Vrať mě zpátky

Na hřbitově se pohybovaly jen dvě postavy. Obě ženského pohlaví, s šátkem na hlavě a minimálně sedmi křížky. A potom já s mámou.

Protančili jsme se mezi hroby až k tomu našemu, kde odpočívala babička s dědou. Bylo dva dny před Velikonocemi a tak se skoro slušelo odstranit Vánoční stromek a opadané smrkové větvičky, na kterých se smutně houpal stříbrný zvonek a několik koulí.

Ozdoby máma schovala do tašky. Stromek jsem složil já. Vše ostatní putovalo do kontejneru.

„Hele tady je modřenec i s cibulkama,“ divil jsem se, „myslíš, že když je píchnu k nám do skalky, že vzejdou?“

„Měly by,“ odpověděla máma celkem bez váhání.

Modřenec jsem uložil do prázdného květináče a za pár minut už jsme jeli domů.

Mámu jsem vysadil před panelákem a po krátkém rozloučení vyrazil k sobě domů, do obce kousek  za městem.

To se ví, kdybych manželce přiznal, že modřenec pochází ze hřbitova, skončil by nejspíš v popelnici. V rámci zachování přírody jsem se tedy uchýlil k malé lži.

„To je z práce. Likvidovali jsme jeden záhonek a mně těch cibulek bylo líto,“ řekl jsem a vlastně to byla i pravda. Bylo mi jich líto.

„Kam ho dáme?“ zeptala se Magda.

„K tomu červenýmu křemenu?“ navrhl jsem a modřenec měl rázem své místo. Slušelo mu to tam a já se těšil, jak se pěkně rozroste. Dostal plnou konvičku vody a pár slunečních paprsků.

Večer začalo pršet. Utekli jsme nakvap do domu a já se ještě ohlédl po skalce. Na okamžik se mi zdálo, že okolo červeného křemene vidím podivnou mlhu, a v té mlze obličej se zvláštním šklebem. Ale hned ta představa zmizela, takže jsem zabouchl vchodové dveře a zamkl.

V noci mě probudilo slabé ťukání. Nechal jsem to být a strčil hlavu pod polštář, tak jako v dětství, když jsem se bál bouřky.

Hned ráno jsem zasedl k počítači. Byla sice sobota, kdy jsem ráno obvykle nevstával dříve než v půl osmé, ale něco mně nedovolovalo spát déle než do pěti.

Do vyhledávače jsem vyťukal hesla modřenec a duchové. Nevím, co jsem si od toho sliboval, snad že zjistím něco o tom, že modřenec je květinou duchů a vrací mrtvé zpět na zem, podobně jako vrána ve stejnojmenném filmu.

Nic takového. Dozvěděl jsem se jen, že latinský název rostliny je Muscari, že je známo asi třicet druhů a patří do čeledi hyacintovitých. Tedy nic znepokojivého.

„Asi už blbnu.“ Zaklapl jsem notebook s úmyslem vyhnat duchy z hlavy, jenže další noc se ťukání ozývalo znovu a to už jsem vstal.

„Co se děje?“ zeptala se Magda, kterou jsem svojí neopatrností vzbudil.

„Nic. Spi klidně dál. Jen jsem něco slyšel. Znělo to jako ťukání na okno, ale asi to byl jen vítr.“

„Tak pusť psa. Asi chce ven,“ řekla ještě Magda, než se otočila na bok a znovu usnula.

Měla pravdu. Max, kříženec švýcarského salašnického psa, byl opravdu neklidný. Přebíhal z obýváku do ložnice a zase zpět. Tak jako vždy, když se potřeboval vyvenčit.

„Vydrž, hned tě pustím,“ slíbil jsem mu a poodhrnul záclonu. Ťukání rázem ustalo. Natlačil jsem se na okno tak těsně, až se nos dotýkal chladného skla. Snažil jsem se prohlédnout tmu. Díval jsem se napravo, kde ležel rudý křemen a u něho modřenec. Vítr foukal, větve tújí se kývaly ve stejném rytmu. Byl klid. Nikdo venku nechodil.

