John Reewer- povídka

Bum !
Křída mi narazila do zátylku a odskočila s tupým bouchnutím na podlahu.
,,Prosím, věnujte se matematice, pane Rewere. Časopisy jsou určitě zajímavé, ale ani přinejmenším nepatří do hodiny matematiky! Jestlipak víte čemu se rovná m ?" 
Oči pana profesora Cartera žhnuly jako dva uhlíky a zavrtávaly se do mě pohledem. Sklopil jsem oči do sešitu plného čísel a v duchu jsem na profesora nadával. Pokud si myslí, že není nic zajímavějšího, než zjistit kolik je m, tak to se plete. Hodně se plete.

Jsem to ale tupec !
V návalu zlosti jsem málem zapomněl na druhou část trestu. Zvedl jsem se ze židle a sebral křídu. Došel jsem s ní k tabuli a položil křídu na poličku.  Cestou mě sledovaly posměšné pohledy spolužáků. ,,Myslím, že ve svých čtrnácti letech byste se měl plně věnovat studiu. Já ve vašem věku jsem měl jiné věci na práci," pokračoval v kázání pan Carter. ,,Než číst si časopisy pod lavicí," dodal, protože to vyznělo divně. Takhle to u pana Cartera chodí, hříšník, co si vysloužil ránu křídou, má ještě ponižující povinnost zanést ji k tabuli, kde mu Carter dodatečně vyčiní.

Náhle něko zaklepal na dveře.
,,Dále, " vyštěkl ostře  pan Carter, stále ještě rozzlobený.
Dveře se otevřely. V tu ránu byla tabule zapomenuta a oči celé třídy se obrátily ke dveřím. Za nimi stál ředitel, nějaký pán v obleku a maminka. Měla červené oči od pláče.
,,Je tady John Rewer ?"
,,Ano," odpověděl pan Carter.
,,Potřebujeme s ním mluvit, může na chvíli opustit hodinu ?" tázal se dál ředitel.
,,Ale ano, samozřejmě," řekl pan Carter a moc nadšeně nevypadal. Všem musel dojít paradox té situace. Toto říká učitel ředitelovi ani ne minutu potom, co po žákovi hodil křídou.
Vyšel jsem ze třídy a zananechal jsem pana Cartera, který se právě rohořčoval nad nepozorností třídy, za sebou. Hlavou se mi honily otázky. Obvykle se mi hlavou honí otázky a jsem na to zvyklý. Co po mě chtějí? Proč maminka brečela? Kdo to je, ten chlap v obleku ? Během chvíle jsem se to měl dozvědět.
Pán v obleku mi naznačil, abych šel za ním. V tichosti jsem ho následoval. V předtuše něčeho hrozného jsem za ním vešel do ředitelny.

Ředtel s maminkou zůstali stát u dveří, ale pán v obleku se posadil do křesla pana ředitele, kdybych si mu tam sed' já tak to bych dostal, a představil se mi:
,,Jsem Peter Watson-
Jak prosté milý Watsone !
- a jsem z vojenského velielství anglické armády v Íránu, Přijel jsem sem do Londýna oznámit vám s mamtkou strašnou zprávu. Chceš ji slyšet ?"
,,Ano, ano," vykoktal jsem nerozhodně v očekávání něčeho hrozného.
,,Tvůj otec byl zabit !"
,,Zabit !," vykřikl jsem. ,,Zabit ?"
Zatmělo se mi před očima. Zabit ? Jak někdo dokáže říct takovou věc tak jednoduše, tak bezcitně.
Celý svět se přede mnou roztočil ve spektru barev.
,,Zabit, zabit, " opakoval jsem si tlumeně, pořád dokola, jako šílenec.
To jakože můj milovaný otec, můj všestraný, silný otec je pryč. Že už ho nikdy neuvidím, že tu už není. To nesmí být pravda !
,,Ano, bohužel je to pravda, " pravil Watson, jako by mi četl myšlenky.
,,Během jednoho z útoků vojáků Islámského státu byl pravděpodobně rozmetán granátem, že by přežil je vyloučeno- už je to čtrnáct dní. Byl to vynikající velitel, upřímnou soustrast.

Z následujících dnů si toho moc nepamatuji. Pouze tíživé ticho u nás doma a červené oči těch, kteří už všechny slzy vyplakali. Doma bylo pořád moc lidí. Vzdálení taťkovi příbuzní, které jsem viděl poprvé v životě, kamarádi z vojny, ze školy... Ztráta to nebyla pouze pro mne, ale i pro spoustu dalších lidí.
Pak přišel pohřeb a ten rozhodně ukončil pochyby o taťkově smrti. Všichni jsme pochopili, že už ho nikdy neuvidíme. Na pohřbu byla do země zahrabána rakev s taťkovými osobními věcmi a hroudy hlíny, které ležely na rakvi, částečně pohřbily náš smutek.

