magická konstrukční dílna

~~A nyní se podíváme, jak se vedlo Jirkovi v práci. Jeho pracovním úkolem bylo rozkreslit a vypsat rozpis materiálu zámečnických výrobků stavby. Proti jiným složitostem tohle byla pro Jirku jednoduchá pracovní brnkačka, kterou ale také musí někdo udělat. Byla to tak trochu stavařská záležitost. Stavaři měli ale plno práce a tak to poslali přes vedoucího do konstrukce.
     Jednalo se o přípravnou investiční akci:„rekonstrukce ohřevu pánví“. Kolem ohřevu pánví mělo být v zemi vybetonováno plno kanálů.
     Ve Žďasácké  konstrukci investic, kde se tehdy ještě kolem roku 1994 stálo nebo sedělo u kreslících prken s pantografem, kreslil Jirka tužkou konstrukce na usazování pánví při ohřevu. Tvořil i výrobní výkresy ocelových doplňků už zmiňovaných kanálů pro elektriku, pro tlakový vzduch na chlazení licích šoupátek, pro hydrauliku na jejich ovládání, pro argon používaný při rafinaci ocele a pro zemní plyn spalovaný v hořácích.
     Když kreslil - snad nějaký kanál pro plynové potrubí -  postupně si začal uvědomovat, že přesně totéž už někdy kreslil, a že stál úplně stejně, u stejného kreslícího prkna s pantografem někdy v minulosti! Ano bylo to tak! Byl si tím najednou jistý. Jen byl trochu menší. Bylo mu tak 10-12 let…nebo… byl možná už na průmyslovce? To si neuměl přesně vybavit.
     Co ale bylo důležité: uvědomil si, že to není jen nějaký pocit, ale že ono „tenkrát“ byla skutečnost. Zdálo se mu jen, jako by mu toto prožívání někdo vymazal z hlavy. Vybavoval si naprosto totožné tahy, které už kdysi dělal.
     Jirka se tenkrát v minulosti otočil a uviděl za sebou strýce Frantíka a manžela tety Jindry. Oba pokukovali po prknech, co je na nich nakresleno a třeba se i o nějaké kreslení pokoušeli. Kdo ví? Nyní se Jirka otočil, ale za ním byla jen se svou prací  kreslička paní Nag.. Otočil se nazpátek a kreslil dál a dál. Jen si ještě na chvíli uvědomoval tahy, které dělal kdysi i teď tužkou.
     V hlavě se mu při současném kreslení začalo honit, jak je to možné. Dával si všechny ty související informace dohromady a ony postupně začaly tvořit jeden celek.
     Pak si vzpomněl na jednu repliku z filmu - snad o době národního obrození - který před časem viděl v televizi. Jedna postava se tam ptala druhé, „proč ten student opisuje tu lékařskou knihu,“ jestli se tak snad učí.
     A ta druhá filmová postava odpověděla: „Ne, on tvrdí, že je ve spojení s nějakým mnichem a že to opisují společně.“
     Co když je to nějaký podobný telepatický přenos?
     V podvědomí, které se dralo na povrch, měl ale Jirka jasno, proč to tak asi je a kdo za tím stojí. A i ta různá traumata, která kdysi prožil,…uvědomoval si, že to k tomu patří, a že to byla taková předehra nebo jakési testování, co v něm je a jak se bude chovat.
     Přitom kdyby ho chtěl někdo sledovat, aby to stěží citově vydržel. Nyní cítil radost, že byl asi u něčeho velkého, co odhalovalo přítomnou budoucnost a současně cítil i velký smutek, že to „předtím“ bylo tak bolestivé.
     Hlavní podíl na tom všem měla pravděpodobně teta Jindra, která si ho občas vypůjčila pro svoje pokusy a jen mu to pak někdy hypnoticky vymazala z paměti.
     I přes to si některé věci si pamatoval. Byla to už zmiňovaná událost s kočkou ze Strážku. 
     Bylo mu asi pět let. Teta Jindra ho vyzvedla – tehdy ještě ze strážcovské chalupy, kde kdysi bydleli. Potom s ním a jejich kočkou dělala ty zvláštní a poněkud záhadné pokusy.
     Zjišťovala, jak se bude v neznámém prostoru pohybovat jejich kočka a potom i tehdy ještě malý pětiletý Jiříček. Že je to všechno záhadnější, než jak to vypadalo, se ukázalo až po 25-ti
letech, kdy si Jirka uvědomil, že ten neznámý prostor, ve kterém se ty pokusy dělaly, je teď jeho kancelář, ve které pracoval.

