Cesty náhod...III

Agios Óros

    Teď přeskočím nějakých deset let, a také přeskočím z českých luhů a hájů do Řecka k mému kamarádovi Michalovi.

    Jelikož jsme přijeli v době, kdy Miki měl (všechny dva) pokoje pro hosty obsazené, ubytoval nás u sebe, což považuji za projev přízně nejvyšší. Také jeho máma mě vítala jako svého, i když jsme se snad dvacet let neviděli. Pročež jsme byli přijati, jako bychom patřili do rodiny. Přesto jsme nikterak nenarušili jejich denní režim, neboť Miki dělal recepčního v hotelu, a to pouze v noci.

    Proto přijížděl domů z práce kolem deváté dopoledne, pak něco tvořil, vyřizoval a kolem půl druhé odpoledne šel spát. Takže jsme se vídali tak ráno půl hodiny a pak večer (budíček má kolem půl desáté). My jsme se z průzkumu okolních pláží vraceli kolem šesté večerní. Miki samozřejmě spal, ovšem na stole měl pod poklopy mísy s jídlem, které nachystala jeho máma. Když viděla přijíždět k domu naše auto, většinou už nás očekávala na schodech se slovy: „ Michalovi jsem udělala k obědu (…to…a to…), je toho víc, i pro vás, dejte si to do mikrovlnky.“

    A my na to: „Ale paní Anno, nás nekrmte, my máme sebou dost konzerv i peníze.“

    A mamka Anna svou roztomilou češtinou: „Ale to nic neni, to máte jenom tak na zkušenost...“

    „Ale prosím, nedělejte si s námi vůbec žádné starosti, opravdu jsme soběstační!“

    „Žádna starost, žecke jídlo je zdrave, peníze ušetšte a konzervy hoďte do popelnička!“

    No - to jaksi nelze odmítnout. A tak uběhl první týden dovolené. V naprosté pohodě.

…………………………………..

    Poloostrov Chalkidiki, kde se nachází Soluň, Nea Moudania, Mikiho hotel a kde jsme se v té době nacházeli i my, tvoří tři prstovité výběžky, vybíhající z pevniny do Egejského moře. Přes celý poloostrov se táhne horský masiv Holomondas a prstíky se nazývají Kassandra, Sithonia a Agios Óros. Nejvýchodnější Agios Óros je vyjímečný nejen nejvyšším vrcholem Athos, který se tyčí z moře do výšky 2043 m, ale hlavně tím, že je to stát ve státě, a to mnišský, z pevniny skrz hory nepřístupný. Takže přístup je možný pouze lodí do jediného přístavu Dafne.

    Athos je po Tibetu místem s druhou největší koncentrací mnichů a klášterů na světě. Samozřejmě pravoslavných. Každý den může tento stát navštívit sto místních obyvatel a deset cizinců, na zvláštní povolení zvané „diamonitiron“ - a to maximálně na čtyři dny.To ovšem lze získat jen za podmínky, že jste mužského pohlaví. Tak rozhodl v roce 1045 císař Konstantinos IX., který v bule Typikon zakázal přístup na Athos „osobám a živočichům“ ženského pohlaví. A tak to platí dodnes.

     Po týdnu v sobotu odpoledne došlo na střídání hostů, přijela nějaká rodinka z Krnova, ale jaksi jsme se s nimi stále míjeli. Tedy ne že by to někomu nějak zvlášť vadilo, vždyť jsme se neznali. V neděli jsme jeli chytat bronz každý jinam (taky budíček nemáme stanoven, na rozdíl od mnichů i návštěvníků na Athosu), no a v pondělí taktéž. Ovšem ten večer jsme pocítili potřebu doplnit zásoby (pití, ovoce…),  poprvé po týdnu. Jelikož Miki samozřejmě spal, máti Annu jsme nechtěli obtěžovat (stejně špatně slyší) a věděli jsme, že Krnované tady byli už i loni a jsou znalí místních poměrů, šel jsem se jich zeptat, kde najdeme nejbližší Supermarket.

    „Jó, jasně, žádný problém!“ No a oni na to, že bychom se mohli seznámit a co jako že máme v plánu zítra. „Jedeme na celodenní výlet lodí kolem Athosu“ .

