Písmák Cizí pán
„Viděla jsem vás vparku,“ zvolala malá copatá holčička.
Zmateně se rozhlédl, komu to oslovení patřilo, a kvelkému údivu zjistil, že jemu.
„Vážně. “ optal se rozpačitě a uvědomil si, že tam byl asi před hodinou, když se toulal po městě a nic ho netěšilo.
Domov mademoiselle Blanchet
Pamatoval si krajinu zdní svého mládí. Díky tomu si byl jistý, že navzdory sněhovým závějím neztratí směr, a proto odmítl průvodce. Hory se přeci nemohly přestěhovat a podle nich jistě uhlídá správnou cestu. Sčím ovšem nepočítal, byla nepřízeň počasí.
Kdo je posedlý
„A kdy to začalo. “ zeptal se jí komisně. Byla to jen nutnost zjistit, kdy si pacientka uvědomila svůj stav.
„Bylo to ten večer.
Teď už to vím
Podzimní podvečer na malém náměstí voněl spadaným listím, ve kterém se honily děti. Maminky skočárky si libovaly, že ještě pár dnů babí léto vydrží, když vtom začaly zvonit kostelní zvony a zchrámu Páně počali vycházet lidé.
Malý chlapec, který dal přednost sbírání barevných listů před hrou sostatními, zvedl hlavu a zaposlouchal se do pravidelného zvonivého zvuku.
Bim – bam, bim – bim bam, bim – bam – bam – to se střídal jeden velký zvon sdvěma malými, jako by ty dva malé svou rychlostí chtěly dohnat majestátnost toho velkého.