                                                                                                                                        u35/2

Jako by něco magického, co je spojeno s kočičí povahou, která se neváže na společnost člověka, jako to dělá pes, ale přilne k prostoru, přivedlo Jirku právě na tato místa. To, jaké jsou to záhady a jaké schopnosti to musí člověk mít, aby se tyto síly přírody využívaly, si Jirka ani nedovedl představit a také o těchto schopnostech tety i o ní samotné vůbec neuvažoval. Ani na ni moc nemyslel. Viděl ji jen párkrát a jinak byl na všechno to podivné magično sám.
     Zrovna jako teď, kdy sám stál u svého kreslícího prkna. Přitom neviděna, ale jako by stála někde poblíž jeho životní cesty, jako by v nějakém časoprostorovém imaginárním prostoru.
     Pravděpodobně byla přítomna i u Jirkových životních křižovatek. Jednu chvíli tušil její nejasnou přítomnost. Byla něco jako anděl strážný někde v oblacích, jak se zobrazoval na svatých obrázcích.
     Jirka uvažoval, že když se mu před 25-ti lety podařilo kreslit něco, co se objeví až někdy v poměrně vzdálené budoucnosti, že musel být tehdy jako dítě v onu chvíli ve zvláštním rozpoložení mysli. Nebyl to ale žádný druh transu. Tenkrát měl jen před sebou úkol něco kreslit, byl zaujat prací a nic zvláštního necítil. Co když ale takový stav mysli navodil už někdo dávný v minulých stoletích?
     Třeba nějaký mnich podobný tomu z filmu o národním obrození. Nabízí se, že mohl působit v bývalém žďárském klášteře. Jirka si vzpomněl na jiný film o jednom středověkém klášteře. Jmenoval se snad Růže. Bylo tam naznačeno, mniši tam psali nevídaná díla a některá možná čerpala i z budoucnosti. Klášter nakonec vyhořel. A tak všechno, co se tam napsalo, přišlo v niveč.
      Žďárský klášter ale také vyhořel a zbyl jen zámek, kde je dnes Muzeum knihy a nedaleko, poblíž na Zelené hoře pak snad z pozdějšího baroka zůstal kostel Jana Nepomuckého v půdorysu hvězdy od italského stavitele Santiniho, dnes zapsán na seznam památek UNESCO.
     O tom, že se tam mniši zabývali i různými stavy duše svědčí i kamenný most se sochami u zámku.
      Jsou na něm zvěčněni jednotliví opatové, převorové a významní mniši, kteří se právě proslavili různým zkoumáním stavu duše a víry. Konkrétní obory, kterými se zabývali, jsou dodnes zapsány v kronikách.
      Jen o tomto bádání téměř nikdo už nic neví.

 

     V 9 hodin byla v konstrukci každoměsíční výrobní porada. Celé oddělení se scházelo ve vedlejší místnosti, kde byly u sebe dva až tři odkládací stoly, na nichž se většinou opravovaly výkresy. Okolo stolů bylo zasunuto plno židlí. Zbylé židle se donesly z okolních kanceláří. Zbytek osazenstva seděl u stolů, nebo si někdo sedl i na stůl.
     Konstruktéři byli místní a přicházeli sem stavaři, elektrikáři, technologové- projektanti, kresličky, vzduchotechnik pan Ku… a rozvodář pan Kv…
     Vedoucí většinou informoval, na jakých akcích se oddělení pracovně podílí, domlouvali se návaznosti specialistů na projektové práce, upřesňovali se termíny a na konec byly informace o podniku a zpráva z porady vedení podniku.
      Pan Otta N...se přihlásil s poznámkou, že ho chlapi z dílny uhánějí, aby jim nakreslil něco do provozu. A ptal se, jestli na tom může začít dělat, až bude mít volno a to ještě dřív než dojde oficiální konstrukční požadavek na vedení.
     Jirka si začal postupně uvědomovat, že tuto nebo podobnou poznámku už kdysi slyšel. A tak začal pátrat ve své hlavě, až se mu vybavil prostor a čas. Byla to stejná kancelář a seděl na stejném místě u stolu, jenže mu bylo asi 10 let.

