Western

V únoru mě povýšili. Na mé vizitce teď stojí napsáno "country manager". Tato honosně pojmenovaná funkce s sebou krom dvou tisíc k platu přinesla hromadu problémů. Jsem houby manažer a vůbec se na tu práci nehodím. Obávám se však, že moji nadřízení to ví a právě proto jsem tu práci dostal na triko zrovna já. Nerad se hádám a radši beru chyby na sebe. Všechny porady tak mají svého jasného obětního beránka.
To, že je problém v celé struktuře sítě poboček se skryje za mou osobní neschopnost. Teď už vím, že jsem jen loutka. Panenka voodoo, do níž se vráží jehly, které mají uškodit skutečnému cíli. Na důležitosti mi nepřidá ani to, že mi šéf na moje obchodní cesty pořídil zbraň. Prý "budeš možná vozit velký peníze, tak si ji radši dej do auta". Beztak je to jen atrapa coltu s plynovými náboji.

Silnice se tetelila červnovým parnem a tohle všechno mi běželo hlavou. Vracel jsem se z další neúspěšné mise. Když se mi začaly před očima mlžit i značky u cesty, rozhodl jsem se, že u nejbližší hospody zastavím a dám si pauzu.
"Westernové městečko 400 metrů" hlásala cedule. Přepadla mě zvědavost. Co takhle dát si kolaloku v nějakém stylovém saloonu. Auto jsem nechal na začátku polní cesty, sundal kravatu i košili a jen v tričku jsem scházel do údolí, kde se mezi stromy začaly objevovat první štíty domů ve stylu divokého západu.
Čich mi nepochybně hlásil, že jdu kolem stájí, když jsem zaslechl, nakřáplý hlas:
"Vezmi radši tenhle, když zbičovat, tak pořádně ne, cha cha cha."
"To je fakt, aspoň si to ten negr bude pořádně pamatovat."
Zvědavě jsem nakoukl pootevřenými vraty.
Tři muži v kloboucích se po mně otočili. Zmlkli. Jeden z nich si beze slova namotával na předloktí dlouhý pletený bič.
"Pardon," vypadlo ze mě. Evidentně si nacvičovali nějaké představení a zatím nestáli o diváky.
Prošel jsem si celé městečko. Bylo tu vše, co má správné western city mít. Kostelík, kovárna, jeden krámek, šerifova kancelář, pohřební ústav ba i stylový hřbitůvek s dřevěnými křížky a saloon, který podle listu na dveřích otvíral za půl hodiny.
Všude pusto a prázdno jako ve filmu s Johnem Waynem. Chyběly jen kotouče trní, valící se prázdnými ulicemi.

Ospalým tichem zazněl tlumený výkřik. Podvědomě jsem sebou trhl. Vycházel od stájí. To bude součást té "generálky". Možná bych se mohl někde kouknout po programu. Třeba by stálo zato se zdržet a užít si nějakou tu show a v cestě pokračovat, až opadne odpolední parno.
Výkřiky se opakovaly. Neměl jsem z toho příjemný pocit. Proč návštěvníky takhle zbytečně straší, komu je to příjemné slyšet lidský řev, pomyslel jsem si. Vykročil jsem zvolna ke stájím, z nichž výkřiky vycházely. Co to může být za estrádu, že se v ní jen křičí, vrtalo mi hlavou. Vrata stále stejně pootevřená a za nimi stejná trojice mužů. Jen ten bič už nebyl mírumilovně omotaný okolo předloktí, ale vířil vzduchem a jeho konec s pravidelným šlehnutím dopadal na záda muže přivázaného za ruce k háku na zdi. Byl to mladý černoch oblečený v prostých kalhotách a kdysi snad světlé košili, jejíž jeden rukáv nyní sloužil jako improvizovaný roubík. Látka košile na mužových zádech pomalu povolovala pod přívalem ran a odhalovala krvavá záda. Bylo jasné, že tady si nikdo na nic nehraje.
"Hej, co tady zase okouníš!" přerušil mé ohromení hlas jednoho z kovbojů.
"To přece...to přece nemůžete," vyhrkl jsem.
"Ne že nemůžeme. My musíme. Je to rozkaz." odpověděl mi s klidem vysoký zrzek v černém širáku a jakoby mimochodem otíral hadrem z býkovce zasychající krev.
"Čí rozkaz, to přece nikdo nemůže..."
"Rozkaz pana Blacka, Robinsona Blacka," řekl tlouštík stojící vzadu, udělal krok ke mně a pootevřenými vraty pokynul přes ulici, kde na vývěsním štítu stálo "Pohřební ústav, majitel: Robinson Black".
