V hodně sepraných kalhotkách

V hodně sepraných kalhotkách

Rozesmátý bílý prášek všude na stole. Kouř ve vzduchu a popel na zemi. Za okny na zahradě stříbrný smrk a před oknem, schoulená u topení polonahá Jája. Jája s očima domodra a s vlasy barvy slámy, s nepřítomným úsměvem a rukama jak z obrázků lehce stáčí bankovku a nenásilně, i když hekticky přistupuje ke stolu a lajnu jak nákladní vlak s grácií posílá na lehce již unavenou sliznici.

Chodili jsme spolu a rozcházeli se znovu a znovu, zpátky, až na dlouho a asi napořád. Odešla, jen tak, po noci, kdy vychladlo už i topení.

S květy ve vlasech jsem tě líbala, když jsi byl na konci. Jenom teď a jenom proto, že mám chuť a s třesoucí se rukou odcházela, když se to jmenovalo láska.

Já vlastně už vůbec ne, ale když to tady tak leží?

Rána ve městě jsou kalná a večery krátké. Ráno přichází, když si oholíš obličej a první chutná jako ruka, ovšem s jogurtem, který je taky bílý se snáší výborně. Pak si zapálíš a čekáš, až ti to přijde a s náhle nabitou energií myslíš na všechno, co by si mohl prožít.

Jájinka se psem v náručí, ručníkem na hlavě a krásně vyholenou, tričko, které končí asi centimetr nad ostrůvkem rezavé barvy velikosti kolku na cigaretách. Líbám ji a její nohy se pomalu rozevírají, květina,růže, která voní po koření a dál. Její jazyk bloudil po krajinách mého těla, ruce, ty hebké věci, které lžou víc než rty, mi dávají pocit, že jsou i jiné věci než bílý.

Stáli jsme pod rozkvetlým kaštanem a já se snažil nastoupit do auta. Kdysi před milionem let, v době před, v době, kdy kvetly stromy. Smála se, když viděla, jak už po několikáté si sedám na silnici místo do auta. Pak si mne odvezla domů. No, a tak jsme zůstali spolu, tedy jak kdy. Nosili jsme spolu nenaplněné nářky našich zítřků a každý večer čekali, jestli ten druhý ještě bude chtít. Společně jsme se procházeli po ulicích našich snů i přítomností a čím dál víc byly čtyři gramy míň než tři a dva a dál.

Na nočních ulicích po zavíracích hodinách jsem se s ním milovala, v parku za obchodním domem a v kině v lóži, kterou jsme koupili i pro kamarády, ale ti nepřišli, protože jsme jim nedali lístky.

Nic nebylo jenom tak, a všechno, i Lucie, kterou jsem jednou k ránu přivedl domů a pomiloval se s ní v posteli, ze které jsem vyhnal Jáju, byla za trest. A já jenom za odměnu.

Skleničky jsem kupovala, abych měla čím házet a naši hadi byli krásní a čistí. Pak jednou ráno jsem stála na sídlišti, on vycházel z panelového domu, kde bydlela ta paní a nestydatě mne neviděl. Přála bych vám vidět ten obličej, když odemykal její auto a najednou mne spatřil. Zachumlanou do králičího kožíšku co mi kdysi koupil. Přála bych si, aby na to nikdy nezapomněl. Já vím, jak vypadá, když se ráno pomiluje, umím ten jeho úsměv nazpaměť, vídám ho i po letech.

Co z něj zbylo?

Pár fotografií a dopisů převázaných stužkou a vzpomínky, které bolí. Vidím ji, jak stojí před televizí a ptám se, jestli by se se mnou nechtěla pomilovat. Její ano splývá s tmou, která zakrývá i stříbrný smrk. Ta doba s ní je jako bílý míč s důlky, který jsem ztratil, jako navždy vybroušený portrét do zrcadla, jako dveře, které se bojíš otevřít.

Na rohu ulice, jejíž jméno jsme přepsali na Toužebná, se líbají milenci a v okně, které jsme rozpustili vášní výhružně září vánoční výzdoba a kdo ví, jestli bude nějaké zítra.

Pod hromadou sněhu jsme našli minci, která neměla cenu. Dostali jsme pejska. Jako maličké štěňátko běhal pod postelí, když vyrostl, běhal pod ní dál, ale hlavičkou směšně narážel zespodu o postel, jako v kresleném filmu. Pak umřel. Kdysi jsme mu zachránili život.

Když jsem ho nejvíc potřebovala, stála jsem sama v noci na letišti. Bylo půl druhé ráno a on nikde. Já, sama s celým svým životem. Rozhodnutá začít znovu. Nepřišel. Až odpoledne a všechno bylo pryč. Roky našich životů už k nevidění a nové začátky končily ještě dřív, než stačily úspěšně začít.

Chodili spolu po mostech v očích dálku, pes kolem a v sobě měli lásku. Jenom chtít, nacházet zlato tam, kde jiní vidí jenom prach.

Hledali společně svého psa a hady, kteří utekli. Ráno je našli v koupelně a na postelích. Když je našli, začali ztrácet sebe. Ten bílý čekal na svou chvíli a dokázal čekat trpělivě. A roky jsou ty tam a láska a život. Velká cena, kterou nikdo nevyhrál. Prsty na kapsách vzájemných slibů a ujišťování. Lehce ztracení v propasti dní. Našla jsem ho jednou a věřila, že mne bude milovat, jako já jeho, ale až ve chvíli, kdy jsem ztratila cit, dokázal chtít a toužit tak, jak jsem si to vysnila.

Nikdy jsem ti neuměl říct, že tě mám rád a hra, kterou jsme hráli, najednou nebyla hrou. Tajemství co si každý z nás nosil hluboko v sobě, přestala být tajemstvími.

Jenom dva, na kost obnažení lidé v nahotě ztrácení, prožívající svůj pohyblivý svátek. Pahorek, na kterém si postavili své sny, byl z písku a nad ránem svítil měsíc, připomínka ztracené pěny dní.

I po letech si pamatoval její telefon a jednou vytočil její číslo, pak ve sluchátku, prosím?, její hlas; a roky jsou pryč a jako když včera, ruce se chvějí a zapalovač Zippo. Spodnička vyměněná, svádivá vůně Anais Anais. Chlad bílých povlečení, nervozita nad ránem.

Nic nepřichází, jen další nevydařený pokus. Polibek v autě a pohlazení na letišti. Dálky se v očích rozostří a zbývá ten bílý. Pro ty, kteří promarnili svět.

1988 - 2010

---