Asi týden po pohřbu se stalo něco zajímavého. Maminka přišla večer domů a oči jí zářily nadějí. Po přivítání mislavnostně oznámila:
,,Odjíždíme do Jordánska !"
Vytřeštil jsem na ni oči. What?
,,Kdy, proč, kde to je ?"
,,Takových otázek a já ti na všechny ani neodpovím," usmála se na mě maminka.
,,Odjíždíme co nejdříve, proč, to ti nemohu říct a kde to je si najdi v atlasu."
Snad mi ještě nezešílela mamka ! Vodjet jen tak někam do pryč !

V atlase jsem zjistil, že Jordánsko je stát, který leží v oblasti Blízkého východu. Má zhruba šest a půl miliónů obyvatel. Mluví se tam arabsky ale s vyšší vrstvou se dá dorozumět i anglicky. Alespoň něco ! Platí se zde jordánskými dináry. Jinak je to pouštní země s jediným úrodným územím kolem velké řeky Jordán. A co je hlavní: poměrně blízko leží území, kde byl zabit můj taťka. Taková náhoda ! Nebo je to snad schválně ?
V noci mi ta zpráva nedala spát. Proč tam vlastně jedem' ? Souvisí to nějak s taťkovou smrtí ? Proč měla mamka dnes tak dobrou náladu ? I ve snech mě pronásledovaly divné představy, jak v Jordánsku hledám otce.

Když jsem se probudil do dalšího dne, pochopil jsem, že mamaka si včera s cestou do Jordánska nedělala legraci. Doma to vypadalo, jako po výbuchu bomby- všude rozházené oblečení,  knihy, potraviny, přesunutý nábytek... Vypadalo to, jako bychom tam neměli pouze jet, ale rovnou se tam přestěhovat.
,,Dobré ráno," zavolal jsem na mamku, která právě někam nesla hromadu věcí, které jsem doma ještě nikdy neviděl. ,,To se snad stěhujeme ?"
,,Ty jsi spal jako když tě do vody hodí, že jsem tě neprobudila. Ale ano, stěhujeme se, včera jsem koupila v Jordánsku krásný domek u řeky," odvětila s úsměvem mamka.
Ona se snad opravdu zbláznila ! To snad není pravda.
,,Kolik je hodin ?"
,,Půl desáté, snídani máš v koupelně na botníku."
,,Půl desáté !? Já musím do školy !" Rychle jsem seskočil z postel přímo do hromady starých hraček. To nám to začíná.
,,Kam se hrneš ! Do školy nejdeš, už seš omluvený- musíš mi pomoc tady s tím," máchla kolem sebe rukama.
Nohu jsem měl naraženou od autíčka, které si pamatuju ze svých tří let. Oblékl jsem se  a dokulhal do koupelny k botníku se nasnídat.
Celé dopoledne jsme vyklízeli byt. Přišli stěhováci a odváželi velkými nákladními auty věci z bytu do skladu na letiště, odkud poté měli odcestovat letadlem do Jordánska. Všechny menší věci se balily do krabic od banánů. něco se muselo vyhodit, protože bydlení v Jordánsku by mělo být prý menší. Během práce jsem horečně přemýšlel. Kde na to mamka bere peníze ? Pomyslný seznam otázek se rozšiřoval rychlým tempem a odpovědi byly čím dá těžší.

Kolem druhé hodiny odpolední to už vypadalo, že je veškerá práce doma hotová. Stěhováci odnesli poslední krabice do auta a dům teď zel prázdnotou. Ruce mě bolely od nošení těžkých krabic. Přiložil jsem ruku na stěnu a zatlačil do protisměru, bolestivě to zatáhlo v prsním svalu. Zeď tu byla od toho cviku úlně lesklá. Daším majitelům se to třeba nebude líbit a tak místo znovu vymalují. Tak tu zmizí památka na mě. Teď mě nadcházející opuštění domova zasáhlo s plnou silou. Odjedeme do Jordánska a tento dům už asi v životě neuvidím. Tady v Anglii necháme celou rodinu- babičky, strýce, tety...
,,Jsi v pořádku ?" z přemýšlení mě vytrhl mamčin hlas. Uvědomil jsem si, že zírám s otevřenou pusou do stropu. ,,Pojď se ještě podívat po domě, když už odsud odjíždíme."
,,Jo, jen jsem se trochu zamyslel. Přemýšlel jsem, že už to tady asi nikdy neuvidíme."
,,To je normální. Taky jsem zažila podobný pocit, když jsme odjížděli s rodinou ze Skotska sem do Londýna. Tak se pojď tady ještě porozhlédnout."
Procházeli jsme spolu místnosti, kde jsem prožil  celých čtrnáct let svého života. Na každé místo jsem měl nějaké vzpomínky. Tady jsem se poprvé postavil, sem jsem chodil jako malý trucovat, tady býval můj pokoj, tady taťkova pracovna... Oči mi zvlhly. A už jsme byli zpátky u hlavního vchodu.
,,Po cestě na letiště ještě předáme klíče od domu do realitní kanceláře," informovala mě mamka když zamykala hlavní dveře. Sanžil jsem se nežse k domu navždy otočím zády, vrýt si do paměti každou podrobnost. Podlouhlý bungalov s červenou střechou, zelená omítka, udržovaná předzahrádka, velká okna...