"Jestli se ti to nelíbí, běž si k němu stěžovat,"prohlásil znuděně Zrzek, obrátil se ke mně zády a nad hlavou mu opět zasvištěl bič.
Nečekal jsem, až dopadne na zkrvavené cáry košile toho nebožáka. Se sevřeným žaludkem jsem vyběhl ven.
Co teď. Sám nic nezmůžu. Ale jsme přeci civilizovaná země, stačí zavolat policii. Vytáhl jsem telefon a mžoural v poledním slunci na display. Žádný signál. Ani čárka. Ti tři gauneři, jako by to tušili.
Ze stáje se ozvalo další švihnutí biče.
Rozběhl jsem se k saloonu, který už měl otevřené dveře.
"Máte tu telefon?" vyhrkl jsem s trochou pochybnosti v hlase na barmana už ode dveří.
"Na poště je telegraf," odpověděl a hlavou mi pokynul směrem, kterým, jak jsem odhadl, byla pošta.
Lítačky saloonu za mnou rytmicky zaskřípaly. Až na půl cesty mi to došlo. Na co telegraf? To byl buď nejapný vtip, nebo je to jen nějaká atrakce. Volat policii telegrafem nemá smysl.
Mezi saloonem a poštou byl nenápadný domek s nápisem Marshall. V zoufalství jsem vzal za kliku a k mému údivu za dveřmi byla nejen vybavená kancelář, ale také pospávající muž s hvězdou na vestě.
Sice si na šerifa jen hraje, ale určitě mi pomůže. Minimálně se tu musí vyznat a ví, co jsou ti chlapi zač.
"Šerife myslím, že byste měl zakročit," ohlásil jsem se poněkud škrobeně.
Ukazovákem si nadzvedl stetson, který mu až do teď stínil oči a překvapeně se na mě díval.
"Jestli mi hned nepomůžete, tak tam ve stáji snad umlátí chlapa."
"Myslíte Toma Simpsona?"
"Já nevím, jak se jmenuje. Je to černoch, asi tak…“
"Jo tak to je Tom, jinýho kofoláka tu nemáme."
"No dobře, ale oni…“
"Dávají mu býkovcem co proto, já vím."
"Ale to přece nemůžou! A my tomu nemůžeme jen tak přihlížet. Musíme tomu chudákovi pomoct."
"Uklidněte se příteli, ti muži ve stáji pracují pro pana Blacka. To on jim řekl, ať to s Tomem vyřídí. A když jim to řekl pan Black, tak je to v pořádku. My dva s tím nic neuděláme, i když se nám to nakrásně nemusí líbit. Podívejte se, budu upřímnej. Mně se to taky moc nezdá. Je to hodně tvrdá metoda. Ale já přeci nebudu panu Blackovi říkat, co má a nemá dělat. On je majitel. Tohle je jeho město," vysvětloval mi ten John Wayne.
"No a co, že je majitel, to přeci neznamená, že tady může nechat chlapa ubít k smrti!"
"Proč ne? Je to jeho město."
"Vždyť žijeme v jednadvacátém století v civilizované zemi. Tady platí lidská práva."
"Tohle je Západ, tady si nehrajte na humanistu."
"Jakej západ, vždyť je to jen atrakce pro turisty."
"Jaká atrakce?" podivil se John Wayne.
"No přece, děti, školní výlety a tak..."
"Víte co, myslím, že jste mě dost jasně nepochopil. Toto město patří komplet se vším všudy panu Blackovi. Já jsem tu šerif, muž zákona. Zákona, který píše pan Robinson Black. Pokud se vám něco nezdá, zkuste se obrátit na něj, ale osobně bych vám to neradil. Pan Black není moc velký diplomat a rád má ve svém městě pořádek. Raději se sbalte a jděte si svou cestou. Tím nic neztratíte."
Poděkoval jsem za radu a poroučel jsem se ven. Ten rozhovor sice nikam nevedl, ale já jsem se během něho vzpamatoval z prvotního šoku a mohl jsem tak uvažovat s chladnou hlavou.
No tak co, zbyli tu chlapa. Možná si o to koledoval. Třeba to byl grázl. Každopádně jsem to náležitě oznámil dvěma zaměstnancům westernového městečka a tím jsem splnil svou občanskou povinnost.
Chuť na oběd mě přešla a tak jsem zamířil zpět k autu. Když jsem prošel kolem stáje, nedalo mi to, abych se nevrátil a nenakoukl dovnitř.
Ležel tam. Košili na cáry, záda do krve. Dýchal ztěžka, ale byl při vědomí.
"Můžu vám nějak pomoct. Sklonil jsem se k němu s PET lahví vody v ruce."
