Pouliční lampa

Někdo vysázel u cesty alej pouličních lamp, které osvětlují kroky lidem, kteří tu chodí sem a tam. Jak plynou kroky tak plynou roky a nikdo si nevšímá, že ony lampy tu nestojí zbůhdarma. Nikdo, až na našeho hrdinu. Pojďme ale rozmotávat klubko našeho příběhu hezky od začátku.

Náš hrdina si přeje zůstat v anonymitě, jelikož nepovažuje svůj čin hodný jakékoliv pozornosti a velice by se styděl, kdyby v příběhu zaznělo jeho jméno. Říkejme mu tedy Pan S.

Pan S. pracuje jako inovátor v jedné nejmenované reklamní agentuře. Jeho práce spočívá ve vymýšlení nových přístupů a fíglů, jak zaujmout potencionálního zákazníka. Je to práce zábavná, ale velmi mentálně náročná. Pan S by ji za nic na světě nevyměnil, i když ho stojí hodně sil a svůj volný čas musí trávit odpočinkem. Tato práce skýtá ovšem jednu velkou výhodu. Fakt, že pan S musí ze sebe neustále chrlit nápady, z něj dělá jiného člověka a to člověka velmi vnímavého. Rád se totiž nechává inspirovat okolím a to čímkoliv. Ve zdánlivě banálních věcech, jako jsou ploty, patníky a chodníky, nachází díky nekonečnému proudu asociací nové a nové možnosti, jak posunout vztah mezi prodávajícím a kupujícím na jinou úroveň. Je úspěšný a šťastný protože dokáže žít v přítomnosti a vychutnává si každý okamžik svého života. A to všechno díky jedné květnové noci, která mu změnila život.

Stalo se to před třemi roky, když se vracel večer z práce. Pracoval tehdy ještě jako prodavač v samoobsluze v jedné odlehlé čtvrti na konci Prahy a do práce dojížděl každý den vlakem. Vracel se domů kolem desáté večer, když už byla tma. Bydlel sám v domku po rodičích na okraji města, kam vedla cesta pouze pro pěší, lemovaná pouličními lampami. Tou cestou chodil kde kdo, jelikož to byl jediný spoj vedoucí od nádraží ke čtvrti, kde bydlel, vyjma frekventované silnice.

Onoho dne, když se pan S zase jednou vracel z práce, byl teplý květnový večer. Pan S měl za sebou zrovna velmi těžký den v práci a přemýšlel o své budoucnosti. Nedokázal si představit, že bude dělat prodavače po zbytek svého života a zároveň neměl tušení, co jiného by mohl dělat, když vychodil pouze devítiletku. Prodavač, topič, skladník, správce, nic z toho, co mu přicházelo na mysl ho nezaujalo. Kdyby jen věděl, co chce nebo na co má talent, jenže on to nevěděl. Cestou ve vlaku se díval z okna, jak venku ubíhá krajina a jeho myšlenky těžkly. Do tohoto stavu se poslední dobou dostával příliš často, až ho to štvalo natolik, že si osvojil obranný mechanismus, jak chmurným představám o nesmyslnosti svého bytí čelit.

Nejprve se vždy párkrát procítěně zhluboka nadechl a vydechl. Snažil se soustředit na věci kolem a vědomě prožíval každý okamžik. To pomáhalo a postupně se dostával do lepší nálady.

Vystoupil z vlaku jako jediný. Nikam nespěchal a se zájmem sledoval, jak se dvě červená světla na zadní soupravě vzdalují a mizí. Pak vykročil na cestu směr domov.

Všímal si všeho, každého detailu, jak cesta plynula tmou přerušována kalužemi světla z pouličních lamp. Nebyla ještě taková tma, aby nebylo vidět na nápisy na lampách. Většina toho, co zde bylo napsáno, byly pouze nerozeznatelné klikyháky, které lidé trousí všude možně. Bylo mu záhadou, proč to dělají. Možná proto, aby na sebe svým podpisem upozornili? Nebo z odvěké touhy po věčném životě chtějí po sobě něco zanechat, když už sami žít věčně nemohou? Kdo ví? Byly ale všude, kam oko dohlédlo.

