Babiččino tajemství

Babiččino tajemství

 

Dům prosakoval omamnou vůní levandule. Pracně jí sušila, balila do ozdobných sáčků, a ty potom rozmisťovala po celém domě. Vůně v něm evokovala hřejivý pocit pravého domova, který při soužití se svou promiskuitní matkou postrádal, proto od svých třinácti let žil se svými prarodiči.

            Vybavoval si ji, jak sedí v houpacím křesle, jen v přítmí pokojové lampy, zeširoka se usmívá a popíjí svůj večerní šálek čaje. Živě slyšel její hlas, jak k němu chlácholivě promlouvá: „ Však se neboj Petříčku, ony se všechny rány časem zacelí.“

            Otevřel dveře do kuchyně a do nosu ho praštil nelibý pach zatuchliny, jaký bývá ve starých hradech a zříceninách, mísící se s štiplavým kouřem. „Ahoj Péťane“, zabrblal dědeček, kouřící pořádně napěchovanou fajfku. „Kdybys chtěl nějaký harampádí, Péťo, tak si vezmi, co se ti zlíbí. Já už tu taky brzo nebudu, už nic nepotřebuju.“ „Ach jo. Nech toho, dědo…“ povzdychl si. „Hlavně bys měl přestat s tím kouřením, víš, že ti to nedělá dobře.“  Ten jen mávl rukou a dál v tichosti pokuřoval. „ Jo, a potřeboval bych nějakou hezkou babiččinu fotku…“ řekl Petr tlumeně. „Vezmi tu, jak tam je Maruška načančaná a má ty pěkný červený šaty, co jsem jí koupil. Je na půdě, v krabici s ostatníma cetkama.“ Dědečkovi se při posledním slovu zlomil hlas a se zakašláním se odvrátil k oknu. Petr pochopil, že nemá na nějaké rozhovory náladu. Chtěl utěšit dědečkovu bolest, poplácat ho po rameni a říct mu jak moc ho to mrzí, ale hrdost bývalého vojáka a rezervovanost statečného muže kolem dědečka tvořily bublinu, do které se Petr bál vstoupit. Rozpačitě se poškrábal na nose a odešel z místnosti.

            Obezřetně šplhal po chatrném žebříku, až se ocitl v naprosté tmě. Opatrně, s rukama nataženýma dopředu, kráčel po vrzající podlaze. „Au!“  S výkřikem dopadl do temného prázdna.  Promnul si holeň, která se pnula bolestí. Ztěžka se zvedl, chvíli šmátral po stěnách, než konečně nahmatal vypínač. Pavouk, visící na masivním smrkovém trámu, polekaně zakmital nožičkama. Uprostřed místnosti leželo dědečkovo staré kolo. Nebyla to první modřina, kterou mu kolo uštědřilo. Horké léto, let přes řidítka, kučeravá léčitelka Pavlínka, první pusa. Pousmál se.

            Šicí stoj po Petrově prababičce, staré zažloutlé zrcadlo, dalekohled s prasklým sklem. Vzpomínky pokryty silnou vrstvou prachu. Půda, babiččin svatostánek. Dokud jí ještě nohy sloužily, trávila zde dlouhé chvíle. Dědeček nesnesl pohled na vládnoucí chaos a zbytečné harampádí, z lásky k babičce se půdě raději vyhýbal obloukem.

            V zadním koutě, ukryta ve stínu, stála omšelá krabice, ukrývající kupu fotoalb. Peťánek spí, Peťánek je na nočníku, Peťánek se koupe, Peťánek papá. Hleděl do tváře svému mladšímu já. Babička jako mladičká dívenka, ve splývavých svatebních šatech, soustředěně se kousala do rtu a nanášela si růž. Byla krásná. Čím více se přibližoval dnu krabice, jakoby tím více pronikal do babiččiny minulosti. Zanedlouho seděl obklopen mořem alb, dojat změtí záblesků vzpomínek. Ve spodu krabice ležel štos dopisů, převázaný modrou stuhou. 