Potom se čísi dlaň nečekaně přilepila z druhé strany na okno přímo v místech, kde mžoural můj obličej.

Tep mi stoupl, Instinktivně jsem uskočil o dva kroky dozadu a těžce dýchal. Neodvažoval jsem se pohlédnout znovu na okno a pes chtěl ven.

„No, to víš, že jo. To určitě. Teď se tak poženu ven,“ řekl jsem mu šeptem a hlas se mi mírně chvěl. Jenomže zvědavost pomalinku vítězila nad strachem. Podíval jsem se na okno. Dlaň zmizela. Zůstal jen slabý otisk na skle. Malý, drobný, nejspíš ženský. „Třeba někdo potřebuje pomoct,“ pohladil jsem psa po hlavě, „tak pojď Maxi. Jdeme to obhlídnout.“

Jakmile jsem otevřel vchodové dveře, Max vyběhl rovnou k červenému křemenu, kde zůstal strnule stát. Opět se mi zdálo, že vidím tu podivnou mlhu, ale zmizela stejně rychle jako předtím.

Stál jsem na verandě. Bylo mi chladno a ven se mi moc nechtělo. Pes pořád nehnutě stál a nereagoval ani na opakované zavolání.

Nazul jsem gumové pantofle a vyšel do trávy. Rosa nepříjemně studila, ale teplý vánek noci chlad vyrovnával. Došel jsem až k Maxovi a položil mu ruku za krk. S trhnutím se na mě otočil. Bylo to tak nečekané až jsem se leknutím málem počůral.

„Co je s tebou?“ zíral jsme na psa. Oči mu rudě žhnuly. Tlamu plnou pěny, tesáky vyceněné.

Skočil po mně. Stihl jsem dát ruce před sebe a odhodit ho. Dopadl na hřbet hned vedle tulipánů. Dal jsem se do běhu. Jen bůh ví proč jsem nevběhl do domu. Místo toho se mým cílem stala branka. Po jejím rozražení jsem se hnal k dětskému hřišti a odtud rovnou k hospodě. Max za mnou.

Hospoda už byla zavřená, ale ne dlouho, neboť hospodská zrovna zamykala.

„Co tady strašíš v pyžamu?“ všimla si mě.

„Já nestraším. To on,“ ukázal jsem na slintajícího Maxe, který se mezitím přiblížil k nám na necelý jeden metr.

„Zdrhej,“ doporučil jsem Anetě. Ta však stála jako prve Max. Otočila se až tehdy, když Maxík bojácně zakňučel, stáhl ocas a přikrčil se k zemi.

Anetin obličej zbledl. Místo duhovek jen bělmo, což mi připomnělo scénu z filmu Exorcista.

„Vrať mě zpátky,“ řekla temným hlasem a s rukama napřaženýma jako zombie šla pomalu ke mně.

Znovu jsme se rozeběhl. Okolo hospodských zdí, přes hlavní silnici.

Strach me hnal k  večerce.

Nečekal jsem, že bude otevřeno, ale bylo. Vstoupil jsem opatrně dovnitř a zavřel za sebou dveře. Skrz výlohu se mi naskytl dokonalý rozhled po silnici až k hospodě. Aneta už přecházela vozovku a šla neomylně za mnou.

Ozval se šramot. Někde mezi regály s pivem a cukrovinkami někdo chodil. Po pozvolném otočením se v mém zorném poli objevila Vietnamka, jejíž jméno jsem sice stokrát slyšel, ale ani jednou nezapamatoval. 

Na jazyk mi skákalo tisíc druhů omluv, ale z hrdla mi nevyšla ani jediná, to když jsem si všiml bělma v jejích očích a žluté pěny u úst. Bylo mi jasné, že je zle.

Aneta už stála přede dveřmi obchůdku a Vietnamka kousek vedle mě. Obě dvě stále dokola drmolily: „Vrať mě zpátky.“

Jediná cesta k úniku vedla okolo nich k otevřeným dveřím. Sebral jsem všechnu svojí sílu, odvahu a vyběhl. Jako bowlingová koule se moje tělo vřítilo mezi ně. Odskočily a já vyběhl před obchod. Můj útěk bohužel neměl dlouhého trvání. Na kluzké dlažbě se mi smekla noha a já zůstal ležet s vymknutým kotníkem na zemi a při marných pokusech vstát, jsem se plácal jako kapr na suchu.