 

 

Kromě řady pouličních lamp osvětlujících cestu zde byla i souběžná zeď, od začátku až do konce posprejovaná graffiti. Zdálo se, že není kousek volného místa, kde by umělec mohl přidat své dílo nebo se jen podepsat tagem stejně jako na pouličních lampách z druhé strany. Kde nebylo nasprejováno, tam bylo alespoň vyryto srdíčko s iniciály obou milenců nebo nálepka s nějakou akcí.

Pan S míjel lampu za lampou a se zájmem si prohlížel všechna ta sdělení, až najednou zůstal nevěřícně stát, když našel lampu, na které nebylo vůbec nic. Dost ho to překvapilo a přistoupil k ní blíže, aby si ji prohlédl zblízka a odhalil alespoň nějaký výrytek, ale vůbec nic nenašel i potom co ji několikrát obešel.

Ta lampa se nijak nelišila od všech těch ostatních, svítila stejně a ani nebyla nijak poškozená, jen nenesla na sobě žádný vzkaz. Pan S se rozhodl, že to takhle nemůže nechat. Zašátral v kapsách, jestli nenajde nějakou tužku nebo fixu, aby mohl jako první na lampě zanechat své stopy, ale nic na psaní nenašel. Prohledal ještě svůj batoh a tam také nic. Našel však papír polepený srdíčky, který nosil v batohu už několik týdnů. Občas se stávalo, že zákazníci o jisté položky v samoobsluze nejevili zájem a pracovníci si je pak mohli rozebrat. To byl přesně případ těchto samolepek, o které se Pan S přihlásil, i když tehdy nevěděl, k čemu je vlastně bude potřebovat. Teď to bylo jasné, nalepí je na tu lampu.

Dal si záležet a celou ji oblepil dobrým tuctem srdíček různé velikosti.

„Jo tak o lásku asi v dnešní době už není zájem, když tohle nikdo nechce,” říkal si pan S pro sebe, zatímco nalepoval poslední kus.

Když práci dokončil, poodstoupil pár kroků, aby si dílo mohl prohlédnout hezky z dálky. Měl z toho dobrý pocit. Na chvíli se mu dokonce zdálo, jako kdyby se svit lampy trochu zintenzívněl, ale sám si pro sebe řekl, že je to hloupost. Určitě to ale teď vypadá lépe než předtím.

„Už se nebude cítit tak osaměle,” uvažoval pan S a opět se dal do kroku. Párkrát se ještě otočil zády, aby celou věc zkontroloval z větší dálky. Trochu to vypadalo jako červené puntíky co jsou na šálcích ze kterých pil jako malý. Jak tak uvažoval, úplně zapomněl, že měl dnes tak špatnou náladu.

Během následujícího týdne se v životě pana S nestalo nic, co by stálo za zmínku. V práci byl vždy velice zdvořilý, jak to měl ve zvyku a svědomitě plnil své povinnosti. Dodržoval všechny své rituály a nevynechal žádnou ze svých obvyklých týdenních akcí jako je středeční volejbal a páteční posezení s přáteli v hospůdce. Každý den ulehal s knihou dobré beletrie a ráno se probouzel přesně v sedm hodin. Jediné co se změnilo, bylo, že při chůzi už tolik nekoukal pod nohy a všímal si více světa kolem. Byl rád, že ona lampa, kterou vylepšil, zůstávala přesně v takovém stavu, jak ji zanechal a nikdo na ni nic nelepil, ani nečmáral.

Příští pondělí ráno vstal pan S svým nedopatřením trochu později a měl tedy dost naspěch.  Musel oželet všechny své ranní rituály a jenom rychle něco pojedl a vyrazil ze dveří směrem k nádraží. Běžel po cestě, ale přeci jen se zastavil u své srdíčkové lampy, aby s ohromením zjistil, že tam někdo nalepil nálepku s nějakou nabídkou. Spěšně ji strhl a zasunul do kapsy, jelikož už musel opravdu utíkat, aby stihl vlak. Ve vlaku, potom co se vydýchal, vyndal z kapsy nálepku a začal číst.

  Byla to pozvánka na jednodenní motivační kurz. Stálo tam: „Nevíš jak dál? Chybí Ti sebedůvěra a nadšení pro nové věci? Pojeď na motivační kurz pořádaný skupinou Souznění. Můžeš se těšit na přednášky učitelů osobního rozvoje, psychologů i lékařů. V programu bude i spoustu her probouzejících tvořivost a sebevědomí. Akce se pořádá v Centru komplexní péče v Dobřichovicích a jsou zváni všichni.”

