Škrábání

Už dlouho slyším záhadné škrábání. Zdá se, že vychází z topení.

Ležím na zemi a čtu si knížku. Škrábání neustává. Ozývá se přerušovaně, asi jednou za půl minuty. Zneklidňuje mě.

Zní, jako kdyby něco škrábalo uvnitř topení. Jako kdyby se to snažilo dostat se ven.

Přemýšlím jestli mám nechat toho slastného lenošení nad knížkou a jít se podívat, co se děje. Nechce se mi.

Když škrábání ani po pěti minutách neustává, odcházím to prozkoumat.

Jeho příčina bude nejspíše v kotli. Odtud proudí teplo do všech topení v celém domě. Kotel je ve slepě.

Schody do sklepa jsou tmavé a rozsvětluje je pouze jediná žárovka, houpající se na drátu v mírném průvanu. V temných koutech jsou vidět pavučiny.

Každý schod je jinak dlouhý a vysoký. Okraje se pod mými nohami drolí. Sestupuje se po nich těžko.

Zvuky mých kroků se rozléhají tmavým schodištěm. Rozeznívají ozvěnu.

Moje postava kreslí stínem na stěnách obrazy duchů.

Pouze v tričku s krátkým rukávem je mi tady dole zima a na rukách mi naskaju husí kůže. Zimy a strachu.

Sestup po schodech je konečně dokončen a já vcházím do jediné velké místnost i celého sklepa.

Do sklepa moc často nechodím.

Mám však zvláštní pocit.

Že tato místnost není naším sklepem.

Místnost je osvětlena pouze září žárovky ze schodiště. Do tmavého kouta s kotlem proto pořádně nevidím.

Musím se přiblížit blíže.

Už konečně kotel vidím.

Ne.

To není kotel.

Místo kotle je jakási velká kovová krabice. Ne jejím povrchu je spousta blikajících tlačítek a páček. Ozývá se z ní pípání.

Děsím se jí.

Nemá tu vůbec být.

Nepatří sem.

Nevím kdo ji sem mohl dát a k čemu slouží a ani to nechci vědět.

Najednou je úplná tma. Žárovka na schodech praskla. Stojím několik vteřin v naprosté temnotě.

Něco se stane.

S krabicí místo kotle.

Zeleně se rozzáří.

Můj pocit ze vstupu do sklepa zesílí.