Cizí pán

aneb vždycky je někdo, komu na nás záleží...

„Viděla jsem vás v parku,“ zvolala malá copatá holčička.

Zmateně se rozhlédl, komu to oslovení patřilo, a k velkému údivu zjistil, že jemu.

„Vážně?“ optal se rozpačitě a uvědomil si, že tam byl asi před hodinou, když se toulal po městě a nic ho netěšilo.

„Jo, byl jste schovaný za stromem. Ve stínu. Díval jste se na lidi kolem, jako by tam žádní nebyli. Ale na mě jste se usmál.“

„To není možné,“ zamračil se, jak nad tím začal přemýšlet.

„Ale ano,“ fňukla. „Předtím jste se usmíval.“

„A proč pláčeš?“ Zadíval se na ni překvapeně.

„Protože se mračíte,“ vzlykla a utřela si nosík

Rychle upravil svůj výraz a snažil se vstřícně ze sebe vysoukat něco inteligentního: „A copak pořád tak řešíš, jak se tvářím?“

Naštěstí dívenka nebyla zvyklá na výčitky, a tak jen pokrčila ramínky a sedla si na obrubu chodníku.

Nejistě si sedl vedle ní. Pochopitelně, v dostatečné vzdálenosti, aby ho nikdo nemohl obvinit z obtěžování. Pro jistotu ještě pohledem zkontroloval okolí, aby se ujistil, že je nikdo nepozoruje.

„Když vy se mi líbíte.“

On sám by se nejraději vymazal ze světa. A to, že slyšel zrovna něco takového, ho hodně zaskočilo. Přesto mu vadila taková otevřenost k naprosto cizímu člověku.

„Ty se mi taky líbíš, ale není nutné kvůli tomu hned plakat.“ Pokoušel se vysvětlit, jak si hlídat své emoce.

„Jenže, vy jste se mračil,“ zopakovala trucovitě.

„A teď se pro změnu mračíš ty,“ usmál se na ni a o to víc se zakabonila.

„Máte ze mě legraci?“

Zvážněl a zahleděl se do hnědých kukadel. Ještě před chvílí si myslel, že na světě není nikdo, kdo by o něj stál, a teď... „Proč ti na mně tolik záleží? Ani se neznáme.“

„Ale známe,“ namítla bez okolků.

„Odkud?“

„Vy jste ten pán, který se na mě usmál v parku.“

---