Kdo hledá, najde... (1.Babička)

Kdo hledá, najde…

       Pavel Vaněk:  Babička

Základní vojenskou službu jsem si odkroutil Lipníku nad Bečvou. Celé dva roky. 1968 – 1970. Prvních půl roku jsem byl na Péešce (Poddůstojnická škola). Ale všechno jednou skončí a  voják je přidělen na bojovou rotu. Žádná slast. Takže raději ještě vzpomenu na večery na slamníku na Péešce. Dočetli jsme Besídku zvláštní školy, dočetli jsme Černé barony, ovšem nuda nehrozila, neboť zásoba našich nápadů a blbin byla nevyčerpatelná. Ze založené bigbítové kapely jsme byli tři z naší cimry. Přes uličku naproti přespával Petr Zdráhal - bubeník, vzadu vegetoval Láďa Vodička - basák. A vedle něho měl postel Pepa Čapek, který všem tvrdil, že je náš zvukový technik, ale chodil na naše zkoušky akorát tak kouřit. Láďa a Pepa byli z Prahy, Péťa (zvaný Dědek) byl z Petřvaldu u Ostravy, takže jsme to měli v civilu vlastně jenom kousek přes kopec. Ovšem poznali jsme se všichni až na tomto pokoji.U Dědka bylo podle přízvuku poznat, že u nich doma se mluví karvinským nářečím, u nás doma s mámou pokud možno spisovně, a moje babička měla polské školy, takže v hovoru stále přecházela z češtiny do vaserpolštiny.

Moje babička. Neřekl jsem jí jinak, než babka - budiž jí země lehká. Byla to osoba silně agilní a přepečlivá, překypující rozdáváním „životních moudrostí“ a rad všeho druhu, čímž lezla na nervy nejen mi. Přesto jsem ji měl rád. Dopisy od ní mi přicházely snad dvakrát týdně. Ještě je mám schovaný, i když sbírka bohužel není kompletní. A byly to „skvosty“, které by vydaly na celou knihu. Takže došlo i na předčítání těchto skvostů a všichni na cimře se bavili a těšili se na další dopis: „Tak co, už ti přišel další Dikobraz?“ Promiň, babi.

Největší srandu z toho měli kluci z Prahy, kteří přímo prahli po tom, abychom s Dědkem mluvili „po našymu“. A tak Dědek vyklodo: „My mumy duma taki pěcek, Vincek se tymu pravi, na vyngle, bo vynglim se to fajně rozfajruje, jak přes ty furtka se tam tego naladuje. Ale něsmiš tam tego naladovať moc, bo potym ruly tak hajcujum, že sum až bjole a to možeš aji ďure přepoliť, a kaj potym byděš ty ruly zgaňať? A kolana? No ale za chvile moš v chalupě těplo a možeš navrch na tum blotně dať drajfus, na drajfus gornek, v tym gorku přigřeješ vode, doš tam coši kobzoli, troche čostku, nakrunganego žela,  kjelbasy a mišoš, no ni? A jak už je to všystko minki , tak zeběreš fornefle…“  A kluci pražští řvali smíchy, a pořád vyrušovali, co je pěcek, furtka, drajfus a fornefla? Takže překládám a říkám: „Syncy, tak by my se nikaj nědostali, dyť fornefla, to je to same, co hofla!“ A co je to hofla? „Tuž hofla - to je šufanek! A vitě jak se to jodlo nazyvo? Bigus!“

A Pražáci už museli jít čurat, taktéž naši velitelé Láďa a Honza. Měli jsme na cimře tři Slováky, ti nerozuměli skoro vůbec nic, ale čurat šli taky.

No a moje babka? Občas dostala vnuknutí, že mě musí přijet navštívit, vzala tři pomeranče, kastrolek s gulášem, sedla na vlak a i když to od vlaku ke kasárnám bylo dobré půl hodiny, kolem čtvrté zvonil telefon na rotu: „Vojín Vaněk, má na bráně návstěvu!“. A v tu dobu právě odcházeli z kasáren civilní zaměstnanci - sekretářky, účetní… Už si samozřejmě nevybavím, co bylo v kastrolku a jestli to byly tři nebo čtyři pomeranče, ale pak mi přišel dopis. Od babky. Cituji (a schválně opisuji i pravopisné chyby – mají svůj půvab):