                                                                                                                                       u35/3

 

     Tenkrát vnímal nějaké cizí osoby a tohoto pána, který byl nyní Otta N…Pak si uvědomil, že tuto poradu tenkrát vedla teta Jindra! Povídala asi nějaké organizační věci, ale co to bylo, to už měl Jirka v mlze. Na základě těchto několika okamžiků, které se Jirkovi vybavily, si začal skládat svoji verzi, co se asi dělo a co bylo jakoby vymazáno z paměti.
      Když Jirka jako desetiletý kreslil ve vedlejší místnosti výkresy, tak v tom asi nebyl sám. Zdá se, že v tom samém jelo celé oddělení. Jenže on kreslil až odpoledne a možná v neděli. Pravděpodobně šlo asi o naprosto tajnou akci, která ovšem byla tak ale dokonale maskovaná, že když náhodou někdo přišel do konstrukce a nahlédl do projektů, nemohl si všimnout ničeho zvláštního.
      Celé oddělení pracovalo na akci s názvem: „výhledové plánovací projekty“ a oficiálně se tvrdilo, že tyto projekty měly být ze strategického hlediska utajené. Ale pracovníci měli dovoleno se zmínit, že se na těchto projektech pracuje v případě, když se jich na toto někdo výslovně zeptá. Tehdy postupně utichalo období, kdy se utajovalo prakticky skoro všechno, vzhledem k záludnosti imperialistických nepřátel a mezinárodnímu politickému napětí mezi bloky socialismu a kapitalismu. Těžko by se ale něco utajovalo před chlapy z dílny a ostatními spolupracujícími útvary.
     Zároveň však chvílemi Jirku přepadaly pochybnosti. Bylo by vůbec možné, aby celé oddělení bylo v takovém rozpoložení mysli, že pak všichni kreslili výkresy patřící do budoucnosti?
     Navíc to určitě museli být aspoň technici, nebo měli technické zaměření, aby zvládli práci konstruktérů, stavařů, elektrikářů, technologů a projektantů. Jirkovi se nezdálo pravděpodobné, že by tito lidé zvládali zároveň hypnózu a magii.

      A jak se tehdy v minulosti mohlo získat zadání pro jednotlivé práce a technické podklady potřebné pro práci? Napadlo ho, že porada s tetou Jindrou mohla proběhnout jen proto, aby mohl kreslit sám.
         Po poradě, když se čas nachýlil, vydal se Jirka na hlavní jídelnu na oběd. Šel kovárnou, kde se hydraulickým kovacím lisem koval rozžhavený velký hřídel. Pak pokračoval podél šrotiště, energetiky a haly 9, kde se nachází slévárenský komplex s elektrickými obloukovými pecemi. Podél kolejí došel až k jídelně. 
     Hlavní jídelna byla nejlépe vybavená jídelna z několika jídelen na Žďase. Sem chodili i ředitel a náměstci.
     V jídelně mu tvář jedné paní připomněla tváře jeho sestřenic z Jemnice za časů, když byl ještě kluk. Tenkrát přišel pěšky s maminkou z 2 kilometry vzdáleného Strážku na návštěvu za maminčinou sestrou Bohuslavou. Sestřenice Míla, Máňa a Jára ukazovaly a mluvily o výjevu  žďasácké  jídelny v jejich kuchyni a napodobovaly výjevy a lidi v jídelně. Prý jim to hypnoticky promítal jeden pán, který s těmito výjevy obcházel okolní vesnice.            
     Mluvili i o výjevu v jejich zahradě, kde se v kotouči zapadajícího slunce objevil žhnoucí hřídel, jak ho kove žďasácký lis.  Jako by se už tenkrát poodhalil budoucí časoprostor Žďasu
a to, co s Jirkou bude souviset.
     Nepochybně v tom asi měli prsty spolupracující mágové, kteří tyto výjevy instalovali do vědomí blízkých obyčejných lidí. Mezi nimi mohl být i Lenčin táta.                                        
     Po obědě vyšel Jirka z jídelny na cestu mezi halou 9 a jídelnou, která vedla dozadu kolem energetiky ke kovárně a hrubovně. Na cestě před jídelnou se zastavil a uvědomil si, že tady stál jako kluk s tetou Málčou. Ta byla úplně nažhavená, aby mu mohla něco říci, ale prý je to tak tajné a něco o Žďase, že to může říkat jedině na půdě Žďasu .