Otočil se ztěžka na bok a vděčně se přitáhl k podávané láhvi a zhluboka se napil. Pak olízl oschlé rty a povídá:
"Díky, ale raději běžte, ať vás tu nevidí. Nestojí vám to zato."
Podvědomě jsem mu za tu poznámku byl vděčný. Přesně toto jsem chtěl slyšet. Potřeboval jsem, aby mi někdo poskytl rozhřešení. Abych se bez výčitek mohl sbalit a jet si dál svou cestou.
Spěchal jsem k autu. Chtěl jsem, co nejrychleji nechat za sebou tohoto podivný město. U boudy, která se krčila u lesa, stál chlapec. Černoušek bez bot a bez kalhot. Koukal se na mě. Koukal se velkýma tmavýma očima. On nevypadal, že by si myslel, že mám utéct pryč. Stál a koukal. Ale copak jsem já nějaký hrdina, abych řešil cizí maléry?
Cesta se stáčela a já se naposled ohlédl.
Chlapec nehnutě koukal mým směrem. Jeho táta se o nic neprosil. Je to bezpochyby tvrdej chlap. Ale tohle dítě…

Doběhl jsem k autu a otevřel přihrádku v palubní desce. Zasunul jsem si ji za kalhoty a obrátil se zpátky.
Nevím, zda byl šerif jen přemožen poledním vedrem nebo apatie byla jeho přirozeným rysem, každopádně jen líně zdvihl klobouk a přeměřil si mě ospalým pohledem, když jsem rozrazil dveře jeho kanceláře.
Při pohledu do ústí zbraně se mu dlaně instinktivně zdvihly do úrovně ramen.
"Stoupněte si a levou rukou si rozepněte opasek!" nakázal jsem mu.
Uvolnil přezku. Pistole bouchla o podlahu.
"Teď hvězdu!"
Bez známky vzrušení položil odznak na stůl vedle svazku klíčů.
Vzal jsem ze stolu obojí. Mříž zacvakla, klíč zarachotil. Tohle šlo překvapivě hladce. Strhl jsem ze stěny šerifův jmenovací dekret a v horečnatém rozechvění jsem vyrazil ze dveří.
Lítačky do saloonu jsem se pokusil rozrazit co nejrazantněji, abych zakryl strach. Šerif vypadal jako mírumilovný člověk, ale co ti tři, kteří teď seděli u stolu v jinak liduprázdném lokále?
"Ruce na stůl!" křikl jsem.
Zrzoun, Tlouštík i Krákora tu seděli společně, jako by mi chtěli ušetřit práci. Nejevili zájem se se mnou hádat nebo dokonce bojovat. Znuděně jeden po druhém odložili vějířky karet a položili dlaně na stůl. Zrzoun si dokonce ani neodložil cigaretu.
"Barmane, podej mi jejich bouchačky!" zavelel jsem a ani mě nenapadlo, že by obsluha baru mohla neposlouchat mé přání. Vyšlo to. Tři šestiraňáky skončily v mém batohu.
"Barmane, máte oheň?"
Muž v zástěře beze slova a s podezíravým pohledem na mou zbraň chvíli lovil v kapse. Pak škrtl o sloup. Podíval se na mě a došlo mu, že nemám v ruce cigaretu ani doutník.
Vytáhl jsem z kapsy zažloutlý glejt a připálil ho od dohořívající sirky.

Udělal jsem pár korků ke stolu karbaníků, abych mohl hořící list hodit do jejich popelníku.
"Myslím, že byste si měli najít nového šerifa. Ten starý sedí pod zámkem," povídám, co možná nejklidněji a hodil jsem barmanovi klíče.
"Myslím, že když už i bílý otec ve Washingtonu může být černý, tak by vám taky malá změna barvy neškodila."
Tři kovbojové i barman na mě nechápavě koukali a než bych jim vysvětloval svůj politicky nekorektní pokus o vtip, vycouval jsem ze dveří s trojicí výtečníčků stále na mušce. Když jsem se ujistil, že mě nepronásledují, zhluboka jsem se nadechl a vyrazil za posledním úkolem. Ruce se mi potily, ale naštěstí netřásly.
V kanceláři pohřebního ústavu pana Blacka nikdo nebyl. Vyběhl jsem nahoru po schodech. Jedině dveře nalevo od schodiště byly pootevřené. Z místnosti za nimi bylo cítit tabákový kouř. To mi napovídalo, že by tam mohl být pan majitel. Majitel města.
Kopl jsem do dveří a vešel. Uprostřed nevelké místnosti stál rustikální psací stůl. Za ním ve tvídovém saku a vestě a s doutníkem v ústech seděl nad papíry bělovlasý muž. Vyšlo to. Vypadal překvapeně, a pokud měl někde schovanou zbraň, nestačil pro ni sáhnout.