,,A víš co, zajdeme si ještě naproti ke Třem tulipánům na oběd než pojedeme pryč." Mamka se zřejmě s domem nepotřebovala loučit.
Na tu restauraci jsem měl také plno vzpomínek. Sem jsme chodili každou neděli na sváteční oběd, aby mamka nemusela vařit. Usedli jsme ke stolu, odkud byl přes ulici krásný výhled na náš dům. Tady jsem vždycky sedával a znalecky (ve svých třech letech) posuzoval zaparkovaná auta. Přímo pod okny býval zaparkovaný náš Volkswagen Golf, stejně jako ted´ jeho už třetí nástupce.
,,Jé! Dobrý den paní Rewerová. Dnes je středa, co vás sem přivádí ?" Servírky si nás pamatovaly velmi dobře.
,,Nikomu to neříkejte, ale stěhujeme  se a v domě se už nedá nic uvařit."
,,Vážně ? Co tak najednou a kam ?" ptala se servírka. To je vážně na tý hotelový škole neučí nic o slušným chování. Proč se stěhujeme to se neřekne ani mě !
Vzápětí jí však úsměv zmrzl na rtech. ,,Podívejte," ukazovala vyděšeně ven z okna.
V televizi jsem viděl dost akčních filmů a když jsem se podíval ven bylo to jako by jsem se v jednom z nich ocitl. Úzkou silnici před restaurací blokovalo pět černých džípů. Před chvíli z nich zřejmě vystoupilo asi dvacet vysokých mužů. Byli oblečení v černých dlouhých kabátech a na hlavách měly kukly. V tu chvíli samopaly stříleleli do oken našeho domu. Několik z nich rozbíjeli skla našeho volkswagenu.
Co to do pr... ?
,,Sakra práce!" vyklouzlo mamce z úst sousloví nehodné křehké ženy. ,,Okamžitě nás zaved´te ven zadní vchodem. A rychle!" křikla na servírku. Ta se ani nezmohla na slovo a vedla nás přes restauraci směrem do kuchyně. Do žil se mi vlila vlna adrenalinu. Ostaní hosté se po nás otáčeli. V očích se jim zračil údiv a snad i strach. Teď to vypadá že nikdo kromě mamky nad tím nestih´ přemýšlet.  Proletěli jseme kuchyní, kde jsme stihli vrazit do tří kuchařů a jednoho velkého hrnce. Servírka na rozlité polévce spadla, ale zadní vchod jsme našli i bez ní.

Hned za zadním vchodem byl sestup do stanice metra. Sprintem jsem překonali vzdálenost od restaurace ke schodům. Po servírce se nikdo z nás ani neohlédl. schody jsme brali po třech. Obdivoval jsem mamku, která, ač drobná žena, podávala takové výkony. Skočil jsem za mamkou hned do prvního metra, které se chystalo odjíždět. Ani jsem se nestihl podívat kam jede. V metru jsme si mohli konečně vydechnout. Srdce mi tlouklo jako splašené- zčásti kvůli rychlému úprku, zčásti strachem.
,,Kam to jedeme ?" zeptal jsem se udýchaně mamky.
,,Kamkoli, hlavně hodně daleko. Tam si vezmeme taxi na letiště."
Nepoznával jsem ji. Normálně to byla klasická maminka. Drobná, držela dietu, cvičila, pracovala jako úřednice na nějakém nedůležitém úřadě. A teď taková proměna, skoro mi to nahánělo strach.
Po deset minut jízdy  nikdo nepromluvil až na konečné mamka: ,,Vystupujeme."
Asi nemáme jinou možnost.