                                                                                                                                             u35/4

Ale nakonec to byla snad jen jedna věta:
      „Představ si Jirko, že se nám to s tetou Jindrou vymklo na Žďase z rukou, nastala řetězová reakce a nakonec přijel nějaký Rus, aby to dal do pořádku.“
     To bylo všechno, na nic jiného si Jirka už nevzpomněl.
     Tato věta naznačovala, že na Žďase opravdu něco probíhalo. Zbytek sdělení byl zřejmě zakódovaný.
     Jirkovo podvědomí a vědomí ho luštilo několik dní, měsíců a snad i roků a to pokaždé, když se mu daný vjem a souvislosti znovu vybavily v mysli. Probíhalo to tak dlouho, až z toho byl ucelený rekonstruovaný a dokreslený obraz toho, co se asi dělo.
     A takto to nějak domnělé události probíhaly. Je to taková fiktivní rekonstrukce.
     Zdá se, že teta Jindra napřed musela domluvit a zajistit to, že Jirka jako chlapec mohl kreslit v jedné místnosti budoucí konstrukce ty výkresy z budoucna.
     Jak se to alespoň Jirkovi jevilo, teta Jindra připravovala a sháněla snad magické podklady, aby se pak později zapojil i zbytek oddělení, nebo spíš sehnaný pracovní štáb na tuto tajnou akci.
     I je musel někdo uvádět do toho záhadného stavu vědomí, ve kterém pak vytvářeli ty díla z budoucnosti. Je možné, že později se do tohoto záhadného stavu už dostávali sami. Všichni aktéři museli být aspoň trochu technicky na výši a rozhodně by nestačilo, že se mimo jiné zabývali hypnózou a magií.
     Projektování ale není jen o kreslení, je to i o technických informacích, které se někde musí získat, aby se pak mohli uplatnit. Kde třeba získat technické požadavky podniku na projektované zařízení. Chce to spolupracovat s technickými kancelářemi a vedením. Ale jak to zařídit?
     Konstruktéři jsou ale vynalézaví a tak po poradě uvedli do transu i další pracovníky, kteří už byli mimo tajný okruh a podařilo se tak získat i nějaké technické informace.
     Do transu se začalo dostávat stále víc lidí ze spolupracujících útvarů. A stala se jedna věc: Tito pracovníci byli schopni uvádět do transu další lidi. Tedy už třetí řadu a ti další uváděli do transu svoje známé na Žďase jako zajímavost a lidi si začali hrát na budoucnost!
     Přestavovali nábytek tak, jak to bude v budoucnosti, a lidi si pátrali v budoucnosti sami a uváděli do transu další a další. Byla už to neřízená řetězová reakce.
     Teta Jindra, která, jak se zdá, byla vedoucím tohoto projektu, si asi uvědomila danou situaci a požádala o pomoc svoje nadřízené, aby to všechno mohlo bez nějakých následků skončit.
     A tak byl povolán neznámý ruský hypnotizér, aby to všechno dal do pořádku.
     Nebyl nějak silný, ale měl svou hypnotizační fintu, kterou zde nebudeme zveřejňovat, a dost lidí se mu podařilo paralyzovat. S těmi, na které už nestačil, se domluvil, aby reakční vlnu už dále nešířili a na všechno zapomněli.
      Po několika dnech už si zase nikdo na nic nepamatoval. A v konstrukci a projektech se zadávala už běžná práce. Mohlo jít také o jednu z možných variant průběhu celé akce, která ale přinesla největší výsledky a pro kterou se teta Jindra rozhodla.
     To je tedy přibližně obraz či náhled na těch několik okamžiků, které se Jirkovi v těchto souvislostech vybavovaly. Takto to dozrálo časem v jeho hlavě.
     Neměl ani necítil žádné potíže. Práce mu při tom jinak šla od ruky. Jen jakoby něco, co bylo skryto v podvědomí, se nyní přepsalo do aktivní paměti. Dá se říci, že toto informační přepsání v hlavě bylo iniciováno časovanou informační bombou, která potom způsobila celý ten proces, dá se říci, prozrazení této tajné akce. Těch několik vjemů, které se vybavily, udělalo zkrátka své. Vše ještě leželo nějaký čas pouze v aktivní paměti, ale po určitém počtu let se začala psát tato kniha a došlo k definitivnímu zveřejnění této akce.
     Na všechno se ale každý může dívat úplně z jiného úhlu. Co když je to jen důsledek útoku duševní nemoci. A tak o tom, kde je pravda možná rozhodne až budoucnost.
                                                                                                                                            u 35/5

Co když ale ovšem existují nezvratné důkazy, třeba náčrtky kanálů malého Jirky, které mají už analogii v dokumentech ze žďárského kláštera a zámku, i ostatní výkresy. A písemné poznámky tety Jindry z této akce.         

Zkuste si proto dopředu odpovědět na otázky:

Byla to blamáž autora, výplod chorobného mozku, nebo realita?