 

 

Pan S neváhal. Akce se konala v sobotu, kdy měl volno, a tak se sbalil a vyrazil.   Zúčastněných bylo kolem padesáti, a byli to lidé různého věku, mezi nimiž se pan S cítil dobře. Překvapilo ho, kolik zajímavých podnětů se dozvěděl na přednáškách o motivaci a litoval, že se učitelé na základních školách neučí jak namotivovat své žáky. Pan S byl ve škole velmi kreativní. V hodinách matematiky psal básně svým spolužačkám a v hodinách českého jazyka si kreslil. To vše k velké nelibosti učitelů, kteří od svých žáků vyžadovali plnou pozornost. Tak začal jeho konflikt s autoritami, díky jemuž po základné škole šel rovnou pracovat.

Naštěstí na tomto kurzu již byl pozorný a nakonec dostal šanci i znovu probudit svoji někdejší kreativitu, když přednášející vyhlásil soutěž o nejlepší krátký příběh obsahující vybraná slova. Porota přednášejících pak příběhy vyhodnotila a na závěr kurzu vyhlásila tři nejlepší, jejichž příběhy přečetla. Pan S celou soutěž vyhrál a za odměnu dostal další takový motivační kurz zdarma a vyměnil si kontakt s několika lektory.

Nabídka pracovat jako inovátor v reklamní agentuře přišla jak blesk z čistého nebe. Dostal ji od jednoho lektora, který shodou okolností v této agentuře pracoval ve vedoucí pozici a potřeboval obsadit toto právě čerstvě opuštěné místo někým schopným. Volba padla na pana S, kterého si díky jeho tvořivým schopnostem oblíbil. Pan S se této nabídky chopil jak lačný krajíce chleba. Chvilku mu trvalo, než se do toho vžil a pochopil všechny formality, které nová práce od něj vyžadovala, ale zvládl to.

Teď je pan S s prací spokojený. Dokonce si mohl díky svému platu koupit nějaké lepší bydlení blíž pracoviště, ale rozhodl se, že zůstane tam, kde je. Ona pouliční lampa už vypadá jako všechny ty ostatní kolem. Je počmáraná a bez srdíček. Pan S ji ale bezpečně rozezná od ostatních. Vždy, když jde kolem ní tak se zastaví a několik minut si ji prohlíží v domnění, že mu vnukne nějakou zásadní myšlenku. Zdá se však, že kouzlo již vyprchalo.

Je pondělí večer. Pan S se vrací z práce a zastaví se před lampou ve svém každodenním rituálu. Prohlíží si všechny nápisy a znovu přemýšlí o jejich významu.

„Nepotřebujete něco? ” ozve se za ním a pan S se s leknutím otočí.

Hlas patří půvabné dívce, kterou pan S už několikrát viděl tudy procházet.

„Ne, děkuji. Jenom mě něco zaujalo na této lampě,” řekl pan S.

„To je zvláštní. Obvykle neshledávám nic zajímavého na těchto lampách. I když si vzpomínám, že tady jeden čas stála lampa, která byla celá nepočmáraná, jen oblepená srdíčky a to bylo hezké. ”

Pan S na to chtěl něco říci, ale slečna ho nepustila ke slovu.

„Víte, že pokáceli tu alej třešní vedoucích podél silnice k lesu? ”

„Ne, vážně? Myslíte tu silnici, jak vede od koupaliště k lesu? ”

„Ano, prý kvůli bezpečnosti provozu. Docela mě to štve. Měla jsem tam takový oblíbený košatý strom, který plodil ty nejlepší třešně v okolí. ”

„To je mi líto řekl,” pan S s nehranou upřímností.

„Nechcete přijít ke mně v neděli po obědě na kávu? Bydlím v domě na konci této ulice na pravé straně. ” řekl pan S a sám se podivil nad svojí odvahou.

„Já vím, kde bydlíte. Přijdu ráda. Teď už mě ale omluvte. Musím běžet. ” Odvětila a dala se na úprk.  

Pan S koukal, jak slečna běží směrem na vlak. Pak se ohlédl na lampu a usmál se. 

---