Trigonometrie I. část

 

Do kanceláře obchodního oddělení přišla účetní Simona:

“Dobrý den, pane Zajíček mohla bych vás o něco poprosit?”

“O co jde?” Zeptal se Roman a se zaujetím si prohlížel příchozí krásku.

“Slyšela jsem, že jedete do Ústí do Korany a já tam mám kamarádku a chtěla bych jí poslat akvarijní rybičky pro její děti.”

“Jo jedeme zítra ráno. Myslím, že by to šlo, ale přežijí to?”

“Určitě. Dala bych je do větší sklenice. Mohla bych vám je přinést ráno, než pojedete.”

“Jednodušší bude, když se pro ně zastavím. Ráno už budu mít podnikové auto a stejně ještě jedu pro kolegu. Kde bydlíte?”

“To by jste byl moc hodný. Bydlím na sídlišti Sadová, číslo 248. Je to třetí panelák za kruhovým objezdem, hned u hlavní.”

“Lepší bude, když mi dáte telefon. Brnknu vám, až budu poblíž a nějak mě budete navigovat, teď bych to zapomněl.”

Simona tedy nadiktovala číslo a rozloučila se se slovy:

“S kamarádkou vše domluvím, jmenuje se Zuzana Čonková. Moc vám děkuji, její děti budou mít radost.”

“Nemáte zač,” řekl Roman a díval se za odcházející dívkou.

Rozhovor mlčky sledovala Romanova spolupracovnice Jana. Tato mladá dívka, byla na obchodní oddělení převedena před třemi týdny z osobního, náhradou za do důchodu odcházející paní. V obchodním pracoval mimo Jany a Romana ještě Milan, který však většinu pracovní doby trávil u zákazníků.

“Zase jí tak nehltej,” ozvala se Jana.

“Snad nežárlíš. Ale stejně by mě zajímalo, proč přišla právě za mnou a né za Milanem.” Zamýšlel se nahlas vedoucí.

“No to je přeci úplně jasný, ne?”

“Myslíš?” Řekl polichocený muž a ješitně se otočil k zrcadlu, které bylo připevněno na dveřích skříně.

“Tak jsem to nemyslela. Milan by možná chtěl nějakou protislužbičku. Musela by mu být zavázaná. Ty jsi úplně neškodný.”

“Ach jo, ty jsi zlá. Musíš mi hned zkazit i to poslední potěšení. Alespoň sny mi můžeš nechat, když už je skutečnost taková jaká je.” Řekl Roman, hodil rezignovaný pohled do zrcadla a odvrátil se od něj.

Jana pokračovala v rýpání:

“Stejně by mě zajímalo, jestli by jsi byl taková ochota, kdyby přišla třeba stará Roučková.”

“Proč zrovna ta babice, ale jinak bych rozdíly nedělal, aspoň myslím.”

“Jen si to nenalhávej.”

“Simona je mimořádně hezká, ale já už dávno vím, že s hezký holky přináší jen problémy. Každý jí to dává nějak najevo a málokterá je tak silná osobnost, aby časem své vnady nezačala používat.”

“Nebo zneužívat.”

“To záleží na úhlu pohledu. A taky na hranici, kterou si žena zvolí. Myslím, že to co předvedla teď Simona, bylo jen použití vnadů. Dobře spolkl jsem jí to, ale jinak mám na krásný ženy protilátky.”

“To jsi jako očkovaný?”

“No protilátky si někdy tělo vytvoří i bez očkování, stačí když prodělá určitou nemoc a už je imunní. Kdysi asi v 19 jsem se strašlivě zamiloval do jedné supr kočky a roční vztah mě úplně vyléčil.”

“Kdysi před válkou ....... , jsi jako můj dědeček. Na tvé teorii možná něco bude, ale myslím, že nelze takhle zevšeobecňovat.”

“No ty jsi výjimka.”

“Víš co, necháme vzájemných lichotek.”

“Tak jo. Nemáš už čas jít? Tento týden je lichý, přítel má ranní, ne?.” Upozornil kolegini vedoucí.

Ta však překvapivě odpověděla:

“Co má je mi úplně jedno, rozešli jsme se.”

“Promiň, netušil jsem.”

“Nic se neděje, ale dík za upozornění, stejně už půjdu.” řekla Jana a zvedla se od svého stolu.

Roman jí, ještě než se rozloučil, řekl:

“Zítra tu budeš sama, tak si to užij. Kdyby mě někdo scháněl, budu až ve středu. Pokud by něco hořelo, tak mobil máš. Ahoj”

“Ahoj a nezapomínej na imunitu.” Neodpustila si poslední popíchnutí odcházející kolegyně.

 

Druhý den ráno jel Roman nejdříve pro Milana a pak pro rybičky. Nedalo mu to a zvolil toto pořadí, aby se před kolegou předvedl:

“Jedu ještě k Simoně něco vyzvednout,” řekl a podle dohody zavolal.

Jel podle instrukcí a před dveřmi třetího paneláku uviděl účetní se sklenicí od okurek. Převzal ji, ujistil o dobrém zacházení a vrátil se do auta.

Milan, který vše pozoroval s otevřenou pusou se zvědavě ptal:

“Ty s ní něco máš?”

“Jo tyhle rybičky. Dej si je mezi nohy, ať se nezvrhnou.”

“Ty jí nějak znáš?”

“Hele nevyzvídej, prostě je na mě chtěla předat kamarádce v Koraně.”

“Ale proč od tebe, proč neřekla mě?” Stále nevěřil Milan.

“Třeba nejsi její typ.” Řekl Roman, dal najevo ukončení hovoru tím, že pustil hlasitěji rádio a začal si pískat v rytmu právě hrané písničky.

Celkem bez řečí dorazili do ústecké firmy. Roman nejdříve rychle předal rybičky a po té se již oba obchodníci věnovali pravému účelu cesty. Byli úspěšní. Smlouva byla prodloužena o další tři roky. Před návratem stačil ještě Milan navštívit své kamarádky, měl je v každém podniku, do kterého jezdil.

 

................Pokračování příště

---