„10.3.69. Ahoj Pavliku! …Jo že tě ta tvoja holka čekala až ja odejdu. Napiš, přišla sem na to teprv teď. Ani jsem se ji dobře nevšimla jak vypada, z dalky byla od tebe hodně větši, zdala se i starši, no holka jako holka těch je. Jen se nezapleť do první vojandy co ti vleze do cesty. (Prý jsi synek bohaty) jak mi řekla pi. Litnerova, holka už nemusi mit nic, než peřiny tepichy a hrnce, hned bych tam sve děvče poslala, ale ona nema nic než mladeho psička a pro něj je štastna jako blecha. No ale některa  takova nemá ani hrnce ani peřiny jen sebe a svoji přemrštěnu chytrost, aby hlupeho vojačka chytila hned. No a ta Frydečačka je to take takové divne. Teď je škola a ona si rajzuje po světe, jestli je to alespoň pravda co ti piše. No papir snese vše. Takovu co nema žadne vzdělani, to také nechtěj, neukvapuj se, čas přínaší růže. Nejsi tak star maš času dost a mamka ma jen dluh. Bylo by dobře kdyby tvoje nastavajici, měla take alespoň ňejake prachy, ale to mlady malo kery pochopi.

Posilam ti 3 Kčs vic zrovna nemam, ale jak jsem tam byla, dala jsem ti 20 Kčs tak moc neutracej. Penize kazi člověka i charakter. Jestli by ti mělo přebyvat, tak pošli domu dam ti to na knižku. Jen ty si hleď ať jsi zdrav a večer dělej rovnaci tělocvik, nějak nerosteš, no ale jsou menši a teš to je Při spani se rovnej a natahuj ruce a nohy, to pry se tak roste, jen do toho a musiš se to vsugerovat že chceš byt ještě větší a bude to uvidiš jen chtit. A pozor na ty vojandy jsou zradne! Přečti si ten dopis vic krat abys tomu porozuměl. Ahoj babka.“

No a abyste tomu porozuměli i vy, musím dodat, že ta „vojanda“ to byla paní Chytilová, manželka  MUDr. majora Chytila, exkluzivní to žena - italský typ, určitě něco přes čtyřicet, snad o   10 cm vyšší než já, a poznali jsme se čistě náhodou a potkali jsme se u brány proto, že šla z práce domů. A ta „Frydečačka“? Tak tu jsem v životě neviděl, ale psali jsme si, což spískala opět babka. Když  totiž někdy v listopadu taky jela zpátky z přepadovky v Lipníku, tak s ní náhodou seděla ve vlaku a jelikož babka nevydržela víc než dvacet minut být zticha, tak jí začala líčit, že mě byla navštívit a jaký mám díky vojně těžký život a pak jí dala moji adresu.

Takže ta milá Frýdečanka mi hned napsala a první dva dopisy jsem vůbec netušil, kdo mi to vlastně píše. Úhledné drobounké písmo, psala básně a jmenovala se Liba. Pak mi poslala fotku, byla hezká, milý úsměv. A psali jsme si pak až do konce vojny a byly to moc krásné a podnětné dopisy. Pak po vojně jsme se jednou sešli a tím to skončilo. A ty 3 koruny? To byla tenkrát papírová, malá modrá bankovka, za kterou jste si mohli dát v hospodě U Beránka dvě piva…

No uznejte - nebyla moje babka skvělá? Možná vás napadne, co má tato povídka společného s nadpisem „trilogie“ – Kdo hledá najde. Nic. To mi jenom moje babka hledala nevěstu.

…………………………………………………………………………………………………

Tady doplním překlad karvinské mluvy (pro lidi od Pardubic až po Plzeň):

„My máme doma takovou pícku , říká se tomu Vincek, na uhlí, protože uhlím se to skvěle nažhaví, když přes ty dvířka se tam toho naloží. Ale nesmíš tam toho naložit moc, protože roury se  rozžhaví až do běla, a to pak můžeš přepálit i díru, a kde potom budeš ty roury shánět? A kolena?

Ovšem za chvíli máš doma teplo, a můžeš nahoru na tu plotnu dát (drajfus = třínohá podložka), na ni hrnec, v tom hrnci ohřeješ vodu, dáš tam trochu krouhaného zelí, klobásu, česnek a něco brambor a mícháš, že ano? A když už je to všechno uvařené, tak vezmeš (fornefla, hofla, šufánek = sběračka)… A víte, jak se to jídlo jmenuje? Bigus = polsky zelňačka.