Žluté světlo pouliční lampy osvětlovalo děsivé tváře žen. Naběhlé žíly po celém obličeji se černaly temnotou. K tomu ty bílé oči a pěna stékající přes spodní ret a bradu k dekoltům. Už neříkaly nic. Chrčely a skláněly se nade mnou.

Vietnamka mě chytla pod krkem a Aneta za vlasy. Scházel mi vzduch a nenápadně mě opouštělo vědomí.

Jakoby uvnitř hlavy mi stále zněl prosebný hlas, který říkal: „Vrať mě zpátky,“ a než jsem ztratil vědomí, několikrát jsem poníženě zopakoval: „Vrátím. Určitě vrátím.“

Dobrotivý chlad mě probral ještě před svítáním. S prvním kokrháním nejzodpovědnějšího kohouta v obci, z čehož jsem usoudil, že nemohou být více než čtyři hodiny. S námahou jsem vstal. Dveře obchodu zavřené. Vietnamka s Anetou pryč. Na nohu jsme nemohl došlápnout. Přesto se mi podařilo vstát a došourat se až domů, kde mě s radostným vrtěním ocásku přivítal Max. Jinak všechno ještě spalo. Žena, tchán i tchyně.

Dobelhal jsem se pro rýč, cestou vypustil slepice z kurníku a nasypal trochu zrní na dvorek.

„Tak a teď s tebou skoncuju,“ slíbil jsem modřenci, dřív než se rýč zavrtal do měkké půdy. Potom jsem ho zkušenými pohyby vyrýpl a položil na trávník.

V domě jsem si před zrcadlem prohlédl krk, ale kromě dvou nepatrných škrábnutí na něm nebylo nic, co by potvrzovalo noční příhodu.

Kvapně jsem natáhl kalhoty přes pyžamo, bundu také a s klíčky od auta v ruce pajdal ven.

„Kam jdeš?“ probudila se Magda.

„Musím na rychlo odjet. Za hodinku to vyřídím.“

„Teď?“ divila se, „není ani půl pátý.“

„Vždyť ještě nevstávej. Lehni si a já budu za momentík zpátky a koupím někde čerstvý pečivo k snídani,“ slíbil jsem.

„A šunku,“ doplnila Magda.

„Šunku taky,“ přikývl jsem a byl rád, že se už na nic víc neptala.

Modřenec našel dočasné místo vedle kanystru na benzín a klíčem na kola v kufru mého auta, které už nadrženě bručelo připravené vyrazit na cestu.

Květinu jsem přikryl dekou, abych jí o půl hodiny později mohl zase odhalit a bez újmy na zdraví vhodit zpátky do kontejneru.

Když dopadl, měl jsem pocit, že slyším slabé vzdychnutí.

„Sbohem a omlouvám se, že jsem tě vyrušil,“ omluvil jsem se, aniž bych tušil komu a bez zbytečného zdržování odjel do hypermarketu koupit tu snídani.

Akce trvala déle než hodinu, ale vrátil jsem se v okamžiku, kdy Magda teprve vcházela do koupelny, ještě s rozcuchanými vlasy a s ospalky v koutcích jejích nevšedně modrých očí.

„Tak hotovo?“ zeptala se, jakoby věděla všechno.

„Hotovo,“ vydechl jsem s úlevou.

Na modřenec se nikdo neptal. Prázdné místo u kamene jsem uhladil a modré květy nikomu nechybí.

Aneta mě zdraví s poťouchlým úsměvem a u Vietnamky mám dojem, že se mi vyhýbá. Pokaždé když jdu něco koupit zmizí a obsluhuje mě její manžel. No, možná se někdy osmělím a zeptám se jestli si něco z té noci pamatují a nebo to nechám být, ať si děvčata myslí co chtějí.

 

 

---