A kde je pravda?

~~A nyní se podíváme, jak se vedlo Jirkovi v práci. Jeho pracovním úkolem bylo rozkreslit a vypsat rozpis materiálu zámečnických výrobků stavby. Proti jiným složitostem tohle byla pro Jirku jednoduchá pracovní brnkačka, kterou ale také musí někdo udělat. Byla to tak trochu stavařská záležitost. Stavaři měli ale plno práce a tak to poslali přes vedoucího do konstrukce.
     Jednalo se o přípravnou investiční akci:„rekonstrukce ohřevu pánví“. Kolem ohřevu pánví mělo být v zemi vybetonováno plno kanálů.
     Ve Žďasácké  konstrukci investic, kde se tehdy ještě kolem roku 1994 stálo nebo sedělo u kreslících prken s pantografem, kreslil Jirka tužkou konstrukce na usazování pánví při ohřevu. Tvořil i výrobní výkresy ocelových doplňků už zmiňovaných kanálů pro elektriku, pro tlakový vzduch na chlazení licích šoupátek, pro hydrauliku na jejich ovládání, pro argon používaný při rafinaci ocele a pro zemní plyn spalovaný v hořácích.
     Když kreslil - snad nějaký kanál pro plynové potrubí -  postupně si začal uvědomovat, že přesně totéž už někdy kreslil, a že stál úplně stejně, u stejného kreslícího prkna s pantografem někdy v minulosti! Ano bylo to tak! Byl si tím najednou jistý. Jen byl trochu menší. Bylo mu tak 10-12 let…nebo… byl možná už na průmyslovce? To si neuměl přesně vybavit.
     Co ale bylo důležité: uvědomil si, že to není jen nějaký pocit, ale že ono „tenkrát“ byla skutečnost. Zdálo se mu jen, jako by mu toto prožívání někdo vymazal z hlavy. Vybavoval si naprosto totožné tahy, které už kdysi dělal.
     Jirka se tenkrát v minulosti otočil a uviděl za sebou strýce Frantíka a manžela tety Jindry. Oba pokukovali po prknech, co je na nich nakresleno a třeba se i o nějaké kreslení pokoušeli. Kdo ví? Nyní se Jirka otočil, ale za ním byla jen se svou prací  kreslička paní Nag.. Otočil se nazpátek a kreslil dál a dál. Jen si ještě na chvíli uvědomoval tahy, které dělal kdysi i teď tužkou.
     V hlavě se mu při současném kreslení začalo honit, jak je to možné. Dával si všechny ty související informace dohromady a ony postupně začaly tvořit jeden celek.
     Pak si vzpomněl na jednu repliku z filmu - snad o době národního obrození - který před časem viděl v televizi. Jedna postava se tam ptala druhé, „proč ten student opisuje tu lékařskou knihu,“ jestli se tak snad učí.
     A ta druhá filmová postava odpověděla: „Ne, on tvrdí, že je ve spojení s nějakým mnichem a že to opisují společně.“
     Co když je to nějaký podobný telepatický přenos?
     V podvědomí, které se dralo na povrch, měl ale Jirka jasno, proč to tak asi je a kdo za tím stojí. A i ta různá traumata, která kdysi prožil,…uvědomoval si, že to k tomu patří, a že to byla taková předehra nebo jakési testování, co v něm je a jak se bude chovat.
     Přitom kdyby ho chtěl někdo sledovat, aby to stěží citově vydržel. Nyní cítil radost, že byl asi u něčeho velkého, co odhalovalo přítomnou budoucnost a současně cítil i velký smutek, že to „předtím“ bylo tak bolestivé.
     Hlavní podíl na tom všem měla pravděpodobně teta Jindra, která si ho občas vypůjčila pro svoje pokusy a jen mu to pak někdy hypnoticky vymazala z paměti.
     I přes to si některé věci si pamatoval. Byla to už zmiňovaná událost s kočkou ze Strážku. 
     Bylo mu asi pět let. Teta Jindra ho vyzvedla – tehdy ještě ze strážcovské chalupy, kde kdysi bydleli. Potom s ním a jejich kočkou dělala ty zvláštní a poněkud záhadné pokusy.
     Zjišťovala, jak se bude v neznámém prostoru pohybovat jejich kočka a potom i tehdy ještě malý pětiletý Jiříček. Že je to všechno záhadnější, než jak to vypadalo, se ukázalo až po 25-ti
letech, kdy si Jirka uvědomil, že ten neznámý prostor, ve kterém se ty pokusy dělaly, je teď jeho kancelář, ve které pracoval.

