Příběh se lvem

Tehdy přišel do vesnice Xüllá muž. Přinesli ho delfíni z moře, zpola utopeného a vesničané se ho ujali. A volali Dhiadhen pro její léčivé ruce. Ale ta jen spatřila mrtvolně bledou tvář rámovanou dlouhými mokrými vlasy, v panice vyběhla z chatrče a utekla.

"Viděla jsem obraz. Nebyl zlý. Byl jsi v něm tak blízko. Ale..."
"Ale?"
"Neviděla jsem dál. Nic. A i ten obraz se ztratil. Způsobil jsi, že nevidím, muži!"
"Omluvil bych se ti, ale nemám za co. Já to neučinil a chtěli-li to bohové..."
"Odejdi, muži! Mí delfíni ti zachránili život, to je snad dost."
"Bojíš se mě?"
"Jsi zlo."
"Zlo? V životě jsem neučinil nic horšího než, že jsem sousedovi prodal jeho vlastní krávu."
"Nemusíš učinit nic a přesto jsi zlo."
"Jsi nespravedlivá, ženo!"
"Ty jsi! Odejdi!"
"Řekli mi, že tu bouři jsi vyvolala ty a mě sem přinesli tvoji delfíni. Tys mě přivedla!"
"Takže tě mohu také vyhnat!"
"To jsou silná slova. Možná jsi vědma, kněžka, hovoříš se zvířaty, přivoláváš bouře, ale mě nezastrašíš. Teď neodejdu teprve."
"Prosím!"
"Kněžka na kolenou? To nemusíš. Já jen vím, že nejsem zlo. Vím, že to, co cítím není zlé."
"Mlč!"
"Víš, co chci říct. Slyšela jsi ta slova v mých myšlenkách, co změní, když je vyslovím?"
"Mlč, prosím!"
"Nechci, abys mi klečela u nohou, abys mě prosila, krásná mágarg. Já jsem ti přišel vyznávat lásku, já ti chci klečet u nohou! Miluji tě!"
"Mlč, muži, prosím! Nevíš, jak mi ubližuješ!"
"Ubližuji? Copak může láska ubližovat?"
"Nic nechápeš a teď už je pozdě."
"Nerozumím ti, o čem to mluvíš? Přál jsem si tě, vedl jsem loď k pobřeží i přes bouři, která zakryla celý horizont. A ty sis přála mě, když jsi poslala své delfíny, kam jindy neplují. Tak proč se bráníš? Já našel tebe a ty mě, co nám ještě stojí v cestě?"
"Nechápeš nic, muži. To je začátek cesty. A já nevidím, kam vede. Nevidím, jestli vede... nevidím nic, jenom prázdno, černo, samotu."
"Jakou samotu? Dhidadhen, vzpamatuj se! Jsme spolu, slyšíš! Spolu!"
"Ne, ty jsi tady a já tady a ta tady nejsou táž. Rozumíš? Myslíš, že jsem nepoznala lásku, když jsi tu nebyl? Já sama jsem byla láska..."
"Ano, ty jsi láska - a není krásné, mít ji komu dávat?"
"Dávat? Co to říkáš, muži. Může dát vlna moři vodu?... Jsi krásný. Ale jsi jako ostří meče, které proniklo do mého světa a rozpoltilo jej vedví. Ne, nemluvím v obrazech. Nemusel jsi do mě ani vstoupit, ani se mě dotknout, aby se tak stalo. Jediný pohled na tebe, jediný tvůj pohled, jediná myšlenka a já už nikdy neuvidím žádné obrazy."
"Proč... Dhiadhen..."
"Byla jsem pyšná. Pyšná na všechnu bolest, kterou jsem protrpěla za všechny věky, za všechny životy. Myslela jsem si, že už ji znám všechnu a že tím jsem všechno. Že jsem i všechna krása... Když jsem však uviděla tebe, muži - a z tvé andělské krásy mě polilo horko - pochopila jsem, že... ta cesta je nekonečná a že nikdy nemohu být všechno."
"Jenom Bůh je všechno."
"Právě jsem ho ztratila. Žila jsem v jeho náručí, hřál mě, radovala jsem se s ním..."
"Bůh stvořil muže a ženu, aby jej společně uctívali a hledali navzájem jeden v druhém, Dhiadhen."
"Ne! Slyšíš, ne! Už žádní prostředníci, žádné iluze, žádné hry, modly, naděje, ne! Dost slibů, falše, marnosti, krutosti! Přikývla jsem té hře už mnohokrát - ne nejsem tu poprvé. A vsázela jsem všechno! Vždycky! A sklízela jsem jen slzy a krev. Komu dělají radost? Ano, je to hra, ale možná už čas říct dětem, že hry bylo dost a teď jsou důležité jiné věci... Mlčíš, muži?"
"Nevídám obrazy, moře nevyslyší mé modlitby, ale moje srdce ke mně hovoří zřetelně a já mu naslouchám."
"Co slyšíš?"
"Čeká nás ještě dlouhá cesta."
"Pláčeš?"
"Můj meč nenalezl, kde by spočinul a jeho ostří zraňuje mě samého."
"Mluvíš v obrazech?"
"Ano i ne."
"A já myslela, že nevidíš nic... Dobrá, když nepůjdeš ty, půjdu já."