    „No to je príma, to bychom rádi jeli taky, jestli by to šlo ještě nějak zařídit…“

    Načež jsme vzbudili Mikiho, ten na nás chvíli nechápavě mžoural, tvářil se nevrle (jak taky jinak, že?). Pak tedy vstal, někam zavolal, něco s někým domlouval (my jsme sice nerozuměli nic, ale ten na druhé straně drátu ano), položil telefon a řekl česky: “Tak je to zařízeno, šest míst na lodi, zítra ráno v osm buďte u mě na hotelu“ - a šel znovu spát. Chrápal už cestou k posteli.

      A tak se stalo, že v úterý ráno jsme nastupovali na loď. Krásnou loď - tři patra, kapacita tak 500 až 600 lidí, kulturní program (řecký folklór - ať není během cesty nuda), vyplouváme přesně v 9.oo hodin. Chvíli trvalo, než jsme si našli ta správná místa, ať je vidět, slyšet, i možnost slunit se, případně i schovat se před nežádoucím osmahnutím. Tak teď konečně nastala ta pravá chvíle na představování. Krnované mají přednost, protože jich je víc:

    „ My jsme (…ti a ti…) z Krnova, toto je naše dcera Martina a to je její nastávající - Dan. No a doma máme ještě staršího syna, ten už je ženatý, a ještě je prostřední syn - Marcel, ten je v Americe, má tam stavební firmu a daří se mu…“ A v jejich očích bylo vidět, jak jsou pyšní na svého prostředního a že se mu tam opravdu daří.

    „Jó, a ještě něco - má tam vážnou známost, se kterou už rok bydlí. A dokonce je z Havířova - nějaká Romana Vaňková,  neznáte ji náhodou?“

    Následuje hluboký nádech, a to můj: „No tu bych měl znát, to je moje dcera!“

    A z druhé strany stolu: „Neéé, ale né…“ A nevěřícné a rozpačité pohledy. Jako by to byl nemístný a hloupý vtip.

    „Ale joó!!!“ trvám si na svém (i když se říká, že otec není nikdy jistý).

    „Ale né, to není možné…?!?“

    „Ale joó - je to možné!!!“

    Když tomu fakt uvěřili (a my jsme to vstřebali), tak vypuklo takové haló, že okolní sedící, kteří nemohli ani v nejmenším tušit o co jde, se chtěli vrhat přes palubu, hlasatel přešel z angličtiny do turečtiny a kapitán změnil kurz. Athos, neathos. (Tedy - málem…)

    A tak tedy nabývám pocitu, že zeměkoule už nám začíná být malá. Když vezmeme v potaz, že Havířov má asi 86 000 obyvatel, Krnov asi 25 000, Spojené státy asi 304 500 000 obyvatel, tak když to sečteme, tak je to nejmíň 304 611 000 lidí (a to nepočítám bezdomovce), tak tomu říkám Bingo!*

    No a co na to Athos? Naše loď plula v uctivé vzdálenosti, na rozdíl od těch menších, hlasatel z reproduktoru nebyl pro hluk motoru a vln téměř slyšet, údajně měl být výklad i v češtině, ale nebyl, takže jediné čemu jsme jakž takž rozuměli, byla chatrná ruština. A tak nejlepším asistentem nám byl dalekohled, přes který jsme klášterů napočítali nepočítaně (tedy hodně), mnichy spočítat nešlo.

    S ohledem na prožitý šok nám to ani tak nevadilo. Na zpáteční cestě byla zastávka v Ouranopolis , kde jsme si s potenciálními tchány dali k jídlu konečně Gyros a k pití Ouzo (když už, tak už, no ne?) -  na zdraví našich dětí, které zatím nic netušíc, si tam za velkou louží žijí v blahé nevědomosti…

     No a večer v již zmíněném Supermarketu jsme nakoupili levné řecké víno (pak jsme zjistili, že se jedná o Made in Kalifornia), a tak jsme se zpráskali, že Oli i potenciální tchýně Zdeňka druhý den strávily ve stínu, pobledlé, moc toho nenamluvily a občas někam odskakovaly… Ještě že to neměly daleko. My chlapi jsme to nesli statečně. My musíme. A jak říkají naše děti: You never know, what can happen to you!

                         Tak uznejte - to se nedá vymyslet - to se musí zažít!!!           

*Údaje o počtu obyvatel jsou z roku 2006. V Havířově a v Krnově obyvatel ubývá a v USA přibývá -   celkový počet je tedy o něco vyšší.

** Romana se pak asi po roce s krnovským playboyem rozešla a nakonec si vzala místního Američana s francouzskými kořeny. A dobře udělala.