"Copak si přejete, mladý muži," povytáhl obočí. To mladý muži znělo, jako kdyby chtěl říct chlapečku.
"Přišel jsem si s vámi popovídat o tom, co se v tomto městě děje," odpověděl jsem drže ho stále na mušce.
"Vaši lidé tu před chvílí málem ubili člověka, černocha, snad se jmenuje Simpson."
"Příteli, ten muž porušil daná pravidla a dostal za to přiměřený trest. Nikdo na něj nevztáhl ruku, protože je tmavé pleti, jak jste se mi možná snažil naznačit."
"Pokud něco provedl, pak tu přece jsou zákonem dané způsoby, jak to máte řešit. Nemůžete sám vyměřit trest, nadto takto barbarský."
"Ale mohu. Opravňuje mě k tomu tato smlouva," otevřel zásuvku, zalovil v ní. Nespouštěl jsem z něj oči připraven zmáčknout spoušť, pokud by vytáhl cokoliv jiného než kus papíru, ale on položil na stůl velký arch, na němž jsem zahlédl několik razítek a kolků.
"Toto, příteli, mi dává neomezenou pravomoc na tomto území. Každý ze zaměstnanců, tedy každý zdejší obyvatel, zde také podepsal, že s tímto souhlasí. Takže teď v klidu schovejte zbraň a jděte si svou cestou. Pláčete na špatném hrobě. Já ničí svobodu neomezuji. To oni mi ji dobrovolně vydali do rukou. Zřekli se jí. Co se děje dál je tedy jen mezi mnou a jimi."
"Dejte mi ten papír," sykl jsem.
"Nedám, má pro mě příliš velkou hodnotu."
"Dejte mi ho." Nápadně jsem přiblížil zbraň k jeho obličeji a zároveň jsem se ujistil, že mám okno za zády.
"Schovej to. Stejně nevystřelíš. Já už viděl umírat dost lidí na to, abych věděl, že to není hezké ani pro jednu stranu. Ty nemáš žaludek na to, abys to do mě jen tak nakouřil ze dvou metrů, chlapče. Nemáš. Potáhl z doutníku a nehnutě mě pozoroval nebesky modrýma očima.
Nakouřit, to bylo to správné slovo. Zaváhal jsem a zmáčkl spoušť.
Ozvalo se suché prasknutí a slzný plyn zasáhl pana Blacka přímo do obličeje.
Chráněn mírným průvanem z okna za mými zády jsem pozoroval devastující účinek bromacetonu. Pan Black se držel oběma rukama za obličej a řval. Řval bolestí a řval uraženou pýchou. Bylo to volání o pomoc. Volal v naději, že někdo zachrání jeho pošlapanou důstojnost. Mezi tím se macatý oharek doutníku zvolna vpaloval do masivní desky stolu. Já jsem vzal okolkovaný glejt, o který teď pan Black z pochopitelných důvodů ztratil zájem. Šel jsem ke schodům. Nebylo kam spěchat. Pan Black zjevně nechystal protiútok. Ve spodní místnosti, jsem na krbové římse zahlédl sirky. Za chvíli již kolky a razítka zaplály jasně žlutým plamenem deroucím se snaživě do komína.

Bylo stále horko, ale dloužící se stíny stromů vyhnaly tetelivý vzduch z povrchu silnice. Klimatizace z mého těla pomalu sňala horké břemeno. V soukromé mobilní jeskyni jsem uháněl domů nebo možná spíš pryč z toho divného místa.
Ti dva stáli na rozšířeném místě na konci smrkového lesíku. Osobně nemám nic proti silničním kontrolám a respektuji jejich práci. Proto jsem bez známky hněvu, vyhodil pravý blinkr, zastavil u krajnice a stáhl okýnko. Ten menší s profesionálním úsměvem zasalutoval k bílé čapce:
"Silniční kontrola, vaše doklady prosím."
Muselo mu být pekelné horko, ale nedal to na sobě znát.
Sáhl jsem do kapsy u kalhot. Spolu s koženou peněženkou mi vklouzl do ruky tělesným teplem rozehřátý kus kovu. Šesticípá šerifská hvězda. Než jsem ji stačil vrátit do kapsy, všiml si jí.
"Á, vy jste od pana Blacka, tak to prosím za prominutí, můžete samozřejmě pokračovat. Šťastnou cestu a pozdravujte šéfa," znovu zasalutoval.
Šlápl jsem na plyn. Hlavně být co nejrychleji doma nebo aspoň tam, kde to znám. V nabíječce mi zavibroval telefon. "Zítra v 9:00 manažerská porada" svítilo na display. Jó manažeři. Však já jim ukážu, co je to country.