Delfíni zmizeli, jakmile odešla Dhiadhen. Rybářům z vesnice už nikdo nenadháněl hejna do sítí při rybolovu, přišly zlé časy. Říkalo se, že muž odešel tak, jak přišel - s delfíny (a že zas jen on je může přivést). Jiní však vyprávěli, že tesknil po Dhiadhen, chodil s očima nepřítomnýma a divokýma, roztrhaný, zarostlý, jedl se psy ze země syrové maso a trhal je zuby, vrčel a řval hlubokým hlasem, až se jednoho dne dočista přeměnil ve lva a vesničané jej bidly a kosami zahnali do hor.

Utíkala. Dvakrát mu unikla příkrými skalami. Neuměla šplhat po strmých srázech, ale lví drápy škrábající o kamení za jejími zády ji to rychle naučily. Pak spatřila na úbočí chrám a vydala se ukrýt v něm.

Ctili ji jako kněžku. Byla kněžka. Moudřejší, hlubší než všichni kněží. Nic jí nebylo skryté. A moc a sláva kláštera vzrostla a šířila se. Mělo to jen jedinou chybu - čas od času se některý z poutníků či dokonce mnichů ztratil v okolních skalách. To ten lev. Od bran ho zahnali troubami, zpěvem a ohněm. Ve skalách se ho však báli.

Toho dne přišla do kláštera žena, nemocná, zoufalá a padla ke kněžčiným nohám.
"Milovala jsem ho. Miluji ho! Všechno mu odpouštím, udělala bych pro něj všechno..."
"Vstaň, ženo. Budu tě léčit," řekla Dhiadhen, "ale musíš se ho vzdát. Nezabíjí tě tvá nemoc, zabíjí tě tvá láska, která je nemocná. Miluj Boha, vstup do kláštera a uzdravíš se."
"Ne," řekla žena, "uzdrav mě, a když to uvidí, přijde i on. Uvěří tobě a tvému bohu."
"Ne, mohu pomoci tobě, protože ty jsi přišla. Až přijde on, pomůžu jemu," trvala na svém Dhiadhen.
"Ne," řekla znovu žena. "K čemu by mi byl dlouhý život bez něj? Když mi nepomůžeš, vrátím se k němu. Takhle ještě budu moct být s ním, než oba zemřeme..."
"Opovrhuješ milostí, které se ti dostává, to je hřích, ženo." A Dhiadhen ženu vyhnala. Žena odešla hned, přestože mohla počkat do rána. Stmívalo se už. A oni přes vysoké zdi slyšeli lví řev. Její muž nedbal pověstí o lvu a šel ženu. Potkali se všichni tři. Lev muže zabil. A ženu si vzal za milenku. Vídali je pak spolu, jak žena hrozí chrámu, držíc řvoucího lva za hřívu.

Pak jednoho dne uslyšeli lva před bránou. Běhal jako zběsilý, válel se v prachu a řval. Chtěli ho střelit kuší, ale zavolali nejdřív Dhiadhen a ta je zastavila. Lev běhal k bráně a do skal a znovu a znovu, řval na obrovská vrata, drásal kamení.
"Volá nás. Dobrovolníci kopí, štíty, kuše, ihned k bráně!" Křikla Dhiadhen a bílá tunika za ní vlála, když běžela z věže točitým schodištěm dolů.
Vyšli před bránu v zavřeném šiku naježeném ostny kopí. Lev si mezitím získal pověst hodnou desetihlavé saně. Zařval na ně, popoběhl dál do skal a otočil se k nim. Čekal. Následovali ho. Zrychlil. Jejich útvar se rozpadl, obtíženi těžkými štíty a kušemi, kterými zásobily chrám právě kvůli němu, nestačili. Nakonec ho následovala jen malá skupinka s Dhiadhen a ta sama, neozbrojená měla brzy takový náskok, že šla za lvem téměř sama. Už se neotáčel, běžel při své mohutnosti neuvěřitelně rychle a dlouho. Až...
Pochopila.
Žena ležela pod kamenem, který jí zalehl do půli těla. Když ji uviděla, usmála se na lva i na Dhiadhen, poznávala ji.
"To je dobře... bála jsem se, že zemřu sama. Víte Dhiadhen, měla bych vám poděkovat. Ale... můj muž, volá mě. Podívejte jak mě zalehl, říká, že už mám dost... Když on je tak krásný. On je jako můj muž, divoký, silný, překrásný milenec, ale netrápí se. Jeho netrápí, že je zvíře. Nebojte se ho Dhiadhen..."
Dhiadhen k ženě zvedla ruce, ale necítila nic. Žádnou bolest, jen přítomnost duše, která svléká své tělo a naplňuje náhle velký prostor kolem sebe.
Lev zařval.
"Rozluč se," řekla mu Dhiadhen a věděla, že jí rozumí. Přišel k tělu, dloubnul do něj, ale hned odvrátil hlavu a znovu zařval. 
"Šťastnou cestu," popřála duši Dhiadhen a cítila, že její klid, který se na chvíli rozlil kolem, lva uklidňuje. Smrt byla mimo jeho zvířecí obzor, neznal neexistenci, neboť on byl pouze existencí, byl pouze tím, co je, čirou, úplnou přítomností. A teď tu byla ona, Dhiadhen. Otřel se o ni a ona mu ponořila ruku do husté, obrovské hřívy. Muži s kopími se udýchaně zarazili v uctivé vzdálenosti.
"Vraťte se do kláštera!" Křikla na ně a otočila se. Hory se před ní tyčily obrovské a krásné. Pobídla lva a následovala ho do skal.