            „Drahé Marii Čermákové.“ S letmými výčitkami nahlédl pod obálku. "3.7 1970, Děčín. Má milovaná Marie, je mi teskno. Kája byl dnes po ránu nezvykle čilý a štěkal tak hlasitě, že mě předčasně vzbudil ze snu. Zdálo se mi o tobě, má nejdražší… Myslím na naše poslední setkání, na tvou jemnost a křehkost. Na tvé plné horké rty…“  Dědečkova rezervovanost byla ta tam. „… Chybí mi tvé konejšivé pohlazení, bez tebe chřadnu.“  "Tvá ruka noří se do ráje věčnosti, nocí smělou a vlahou. Konec vší předstírané cudnosti. Noc strávená s mou drahou." Dědečkovo básnické střevo?! Usmíval se, mile překvapen. 

            Jeho oči spěšně přejely až na samý konec papíru: " S láskou R. S." Jeho úsměv znenadání ztuhl. V mžiku naházel zbylá alba do krabic. Zmateně strčil štos obálek do zadní kapsy od kalhot, vyčítavě se zahleděl do obličeje rozesmáté babičky v červených šatech. Se skřípěním zabouchl půdní dvířka.

            Dědeček se od té doby, co Petr odešel z místnosti, nejspíše ani nepohnul. Se svraštělým čelem a psíma očima nepřítomně bafal fajfku. "Ty už jdeš, Peťane? „ Pošli, prosím, ta oznámení…“ Konečně se pohnul a na svůj věk poměrně hbitě vylovil ze spodního šuplíku komody štos papírů. „Ať tam má babička celou tu její skvadru." Procedil mezi zuby. „ Ti ulítli včely?!" Upřel zrak na bledého vnuka. „ …Ne, to nic. Díky dědo, ahoj."

            Petr seděl na gauči ve svém malém pražském podnájmu, před sebou měl seznam babiččiných přátel a pečlivě nadepisoval obálky. Přitom mu vrtaly hlavou řádky z babiččiných dopisů. Musí pro to být přeci nějaké vysvětlení… „Markéta Tichá, Zlín…“ říkal si polohlasně. „ Petr Dobrovský, Čínská 25…“  Snažil se zbavit svých myšlenek, ale neúspěšně. Tvá ruka noří se do ráje věčnosti, nocí smělou a vlahou. Prudce sebou zavrtěl, jakoby ze sebe chtěl verše setřást, vstal a donesl z lednice láhev červeného vína.  Napil se rovnou z flašky a pokračoval. „ Marie Zápotocká, Bystřice…“ zanedlouho na sobě pociťoval malátnost, klížily se mu oči. „ …Renata Sladká, Děčín“ Zmocnil se ho zvláštní pocit. „Renata Sladká“ zopakoval zamyšleně. Přemožen vínem se schoulil na gauč a zanedlouho usnul.

            Ráno bylo chmurné, obloha pustě šedá, mrholilo. Petr vyzvedl dědečka před domem. Celou cestu v autě strávili mlčky. Dědeček tupě zíral na okénko, kde z posledních sil skomíraly kapky deště. Byli na místě. Kolem hřbitova bylo tísnivé prázdno, přijeli s předstihem. Sklíčený dědeček se posadil na lavičku blízko krematoria a zapálil si fajfku. Petr tentokrát nic neříkal, jen si povzdechnul.

            Zanedlouho se objevili první babiččini přátelé. Petr stál u brány a s křečovitým úsměvem si s nimi potřásal rukou. Přijímal slova upřímné soustrasti od lidí, které nepoznával, zatímco mu popisovali, jak moc vyrostl za tu dobu, co se neviděli. Mezitím dědeček stále strnule seděl opodál a neměl náladu na žádné soucitné řeči. „ Musíte dědečka omluvit, není na tom dobře, zajisté chápete.“ Vysvětloval Petr rozpačitě nově příchozím. Soucitně přikyvovali.

            „To přeci musí být můj oblíbený spolužák!  Edíku, ty ses teda vůbec nezměnil!“ Nad nepřítomným dědečkem, který se krčil na lavičce, se tyčila vysoká štíhlá žena s obrovským výstředním kloboukem. Překvapeně vzhlédl, „…Renatko, ahoj,“ pronesl s letmým úsměvem. "To jsme se teda sešli, viď?“ Petr z dálky spatřil, že dědeček s někým zapředl konverzaci. Nervózní z dědečkova rozpoložení rychle přispěchal, aby mohl případně zachránit situaci.

