Sen o smrti

Na starou zpuchřelou větev dosedl s posledním mávnutím mohutných křídel starý havran. Krhavým zrakem se rozhlédl po pochmurné krajině a dokreslujíc význam svůj, hlasitě zakrákoral. Chrčivý tón jeho hlasu se s podivnou nepravidelností rozlehl po okolí a ještě než dozněl, odpovědělo mu z mlhy několik černých siluet jeho druhů. A oni, havrani, černí soudci lidských životů, zlověstní tvorové, předchůdci i průvodci smrti, byli tady, v mrtvé krajině, jedinou známkou života. Vždyť i větve, na kterých seděli, už před lety upustily své poslední listy a tráva, z které stromy kdysi rostly, už dávno zežloutla a shnila. Zbyly jen černé, zlověstně pokroucené kmeny a zmrzlá půda bez života.

Sněží. Sněhové vločky se pomalu snášejí k zemi v nekonečně monotónním bezvětří a lehce sklouzávají po hladkém peří nehybných strážců tohoto prazvláštního místa. Havrani ještě chvíli krákorali, než v jediném okamžiku utichli a krajina se pohroužila do dlouhého a studeného ticha. Ticha, v kterém se myšlenky rozpouští jak sněhové vločky v horkých lidských dlaních a zároveň zamrzají jak rosa na okenních tabulkách. Ticho, v kterém lze slyšet rozčílený tlukot srdcí a vzdálené ozvěny vzpomínek mrtvých, okolo stojících stromů. Ticho a mrtvo. Jen havran občas kývl hlavou a uschlá větev sotva znatelně zavrzala. Tak tiše, že to bylo snad jen zdání. Ostrou čáru obzoru halí ve svém rubáši hustá mlha a její studené ruce pomalu šplhají po kmenech stromů k čemusi , co matně a neurčitě svítí nad mraky. Ale není den, avšak není ani noc. A světlo co se tak malátně dere skrz hustý závoj mračen se sotva dá nazvat světlem. Spíš jen zrádným světýlkem umírající bludičky, která se na poslední chvíli snaží někoho zlákat. Však málo na tom záleží, neb i kdyby byl slunný den, nebude toto místo o moc veselejší.

Vtom si kdosi čehosi všiml. U mrtvého kmene jednoho ze stromů leží v hlíně - torzo starého rezavého meče! Myšlenky se náhle probouzí. Tep se zrychluje. Odkudsi z nitra stromů se ozývá řinčení kalené oceli. “Léčka, léčka!” řve čísi chraplavý hlas a rytíř v těžké zbroji s výkřikem padá z koně. Rána stíhá ránu, štíty se tříští, přilbice praskají. Všude se míhají rytíři, v bojovém zápalu nedbajíc vlastních zranění. Stroužky krve stékají po holeních chráničích a barví půdu do červena. Těžká jízda se bezhlavě vrhá do protiútoku. Koně se vzpínají. Z nozder prudce vydechuje horký vzduch. Bolestný výkřik. Třesoucí se ruce pouští v poslední agónii zkrvavený meč. Korouhev s hrdým znakem se láme a bezvládné tělo klesá na kolena. Poslední neartikulovaný výkřik, pak se vše pomalu rozplývá a mizí v mlze minulosti. Je po všem. Jen těžký kámen zůstal na srdci a tak jako ticho, jež se všude rozprostřelo, tíží k uzoufání. Otázka na níž není odpověď náhle vyvstala a jen z mlhy září zvláštní slova. Vyryta do kmene stromu ostřím, jenž čísi ruka jen sotva držela, v křečích umírajíc: