Postfelliniovská postava doktora Čuněte

Z filmového umění už dávno vyvanul felliniovský duch komické bizarelie. Trafikantky, lištičky, blázniví strejčci halekající z korun stromů, postavičky neronského Říma, ti všichni byli zakonzervováni v Pompejích VHS kazet.

Jenže je tady ještě „scénář, který píše sám život“. Komično jako by se na svět tlačilo samo. Nedávno takto reflektory osvětlily scénu ruzyňského letiště a postavičku kulatého muže. Právě přiletěl z Thajska, ještě v květovaných šortkách byl spoután a odveden pod pozorným dohledem kamer na stanici, aby strávil příštích třicet let za mřížemi věznice.

V mládí přísahal Hippokratovi, ve věku pozdějším Priapovi. Tak by se dal ve zkratce definovat životní obrat onoho thajského turisty, lékaře Jaroslava Bartáka. Jeho trestní kauza vyvolala šílenství bulvárních médií, neboť šlo o pikanterii, která ve spojení s Bartákovým společenským postavením a jeho životní pózou zajišťovala mimořádnou sledovanost. Média se svorně shodla na Bartákově novém jménu: napříště to bude již jen „doktor čuně“.

Přestože kauza od prvopočátku nese všechny atributy komické bizarelie, byl Barták odsouzen k extremně přísnému trestu. Takovému, jaký je naší jinak vlídnou justicí vyhrazen jen nejtěžším zločincům. Označení „doktor čuně“ tak rázem získalo příchuť nepatřičného. Ne, výrok soudu jako by dopadal na novodobého Modrovouse české deviantní scény, vraha,  přízraku dětí a křehkých žen.

Ten soud byl mediální, o tom není pochyb. Stejně jako mnoho dalších soudů s osobami veřejného zájmu, které měly tu smůlu, že se jejich kauz chytili tři temné proudy demokracie: bulvár, dav a našeptávači. Role davu a našeptávačů se v jednotlivých kauzách mění, média ji mají jistou vždy. V případě Bartáka to byla spíše lidová chuť po krvi „arogantního zvrhlíka“, v jiných kauzách sehráli tu nejpodstatnější roli ale našeptávači, nejčastěji ti z řad nesmlouvavých bojovníků za lidská práva.

Marné by bylo čekání na omluvu médií za to nepatřičné jméno, jméno vpravdě felliniovské. „Doktor čuně“ by mohl klidně chodit za prsatou „trafikantkou“ a byla by z toho pěkná polízanice. Člověk, kterému je vyměřen trest jako úkladnému vrahovi, ale už do Amarcordu nepatří.

Bulvár v případu sehrál dvojí roli a, jak už to v životě často bývá, protichůdnou: na jednu stranu Bartákovi zajistil u trestního soudu drakonický trest, na druhou stranu sám soudil spravedlivě: ano, Barták není nic jiného než komická postavička zapletená do mnoha bizarních příběhů, je to „doktor čuně“. 

Nevinné označení tak zůstane odsouzenému jako poslední svědectví „ve prospěch“ a  kvazidovolací důvod.