            K Petrovu překvapení byl dědeček na zvláštní ženu nezvykle milý. Byli natolik zabraní do své konverzace, že si ani nevšimli jeho přítomnosti. Zanedlouho mu došlo, že ho zde není třeba. "Novák je teď taxikář." "No, to mi nepovídej, takovej vzdělanej kluk!" Dědeček viditelně pookřál a dokonce se několikrát neubránil úsměvu.

            Petr si připadal nepatřičně, vytáhl z brašny připravenou smuteční řeč a začal si jí pročítat, stál opodál, stěží vnímaje jejich konverzaci. Babička byla noblesní a vznešenou dámou. Nikdy jsem jí neslyšel klít, ani jen nepatrně zvýšit hlas „ …Máš pořád to štěňátko po Kájovi?“ „ Bohužel, Maxík před rokem umřel.“ „To je mi líto, byl to čipernej pejsek. Maruška ho milovala, hlavně…“ Vřelá, upřímná a čestná, nikdy by se k někomu neobrátila zády, ani...  Kája? Procitl, upřel svůj zrak na Renatu a chvíli jí zamyšleně pozoroval. Ucítila jeho pohled a něžně na něj pohlédla svýma pronikavě modrýma očima. „Peťane, tohle je Renatka Sladká, moje spolužačka.“ „Dobrý den.“ Zamumlal Petr nepřítomně.

V tu ránu jakoby se tok času na chvíli zastavil. Kája, Děčín, R. S. Zůstal strnule stát s očima zhrzené laně. "Už bychom měli jít do obřadní síně." Obrátil se na něj dědeček. Neschopen slova pokýval hlavou.

            Pečlivě si připravil zasvěcenou řeč o ženě, kterou znal celý život. Autentické svědectví z babiččina života. Najednou se mu zdálo, že má promlouvat o někom, koho cestou zahlédl z okénka vlaku. Nepřítomně zíral do davu vyčkávajících hostů. Petrovo dlouhé mlčení přerušilo dědečkovo nervózní zakašlání. „ Dnes jsme se tu sešli, abychom uctili památku ctihodné ženy…“  Pronesl roztřeseně. „Babička si potrpěla na dobrou společnost, a tak by zajisté ocenila, že jste se tu všichni takhle hezky sešli. Byla to žena jedinečná, která by se  nikdy  k nikomu neobrátila zády, žena milující, která dokázala v životě najít krásu ve všem kolem sebe.“ Cítil, jak trpká slza stéká po jeho tváři. „ Kdyby tu s námi dnes babička byla, určitě by řekla: „Neplačte, však ony se všechny rány časem zacelí.“ Upřel pohled na Renatu, utírající slzy.  „Babička byla noblesní a vznešenou dámou. Nikdy jsem jí neslyšel klít, ani jen nepatrně zvýšit hlas…“ Nebylo to tím, že by si plně uvědomoval babiččin nenávratný odchod. „Nikdy neměla ráda dlouhé proslovy, tak nechme raději znít babiččinu oblíbenou píseň, která mluví za vše.“ Sálem se rozezněly skotačivé tóny„ Když dva se rádi mají, i v lednu je jak v máji…“ Bylo to babiččino tajemství, co mu nahánělo slzy do očí, uvědomil si se studem. S pláčem se zhroutil na lavici vedle dědečka."Hezký to bylo, Peťane." Chlácholivě ho poplácal po rameni. Cítil všudypřítomnou štiplavou ironii znějící písně. Poprvé v životě viděl dědečka brečet.

            „Upřímnou soustrast.“  Zástupy přátel potřásali rodině zesnulé rukou.  Na řadu se dostala Renata. Její kostnatý obličej byl potřísněn rozmazanou řasenkou. Rozechvěle podala Petrovi ruku, Petr jí letmo přitáhnul k sobě a zašeptal jí do ucha:“ Vím to.“ Zarazila se a zmateně se mu zadívala do očí. "Upřímnou soustrast“, špitla.

