Zakopaný pes

Martin a Tereza mlčky odcházeli od čerstvého hrobu. Ona podrážděná, on s lehce vlhkými koutky očí. Ruce měli schované v kapsách. On jako pravý gentleman, na kterého si od mládí rád hrával, protože mu tohle životní divadlo dávalo pocit nadřazenosti, sáhl po klice a chtěl podržet Tereze otevřené dveře. Jeho snaha se ale ve vteřině zhroutila , když mu klika bez hnutí proklouzla pod zabahněnými prsty. Tereza ho šlehla pohledem plným opovržení, ale Martin už byl proti jejímu bičování imunní. Poodešel k rohu domu a zvedl velký kámen zpod japonského javoru.

„Půjč mi tvojí šálu,“ požádal ji a vztáhl k ní ruku.

„Zbláznil ses? Je mi zima. Co s ní chceš dělat?“ vyhrkla a oči sejí zúžily, zatímco bezmyšlenkovitě sáhla na šálu.

„Rozbiju sklo ve dvěřích, abysme se dostali dovnitř, nechci se pořezat,“ odpověděl s klidem, pragmaticky, ruku stále držel rozhodně nataženou.

„Tak to zapomeň,“ řelka tvrdě. „Už jsem kvůli tomu tvýmu psovi promokla, nenechám si ještě zničit šálu. Ty klíče jsi určitě nechal v bundě, tak jí jdi zase vyhrabat. Stejně už jsi špinavej jak ten čokl.“

Martina její chladné chování nepřekvapovalo. Poslední dobou byla taková pořád. Víc a víc času trávila mimo dům a tak on trávil víc a víc času se svým psem. Alespoň on ho přivítal, když Martin přišel z práce a hřál jeho postel.

„Jak v tobě může být tolik nenávisti?“

Odpověď z ní vyšlehla: „To hnusný zvíře mi pochcalo kožich, bazén byl zanesenej jeho chlupama, v noci štěkal, ve dne dolejzal, hrabal v záhonech a ten bordel pak nosil do domu. Jsem ráda, že je po něm. Teď budu mít klid.“

Svůj klid si ale neměla užít dlouho.

„To zní jako kdybys ho...“ Martin svou obavu nedokázal doříct.

Její tvář byla chladná a za povrchní krásou se z hloubky dral krutý vítězný úsměv. Už nebylo třeba dalších slov na vysvětlenou.

„Tak půjdeš konečně vyhrabat ty klíče, zavolat zámečníka, nebo tu budem dál stát v zimě?“ zeptala se jako by nic.

Jediný chlad, který Martin cítil, byl vůči Tereze. Jeho tělo i jeho mysl hořely touhou po spravedlnosti, touho po očistění sice ne světa, ale alespoň svého života od zkaženosti stvůry, která stála před ním. Na ruce mu naběhly žíly, jak se vztekem svíral kámen. Stačila jediná vteřina jejího výsměšného pohledu. Jediná vteřina, která vše změnila. Jediná vteřina, která mu přinese slast. Rozpřáhl se a vší silou jí praštil kamenem do čelisti. Okamžitě se rozletěla sprška krve, zuby zapraskaly, vlasy vlály. Jak Tereza padala k zemi, popadl Martin její šálu a vytáhl jí vzhůru. Místo ní nechal na zem padnout kámen. Dřív, než Tereza ve svém zděšení a bolesti dokázala z hrdla vyhnat křik, jí ho Martim stáhl šátkem, na který z jejího bílého krásného obličeje kapala rudá kovově páchnoucí krev. Ačkoliv je oba poháněla nenávist, ta Martinova byla až nelidská, ne konstatně uvolňovaná jako její, ale jako výbuch bomby v Hirošimě. Surová, nečekaná, co se jí postavilo do cesty, bylo odsouzeno k zániku. Tereza se snažila bránit, ale její podpatky jen rozrývaly promáčenou trávu, na které podkluzovaly. Její zmítání s každým úderem srdce sláblo a nakonec se stejně jako její srdce zastavilo.

Se stejně vítězným úsměvem, jaký před chvílí zdobil Terezu, se Martin zbavoval jejího těla. Odtáhl ji do rohu zahrady, kde před chvílí s láskou zakopal svého psa. Tou samou lopatou se zabořil do té samé hlíny. Slabé žluté světlo pouliční lampy po chvíli práce odhalilo špinavé žluté chlupy zlatého retrívra. Martin opatrně rukama odhrnul zbytek hlíny z těla svého přítele, vyzvedl ho a položil ho vedle sebe na trávu spolu s bundou. Vlasy měl promáčené dešťovými kapkami, když začal v hrobu vykopávat další vrstvu zeminy, tentokrát však pro svého nepřítele. Stáhl z otlačeného hrdla Terezy šátek, aby mu alespoň on narozdíl od ní byl k něčemu užitečný. Konečně ho bez peskování a dohadů použije tak, jak chtěl. Tělo strčil do jámy a bez rozpaků ho hned začal zasypávat. Jakmile byly ostatky dostatečně zasypané udusal promáčenou hlínu. Natáhl se po bundě. Větrovka byla lehoučká, kdyby v ní klíče byly, byla by zatížená. Martin už podruhé pocítil blažené teplo vítězství. Rozložil větrovku na dno hrobu a opět do něj opatrně uložil psa. Pohladil ho po chladné promáčené hlavě a jeho chlupy se mu lepily na ruce. Na obličeji se mu mísily slzy, bahno a krev. Nahrnul do hrobu zbytek hlíny, znovu ho upravil, rozloučil se, odešel rozbít okno dveří a smýt hnus, pach a smutek večera. Poprchávalo a jen pouliční lampa stála nad hrobem. Nad hrobem věrného milovaného psa, který bude navždy chránit tajemství svého pána.