                                                                                                                                        u35/2

Jako by něco magického, co je spojeno s kočičí povahou, která se neváže na společnost člověka, jako to dělá pes, ale přilne k prostoru, přivedlo Jirku právě na tato místa. To, jaké jsou to záhady a jaké schopnosti to musí člověk mít, aby se tyto síly přírody využívaly, si Jirka ani nedovedl představit a také o těchto schopnostech tety i o ní samotné vůbec neuvažoval. Ani na ni moc nemyslel. Viděl ji jen párkrát a jinak byl na všechno to podivné magično sám.
     Zrovna jako teď, kdy sám stál u svého kreslícího prkna. Přitom neviděna, ale jako by stála někde poblíž jeho životní cesty, jako by v nějakém časoprostorovém imaginárním prostoru.
     Pravděpodobně byla přítomna i u Jirkových životních křižovatek. Jednu chvíli tušil její nejasnou přítomnost. Byla něco jako anděl strážný někde v oblacích, jak se zobrazoval na svatých obrázcích.
     Jirka uvažoval, že když se mu před 25-ti lety podařilo kreslit něco, co se objeví až někdy v poměrně vzdálené budoucnosti, že musel být tehdy jako dítě v onu chvíli ve zvláštním rozpoložení mysli. Nebyl to ale žádný druh transu. Tenkrát měl jen před sebou úkol něco kreslit, byl zaujat prací a nic zvláštního necítil. Co když ale takový stav mysli navodil už někdo dávný v minulých stoletích?
     Třeba nějaký mnich podobný tomu z filmu o národním obrození. Nabízí se, že mohl působit v bývalém žďárském klášteře. Jirka si vzpomněl na jiný film o jednom středověkém klášteře. Jmenoval se snad Růže. Bylo tam naznačeno, mniši tam psali nevídaná díla a některá možná čerpala i z budoucnosti. Klášter nakonec vyhořel. A tak všechno, co se tam napsalo, přišlo v niveč.
      Žďárský klášter ale také vyhořel a zbyl jen zámek, kde je dnes Muzeum knihy a nedaleko, poblíž na Zelené hoře pak snad z pozdějšího baroka zůstal kostel Jana Nepomuckého v půdorysu hvězdy od italského stavitele Santiniho, dnes zapsán na seznam památek UNESCO.
     O tom, že se tam mniši zabývali i různými stavy duše svědčí i kamenný most se sochami u zámku.
      Jsou na něm zvěčněni jednotliví opatové, převorové a významní mniši, kteří se právě proslavili různým zkoumáním stavu duše a víry. Konkrétní obory, kterými se zabývali, jsou dodnes zapsány v kronikách.
      Jen o tomto bádání téměř nikdo už nic neví.

 

     V 9 hodin byla v konstrukci každoměsíční výrobní porada. Celé oddělení se scházelo ve vedlejší místnosti, kde byly u sebe dva až tři odkládací stoly, na nichž se většinou opravovaly výkresy. Okolo stolů bylo zasunuto plno židlí. Zbylé židle se donesly z okolních kanceláří. Zbytek osazenstva seděl u stolů, nebo si někdo sedl i na stůl.
     Konstruktéři byli místní a přicházeli sem stavaři, elektrikáři, technologové- projektanti, kresličky, vzduchotechnik pan Ku… a rozvodář pan Kv…
     Vedoucí většinou informoval, na jakých akcích se oddělení pracovně podílí, domlouvali se návaznosti specialistů na projektové práce, upřesňovali se termíny a na konec byly informace o podniku a zpráva z porady vedení podniku.
      Pan Otta N...se přihlásil s poznámkou, že ho chlapi z dílny uhánějí, aby jim nakreslil něco do provozu. A ptal se, jestli na tom může začít dělat, až bude mít volno a to ještě dřív než dojde oficiální konstrukční požadavek na vedení.
     Jirka si začal postupně uvědomovat, že tuto nebo podobnou poznámku už kdysi slyšel. A tak začal pátrat ve své hlavě, až se mu vybavil prostor a čas. Byla to stejná kancelář a seděl na stejném místě u stolu, jenže mu bylo asi 10 let.

