Otázka víry - 2. část

Ani po mrazivé noci u skomírajícího ohně a dalším směšném přídělu sušeného masa a ztvrdlého kousíčku chleba otec Mitroff neprojevoval potřebu jíst. Ani pít.

„Nejedl jste už třetí ten, otče. Určitě je vám dobře?“ ptal se nejistě rytíř Janiusz, ale od netrpělivého kněze se mu nedostalo odpovědi. Na místo toho začal naléhat na zbytek výpravy. Stále mumlal něco o Stvořiteli, cestě, kterou musí dokončit a odmítal brát ohledy na své okolí. Jeho řečnění přehlušil nenadálý křik vesničanů. Ratim i Bajko plakali jako malé děti nad jedním z koňů. Další noc v mrazech nevydržel a pošel. Trvalo dlouho, než oba začali vnímat rytíře, který si jako jediný udržoval alespoň část zdravého rozumu.

„Rozumím, že to byl váš přítel,“ snažil se z počátku opatrně mluvit ke stále popotahující dvojici, „ale když už je teď po něm, musíme z toho vytěžit co možná nejvíc. Je to konina, ale čerstvé maso…“ dál se nedostal.

„To ne. Nemůžete, pane,“ křičeli jeden přes druhého Ratim a Bajko a do očí se jim znovu draly slzy. „Nemůžete našeho koně vykuchat jak slepici. Byl to náš kůň,“ doplňovala se dvojice přes neustále vzlykání.

„Jestli nechcete dopadnout jako on, musíme to udělat. Potřebujete sílu na zbytek cesty,“ snažil je se dál přemlouvat rytíř, zatím co jeho páže a knězův učedník postávali nad vyhasínajícím ohněm a poslouchali kázání o víře a důležitosti celé výpravy.

„Dotknete se ho a odvedem si toho druhýho zpátky do vsi,“ vykřikl najednou Bajko. „Jo, náš kůň by se měl pochovat. Ne sníst,“ dodal ještě Ratim, který stále vzlykal a měl problém udržet třesoucí se hlas.

„Mějte rozum, bez vašeho koně a vás dvou nemáme šanci přežít… A vy sami se už taky nevrátíte živí a zdraví,“ nevzdával se rytíř a opatrně spustil ruku k jílci svého meče. „Maso nám vydrží na pár dní. Z kostí můžeme udělat polívku na zahřátí. Smrt nebude zbytečná. To vám jako útěcha bude muset stačit,“ skončil rytíř s obhajobou a udělal krok směrem ke koňskému tělu ležícímu ve sněhu.

Bajko se snažil dál přemlouvat rytíře, aby jejich mrtvého koně ušetřil, ale Ratim se, posílen vztekem, rozhodl jednat a skočil po rytíři. Ten výpad nečekal a oba skončili ve sněhu. Ratimova prvotní převaha vzala velice rychle za své, a když ho rytíř volnou rukou sevřenou v pěst udeřil silně do krku, vesničan se složil tváři do sněhu. Tím se rytíř Janiusz vysvobodil ze sevření a posadil se. Ve stejnou chvíli dostal silný kopanec do boku. Bajko se rozhodl pomoci svému příteli a zaútočil na rytíře. To už se do potyčky zapojilo i rytířovo páže a z východu jeskyně celou událost sledoval otec Mitroff se svým učedníkem Leslawem.

Proti trénovanému rytíři a odhodlanému pážeti neměli vesničané šanci a po chvíli seděli vedle sebe opření o skalní stěnu, zatím co Slawek jim mířil na hruď mečem a rytíř se pustil do porcování mrtvého zvířete. Oba vesničané mumlali nějaké kletby, které směřovali na rytíře, který se ze všech sil snažil přežít podivnou výpravu. Nakonec celá skupina, opět s výjimkou otce Mitroffa, poobědvala pečenou koninu. I přes původní odpor obou vesničanů a obou mladíků jim kus masa dodal nečekanou sílu. Bylo to třeba, protože většina nákladu z pošlého koně se rozdělila mezi šestici, s výjimkou kněze. Obtěžkání nákladem vyrazili v čele s otcem Mitroffem, který se tiše modlil za úspěch výpravy.

Nikomu nebylo příliš do řeči. Mladíci kráčeli bok po boku několik kroků za knězem. Za nimi vedli Ratim s Bajkem zbylého koně a oba vypadali naprosto zdrceně. Celou skupinku uzavíral rytíř Janiusz, který přes veškeré svoje vystupování začínal pociťovat na svém těle únavu. Dopolední rvačka s vitálními vesničany mu také příliš nepřidala. Až příliš si uvědomoval, že pokud se poddá skleslé náladě, už se nemusí vůbec vrátit. Chlapci by byli bez vedení ztracení a o prostoduchých vesničanech ani neuvažoval. Už v té krčmě si měl všimnout zvláštního pohledu, kterým si ho otec Mitroff přeměřoval. Rozhodl se. Až se večer utáboří, promluví s ním.

Celé odpoledne se nezastavovali. Skupinka pokračovala svižným tempem i přes hustý sníh. Svítilo slunce, jednou za čas kolovala mezi všemi pálenka na zahřátí. Jen otec Mitroff opět zarytě odmítal jakékoliv občerstvení a vedl celou skupinku výš a výš. Když už se zdálo, že nebudou mít kam jít a skončí na mrtvém bodě, provedl je otec Mitroff skoro neznatelnou skalní rozsedlinou. Pro knězova učedníka to byly krušné chvilky. Stísněné prostředí mu nedělalo dobře a po obrovských otevřených prostranstvích, které mu nabízela cesta po horách, si teď připadal jako v pasti. Každý krok byl nepříjemný. Cítil na sobě chladný pohled kamene, který by mu dýchal na tvář, kdyby mohl. Zdálo se to jako věčnost, než přešli na druhou stranu. Jako zázrakem se podařilo provést i koně, což s velikým povděkem kvitovali oba vesničané.

