických skladeb? A kde sháníte noty a texty?“

„Odposlechem z magneťáku.“  

„Vy umíte anglicky?“ Co teď odpovědět? Ano, ne - obojí by bylo špatně.

„Ano, umím“ zablekotal jsem.

„A kde jste se naučil anglicky?“

„Mám jeden ročník jazykové školy“, což byla pravda.

„Ale to zas tak dobře nemůžete umět!“ 

„Však já jsem neříkal, že dobře!“ 

„Ale docela slušně vám ladí hlasy. Máte v repertoáru něco od bratří Gondolánů?“

„Ne, nemáme.“

„Škoda, to byste měli. A určitě byste měli vyřadit skladbu Back in the USSR. A zařadit něco od Gondolánů. A více českých, a uvidíte, že bude všechno v pořádku.“

Za čtvrť hodiny bylo po výslechu. Odcházel jsem zpocený a začala mě bolet hlava. Major Hrančík se tvářil ustaraně. V restauraci jsme si dali koňskou klobásu, housku a pivo Samson - to vše za 5,-Kčs. A pak ještě jednou. Už jsem se uklidnil a smířil se s tím, že jsme nenaplnili očekávání toho, jak má vypadat správný vojenský bigbít.

Pak někdy odpoledne bylo vyhlašování výsledků. Předseda komise vyhlašoval umístění od pátého místa až po vítěze. Všechny kapely jsme neslyšeli, ale určitě byly některé horší, než my. Myslel jsem si, že bychom mohli zopakovat třetí místo z loňska. Ovšem s tím repertoárem - nevím, nevím. No jo, už je to jasné, hlasatel už byl u druhého místa - Pardubičáci. A ti byli loni první. Pak se ozvalo: „ A jako nejlepší a na prvním místě se umístila skupina  z VÚ 6165 z Lipníka nad Bečvou!“ Neskutečné! Ještě že jsme seděli. Ale museli jsme vstát a jít si převzít cenu - první!!!

Z generality z první řady už tam nebyl nikdo. Zřejmě jim to bylo totálně ukradené. Večer jsme mohli jet do vedlejší dědiny na nějakou vesnickou zábavu. Vojáci se tam asi moc nevyskytovali, protože kromě vstupného jsme neutratili nic. Každou chvíli nám někdo něco poručil, takže všechno bylo zdarma - i holky. A pak i opice. Byl to takový náš Soldiers Happy Day. Po návratu jsme všichni dostali oficiální pochvalu a všichni dostali opušťák - i zvukový technik (asi za ten zdrbaný booster). Jenom mi v ZOTu zahladili další trest.

 

---