                                                                                                                                       u35/3

 

     Tenkrát vnímal nějaké cizí osoby a tohoto pána, který byl nyní Otta N…Pak si uvědomil, že tuto poradu tenkrát vedla teta Jindra! Povídala asi nějaké organizační věci, ale co to bylo, to už měl Jirka v mlze. Na základě těchto několika okamžiků, které se Jirkovi vybavily, si začal skládat svoji verzi, co se asi dělo a co bylo jakoby vymazáno z paměti.
      Když Jirka jako desetiletý kreslil ve vedlejší místnosti výkresy, tak v tom asi nebyl sám. Zdá se, že v tom samém jelo celé oddělení. Jenže on kreslil až odpoledne a možná v neděli. Pravděpodobně šlo asi o naprosto tajnou akci, která ovšem byla tak ale dokonale maskovaná, že když náhodou někdo přišel do konstrukce a nahlédl do projektů, nemohl si všimnout ničeho zvláštního.
      Celé oddělení pracovalo na akci s názvem: „výhledové plánovací projekty“ a oficiálně se tvrdilo, že tyto projekty měly být ze strategického hlediska utajené. Ale pracovníci měli dovoleno se zmínit, že se na těchto projektech pracuje v případě, když se jich na toto někdo výslovně zeptá. Tehdy postupně utichalo období, kdy se utajovalo prakticky skoro všechno, vzhledem k záludnosti imperialistických nepřátel a mezinárodnímu politickému napětí mezi bloky socialismu a kapitalismu. Těžko by se ale něco utajovalo před chlapy z dílny a ostatními spolupracujícími útvary.
     Zároveň však chvílemi Jirku přepadaly pochybnosti. Bylo by vůbec možné, aby celé oddělení bylo v takovém rozpoložení mysli, že pak všichni kreslili výkresy patřící do budoucnosti?
     Navíc to určitě museli být aspoň technici, nebo měli technické zaměření, aby zvládli práci konstruktérů, stavařů, elektrikářů, technologů a projektantů. Jirkovi se nezdálo pravděpodobné, že by tito lidé zvládali zároveň hypnózu a magii.

      A jak se tehdy v minulosti mohlo získat zadání pro jednotlivé práce a technické podklady potřebné pro práci? Napadlo ho, že porada s tetou Jindrou mohla proběhnout jen proto, aby mohl kreslit sám.
         Po poradě, když se čas nachýlil, vydal se Jirka na hlavní jídelnu na oběd. Šel kovárnou, kde se hydraulickým kovacím lisem koval rozžhavený velký hřídel. Pak pokračoval podél šrotiště, energetiky a haly 9, kde se nachází slévárenský komplex s elektrickými obloukovými pecemi. Podél kolejí došel až k jídelně. 
     Hlavní jídelna byla nejlépe vybavená jídelna z několika jídelen na Žďase. Sem chodili i ředitel a náměstci.
     V jídelně mu tvář jedné paní připomněla tváře jeho sestřenic z Jemnice za časů, když byl ještě kluk. Tenkrát přišel pěšky s maminkou z 2 kilometry vzdáleného Strážku na návštěvu za maminčinou sestrou Bohuslavou. Sestřenice Míla, Máňa a Jára ukazovaly a mluvily o výjevu  žďasácké  jídelny v jejich kuchyni a napodobovaly výjevy a lidi v jídelně. Prý jim to hypnoticky promítal jeden pán, který s těmito výjevy obcházel okolní vesnice.            
     Mluvili i o výjevu v jejich zahradě, kde se v kotouči zapadajícího slunce objevil žhnoucí hřídel, jak ho kove žďasácký lis.  Jako by se už tenkrát poodhalil budoucí časoprostor Žďasu
a to, co s Jirkou bude souviset.
     Nepochybně v tom asi měli prsty spolupracující mágové, kteří tyto výjevy instalovali do vědomí blízkých obyčejných lidí. Mezi nimi mohl být i Lenčin táta.                                        
     Po obědě vyšel Jirka z jídelny na cestu mezi halou 9 a jídelnou, která vedla dozadu kolem energetiky ke kovárně a hrubovně. Na cestě před jídelnou se zastavil a uvědomil si, že tady stál jako kluk s tetou Málčou. Ta byla úplně nažhavená, aby mu mohla něco říci, ale prý je to tak tajné a něco o Žďase, že to může říkat jedině na půdě Žďasu .