„Tady zůstaneme,“ řekl na druhé straně otec Mitroff, když jako poslední prošel rozsedlinou rytíř Janiusz.

„Není tady žádná skrýš. Zůstanem na větru, velebný pane,“ oponoval knězi Ratim. „Ani nic na podpal nevidím, velebnosti,“ dodal Bajko a rozhlížel se kolem. Měli pravdu. Rytíř se rozhlížel kolem sebe a viděl jenom rozlehlou bílou pustinu bez jakékoliv vegetace, kterou lemovalo šedivé pohoří pomalu se nořící do tmy.

„Zmrzneme tady, pane,“ zkoušel svého pána obměkčit Leslaw, ale teď už opět nikomu nevěnoval pozornost a procházel se po okolí.

„Zahřejte se, napijte se. Vezměte si něco k jídlu, promluvím s ním,“ vložil se do proseb a naříkání rytíř Janiusz a rázným krokem vyrazil ke knězi bloumajícímu ve sněhu.

„Vzpamatujte se,“ zkusil to, ale otec Mitroff ani na chvíli nezpomaloval a dál kroužil kolem. „Někdo z nás by se nemusel dožít rána. Nemůžete nás tu nechat na mraze. Mějte rozum,“ pokračoval dál rytíř Janiusz, ale pořád nedostával odpověď. Chytil kněze silně za rameno a otočil jej, aby se mu mohl podívat do očí. I přes všudypřítomný chlad rytíř cítil, jak se mu ježí vlasy na hlavy a všechny chlupy na už tak promrzlém těle. Když díval do Mitroffových očí, jeho duhovky už neměly tmavě hnědou barvu jako dřív, byly bíle. O něco tmavší než zbytek oka, ale bílé. „Co je to s vámi, Mitroffe?“ řekl chvějícím se hlasem rytíř a zděšeně hleděl do bledých očí.

„Stvořitel si mě zvolil, nechápeš to. Já najdu jeho město. Já. Chce, abych ho našel, a dnes v noci dojde ke zjevení a my budeme čekat,“ s těmi slovy se Mitroff vymanil z rytířova sevření a dál pokračoval v kroužení kolem skupinky, která jen nechápavě sledovala celé dění. Rytíř Janiusz zůstal stát jako opařený. Možná i víc vyděšený. Když už si myslel, že ho nic nepřekvapí, mýlil se. On, rytíř Janiusz, který utínal hlavy, probodával své nepřátele mečem, viděl tolik krve a smrti. Byl vyděšený jako malé dítě.

„Co se děje? Co vám řekl?“ naléhali zároveň Leslaw i Slawek, zatím co vesničané se krčili nad hromádkou suchých větviček, které s sebou neustále vozili na koni pro případ, že by potřebovali rozdělat oheň.

„To je jedno,“ odvětil stále šokovaný rytíř a jen se díval, jak povedlo dvojici vesničanů roztančit malé plamínky. „Přiložte všechno, co uznáte za nutné,“ pak se otočil ke dvěma chlapcům, kteří stále nechápali, co se děje. Oba se klepali zimou, tváře měli modré, úplně odkrvené. „Držte se u ohně za každou cenu. Zůstaňte pohromadě,“ pak vytasil dýku, kterou měl skrytou ve výstroji a podal ji Leslawovi. „Můj chráněnec má meč, ale ty nemáš nic, čím by ses bránil. Vezmi si ji. Nevím, co přijde,“ a s těmi slovy se proměnil ve stín, který následoval otce Mitroffa na každém kroku.

Jak se snášel na celou výpravu noc, vesničané spolu s chlapci usínali u několika doutnajících větviček, které zbyly z malého ohníčku, který je chvíli ohříval a posloužil k opečení malých kousků masa. Tentokrát jedli koninu i Ratim s Bajkem s daleko větší chutí než ráno. Všichni čtyři se choulili co nejblíže u sebe, aby se mohli navzájem zahřívat. Otec Mitroff stále obcházel skupinku v kruzích a rytíř Janiusz mu byl v patách. V pravačce pevně svíral rukojeť svého meče, a byť cítil neuvěřitelný hlad a únavu, stále držel krok s knězem.

Byla nezvykle jasná noc. Měsíc svítil vysoko nad horami, nebe bylo poseté hvězdami a mráz sžíral celou výpravu zevnitř. Janiusz si říkal, že jestli se nestane zázrak, všichni venku bez tepla patrně umrznou. V tom se otec Mitroff zastavil a zahleděl se do tmy, která se rýsovala před nimi. Za zády cítil přítomnost skalní soutěsky, kterou prošli, a rytíři se zatajil dech.

Kněz ve svém obnošeném rouchu stál a zíral do tmy.  Rytíř udělal to samé, ale ať jeho unavené oči mžouraly, jak chtěly, neviděl nic. Žádné obrysy, nic, co by mělo vzbuzovat pozornost. Pak jeho pozornost odvedla padající hvězda. Když se znovu zahleděl do tmy, zdálo se mu, jako by stále viděl obraz padající hvězdy. Pak se mu zatajil dech. Vše se vyjasňovalo. Uvědomil si, že vidí v dáli zář. Světla, která vypadala jako… „Město,“ vydechl jen a pozoroval, jak Mitroff zašeptal: „Očekává nás.“

---