Viktor

Dnes jsem se procházela v Praze na náplavce. Srpnové slunce už nemělo takovou sílu, na jakou jsem si během července zvykla. Posadila jsem se na jednu z laviček systematicky rozmístěných podél Vltavy s bezvadným výhledem na hrad. Dneska je krásný den na to, zamilovat se, napadlo mě bezděčně.

Neseděla jsem na lavičce ani deset minut, když jsem najednou zahlédla vysokého muže v bílé košili, který se pomalu přibližoval. Měl světle hnědé vlasy, široká ramena a zlatého retrívra na vodítku. Líbil se mi. Když procházel kolem mě, usmál se na mě a já na něj. Udělal asi 20 kroků a najednou se otočil, vrátil se k mé lavičce. Čím víc jsem si ho prohlížela, tím víc se mi líbil. „Dobrý den, slečno, vy jste se na mě tak hezky usmála.“

Ano, usmála, ale to jsem ještě nevěděla, že ráčkujete, problesklo mi hlavou. „Já jsem Viktor.“ „Klára,“ představila jsem a podala mu ruku. „Klára, to je krásný jméno.“ Ano, to je, ale jen když ho někdo umí vyslovit, znělo mi v uších. „Děkuji,“ řekla jsem jen. Mladý muž byl milý a pohledný, ale to ráčkování se nedalo poslouchat, opravdu ne. Přisedl si vedle mě, vyprávěl mi o svých zájmech a kladl mi spoustu otázek. Během jeho vyprávění jsem myslela jen na to, jestli by šlo někoho naučit mluvit tak, aby se automaticky vyhýbal slovům, ve kterých je R. Místo „Dobrý den“ by říkal „Hezký den“, místo „Jdu do práce“ by říkal „Jdu do zaměstnání“, místo „ruka“ „končetina“ (horní by už ale říci nemohl…). „Takže ty taky ráda cestuješ, to je hezký. Já taky, naposledy jsem byl v Amsterdamu.“ Při slově Amsterdam jsem si uvědomila, že by se mohl slovům bez R vyhýbat, jak jen by chtěl a pak by stejně ztroskotal na zeměpisných názvech, nebo třeba při představování. „Jsem Viktor z Prahy.“ To přeci nejde říct jinak.

Viktor asi postřehl, že místo toho, abych se na něj stále hezky usmívala, jsem se usmívala trochu křečovitě. Že už potřebuje jít, svedl na svého zlatého retrívra, ve chvíli, kdy jsem si zrovna říkala, že by si na to člověk možná i zvyknul.