                                                                                                                                             u35/4

Ale nakonec to byla snad jen jedna věta:
      „Představ si Jirko, že se nám to s tetou Jindrou vymklo na Žďase z rukou, nastala řetězová reakce a nakonec přijel nějaký Rus, aby to dal do pořádku.“
     To bylo všechno, na nic jiného si Jirka už nevzpomněl.
     Tato věta naznačovala, že na Žďase opravdu něco probíhalo. Zbytek sdělení byl zřejmě zakódovaný.
     Jirkovo podvědomí a vědomí ho luštilo několik dní, měsíců a snad i roků a to pokaždé, když se mu daný vjem a souvislosti znovu vybavily v mysli. Probíhalo to tak dlouho, až z toho byl ucelený rekonstruovaný a dokreslený obraz toho, co se asi dělo.
     A takto to nějak domnělé události probíhaly. Je to taková fiktivní rekonstrukce.
     Zdá se, že teta Jindra napřed musela domluvit a zajistit to, že Jirka jako chlapec mohl kreslit v jedné místnosti budoucí konstrukce ty výkresy z budoucna.
     Jak se to alespoň Jirkovi jevilo, teta Jindra připravovala a sháněla snad magické podklady, aby se pak později zapojil i zbytek oddělení, nebo spíš sehnaný pracovní štáb na tuto tajnou akci.
     I je musel někdo uvádět do toho záhadného stavu vědomí, ve kterém pak vytvářeli ty díla z budoucnosti. Je možné, že později se do tohoto záhadného stavu už dostávali sami. Všichni aktéři museli být aspoň trochu technicky na výši a rozhodně by nestačilo, že se mimo jiné zabývali hypnózou a magií.
     Projektování ale není jen o kreslení, je to i o technických informacích, které se někde musí získat, aby se pak mohli uplatnit. Kde třeba získat technické požadavky podniku na projektované zařízení. Chce to spolupracovat s technickými kancelářemi a vedením. Ale jak to zařídit?
     Konstruktéři jsou ale vynalézaví a tak po poradě uvedli do transu i další pracovníky, kteří už byli mimo tajný okruh a podařilo se tak získat i nějaké technické informace.
     Do transu se začalo dostávat stále víc lidí ze spolupracujících útvarů. A stala se jedna věc: Tito pracovníci byli schopni uvádět do transu další lidi. Tedy už třetí řadu a ti další uváděli do transu svoje známé na Žďase jako zajímavost a lidi si začali hrát na budoucnost!
     Přestavovali nábytek tak, jak to bude v budoucnosti, a lidi si pátrali v budoucnosti sami a uváděli do transu další a další. Byla už to neřízená řetězová reakce.
     Teta Jindra, která, jak se zdá, byla vedoucím tohoto projektu, si asi uvědomila danou situaci a požádala o pomoc svoje nadřízené, aby to všechno mohlo bez nějakých následků skončit.
     A tak byl povolán neznámý ruský hypnotizér, aby to všechno dal do pořádku.
     Nebyl nějak silný, ale měl svou hypnotizační fintu, kterou zde nebudeme zveřejňovat, a dost lidí se mu podařilo paralyzovat. S těmi, na které už nestačil, se domluvil, aby reakční vlnu už dále nešířili a na všechno zapomněli.
      Po několika dnech už si zase nikdo na nic nepamatoval. A v konstrukci a projektech se zadávala už běžná práce. Mohlo jít také o jednu z možných variant průběhu celé akce, která ale přinesla největší výsledky a pro kterou se teta Jindra rozhodla.
     To je tedy přibližně obraz či náhled na těch několik okamžiků, které se Jirkovi v těchto souvislostech vybavovaly. Takto to dozrálo časem v jeho hlavě.
     Neměl ani necítil žádné potíže. Práce mu při tom jinak šla od ruky. Jen jakoby něco, co bylo skryto v podvědomí, se nyní přepsalo do aktivní paměti. Dá se říci, že toto informační přepsání v hlavě bylo iniciováno časovanou informační bombou, která potom způsobila celý ten proces, dá se říci, prozrazení této tajné akce. Těch několik vjemů, které se vybavily, udělalo zkrátka své. Vše ještě leželo nějaký čas pouze v aktivní paměti, ale po určitém počtu let se začala psát tato kniha a došlo k definitivnímu zveřejnění této akce.
     Na všechno se ale každý může dívat úplně z jiného úhlu. Co když je to jen důsledek útoku duševní nemoci. A tak o tom, kde je pravda možná rozhodne až budoucnost.
                                                                                                                                            u 35/5

Co když ale ovšem existují nezvratné důkazy, třeba náčrtky kanálů malého Jirky, které mají už analogii v dokumentech ze žďárského kláštera a zámku, i ostatní výkresy. A písemné poznámky tety Jindry z této akce.         

Zkuste si proto dopředu odpovědět na otázky:

Byla to blamáž autora, výplod chorobného mozku, nebo realita?

A kde je pravda?

---