            „ Na slovíčko.“ Zjevila se u hřbitovní brány. „Půjčíš mi ho na chvilku, Jaroušku?“ Usmála se soucitně na dědečka, utírajícího si slzy. Přikývl. „Počkej na mě v autě, dědo.“  „Co jako?“ Pronesl odměřeně, když se dostatečně vzdálili. „Chtěla bych ti to vysvětlit, chlapče…“ „ Co je na tom k vysvětlování?“ Odsekl. „ Nechci to omlouvat…“ „Toho mě laskavě ušetřete.“ „Byly jsme s babičkou spřízněné duše. Člověk nemůže poručit srdci, víš…“ „Dobrý, mě to ale vůbec nezajímá.“ Skočil jí rázně do řeči. „ Víš, doba nebyla zrovna přívětivá…“ "Co se to jako snažíte říct?!“ „Babička dědečka a tebe moc milovala, jen…“ „Jakože kdyby doba byla přívětivá, tak je s vámi, nebo co?!“  Polkla a spočinula na něj mlčky hledět. „Nechci bejt sprostej, tak raději půjdu.“ Procedil mezi zuby, jeho obličej brunátněl vzteky. „Kdybys jen věděl, kolik mi toho o tobě vypravovala…“ „Nesnažte se mě dojmout, prosím vás.“  „Jen jsme toho měly tolik společného…Nesmíš jí to zazlívat. Byli jste pro ni nejdůležitější  lidé na celém širém světě, chlapče.“ „Dobrý, tohle já nemám zapotřebí poslouchat.“ „ …Jen prosím tě, jednej uváženě, dědeček by to neunesl.“  „O tom vy nerozhodujete, vy…krávo!“ Se skelnýma očima sledovala chlapce, jak odchází. Dědeček si zaslouží znát pravdu.

            Auto smutku se prudce rozjelo. Dědeček se na zadním sedadle stále snažil zamáčknout slzy, které muži nepříslušely. Petr dával slzám volný průchod. Slané kapky mu proudem tekly po tváři. Tupé prázdno znenadání přerušil hlasitý vzlykot. „ Víš, Péťo… Já jsem Marušce vůbec nestihl říct, jak jí mám rád.“ Starého muže přemohly emoce dosud nepoznané. Petr se podíval do zpětného zrcátka a spatřil někoho, koho nepoznával. Na sedačce ležela zhroucená hromádka neštěstí semleta změtí citů. „ Hrozně mě štve, že jsem to Marušce nikdy neřekl, jak jí miluju…“  Zasténal.  Autem se rozlehlo trapné, těžké ticho. Petr mlčel a netečně pozoroval vozovku, netušíc, jak na dědečkovu vlnu emocí reagovat. Dědeček si odkašlal, jeho chlapská hrdost více méně úspěšně zastavila proud slz.

             „ Babička tě taky moc milovala…“  Řekl se sebezapřením.

            Ten večer zůstal u dědečka přes noc. Nemohl usnout, seděl v obýváku a nepřítomně zíral do stěny. Měl před sebou uslzené oči Renaty, v hlavě si opakoval hrubá slova, která vyslovil. Ucítil silný závan libé vůně.  Přísahal by, že ve vzduchu se prohnal závan levandule, byl to mžik, ale skutečně tam byla…ta dobře známá vůně.

             „ Tady Petr, teda, nebudím vás?“ „Ne ne, taky nemůžu spát…“  "Teda, já jsem vám chtěl říct, že…jako nemám nic proti těm… Jako takovejm…“ „Já vím… Tedy, vím, že jsi hodnej kluk.“ „ Já mám i takovou jednu kámošku, jakože…“ Já ti věřím, rozumím ti.“ „Promiňte, já...“ „Ne, ty promiň, chlapče.“  „Nemáte příští víkend čas?“ vyhrkl. „ Jo. Mám fůru času. Co babka jako já může mít na práci.“ Zasmála se. „ Nezajdeme na kafe?“

            Vybavoval si ji, jak sedí v houpacím křesle, jen v přítmí pokojové lampy, zeširoka se usmívá a popíjí svůj večerní šálek čaje. Možná to bylo celou tu dobu zřetelně vryto do jejích jemných vrásek. Přesto, že se babička smála, zdálo se, jako by její šedé oči nebyly přítomny. Spadlá stařecká víčka se pokoušela zamaskovat lesknoucí se nostalgii v babiččiných očích. Promítala si na zeď své nejniternější přání, své tajemství.

            Procitla a s něhou pronesla: „ Však se neboj Petříčku, ony se všechny rány časem zacelí.“ 

---