Konečná ležela v části Londýna, ve které jsem asi nikdy nebyl. Kolem dokola byla staré šedivé činžáky a malý park. Vypadalo to, že jsme hodně daleko od Heathrow. Poklusem jsem následoval mamku ke stanovišti taxíků.
,,Heathrow, rychle!" vyhrkla na taxíkáře a zamávaůl mu před obličejem balíčkem bankovek. Ke mě potichu dodala: ,,V 15:27 letí letadlo." Podíval jsem se na hodinky. Bylo 15:00. 27 minut. Řidič se probral ze spánku a teď nás ohromoval svým řidičským uměním, či spíše bezohledností ke všem ostatním. Vzadu jsme se natřásali jako na horské dráze. Všichni troubili na nás a náš řidič troubil na všechna ješťě dvakrát tolik. 13:15. 12 minut. Domy kolem sebe jsem začal poznávat- už jsme se blížili k letišti, ale provoz byl čím dál hustší. 13:21. 6 minut. Vrazili jsem dveřmi do letištní haly. Za sebou jsme nechaly řidiče, šťastně přepočítavajícího si bankovky. 13:24. 3 minuty. Letiští kontolou jsem prošli bez potíží, protože jsme neměli žádná osobní zavazadla. 13:26. Minuta.
,,Uf! Stihli jsem to," oddychla si mamka když jsem se svalili do sedadel
,,Připoutejte se prosím, za chvilku odlétáme." Hlas letušky mi nikdy nepřipadal tak uklidňující.

Džíp dorazil v oblaku zvířeného prach do městečka. Vystoupili jsme a mamka zaplatila řidiči. Za chvíli zbyl z džípu jen oblak písku na obzoru. Ocitli jsme se opuštění uprostřed města v poušti. V dálce pomalu zapadalo slunce. Z oken hliněných domků si nás prohlíželi místní obyvatelé, zřejmě z nás měli seznzaci. Cizinci v takovém zapadákově a ještě k tom bílí. Zamířil jsem za mamkou směrem k okraji městečka. Tady bylo i pár cihlových domků a jeden z nich byl zřejmě náš. Nejspíš ten poslední, na kterém ještě vysela cedule ,,na prodej."
Bylo to hezký, malý domek se zelenou omítkou ošlehanou pouštním větrem. Kolem něj byl dokonce i nízký plaňkový plot. K našemu překvapení se uvnitř svítilo.
,,Tak vítej v našem novém domově," řekla mamka a zastavil a se před oním posledním domem. Tušení mě nezklamalo.
,,Místní obyvatelé zřejmě pro nás dům přichystali, proto se uvnitř svítí. Jsou prý velmi pohostiní," mamčin klid mě ohromil.
Tak teda takovou pohostinost si vyprošuju.
Branka zavrzala do večerního šera, když jsme s makou vešli na pozemek u domu. Mamka zachrastila klíčemi, ale nebylo je potřeba. Dveře se nám rozlétly přímo před nosem a v nich stál...
Taťka. mamka se sesula na práh domu v mdlobách.
,,Ahoj," to bylo jedniné slovo, na které jsem se zmohl.
,,Ahoj," řekl taťka a odnesl mamku do hlavní místnosti, kde už na stole čekala večeře. Posadil ji na židli a začal křísit.
,,Jen co mamku probudím, všechno vám povím, " smál se taťka mému údivu. Když se mamka probudila padla taťkovi kolem krku, plakala štěstím a něco si s ním šeptala.
,,Tak vítejte u nás! Naberte si co hrdlo ráčí a já vám povím, jak jsem se sem dostal a jaktože nejsem mrtvý. Ať to ví také John. " Posadil se na židli a začal vyprávět:

,,Jednou jsem dostali hlášení, že Islamiosté útočí na jedno město a obyvatelé se nepříliš účině brání za barikádami. Moje jednotka měla právě pohotovost právě na takovéto poplachy. Nařídil jsem nasednout do džípů a co nejrychleji na pomoc. Destek kilometrů od tábora k městu jsme překonali za pět minut. Situace opravdu vypadala pro civilisty bledě. Islamisté barikádu skoro rozbořili a masakrovali lidi za ní.
Okamžitě jsme se pustili do boje. Islamisté nebyly na nějaký útok připravení, takže jsme je zahnali na ústup. Jenomže pak se situace zvrtla. Islamistí si nechtěli porážku připustit a na ústupu ještě hodili do našich řad salvu granátů. Myslím že měli spadeno hlavně na mě, protože já byl za celou operaci odpovědný. Skoro mě dostali, ale já jsem na poslední chvíli skočil do nějaké díry v zemi. Asi to byla otevřená kanalizace. Dopadl jem naštěstí na pevnou půdu, ale výbuchy granátů uzavřely vstup do kanalizace než jsem se stačil rozhlédnout. Nakonec jsem našel baterku a nějak jsem se dostal ven. Bylo to strašné. To už si všichni mysleli, že jsem mrtvý.
Od nějaké dobrého člověka jsem si zavolal na velitelsví. Vylíčil jsem jim, co se mi stalo a dohodli jsme se, že všechny udržíme v přesvědčení o mé smrti. V budoucnosti nám to třeba ještě přinese strategickou výhodu. Velitelství pouze informovalo mamku, že jsem ještě živý a že má přijet do Jordánska. Tobě to neřekla, aby to vědělo co nejméně lidí. Do tohoto domu mě velitelství tajně převezlo, já jsem ho nabídl na prodej a tvoje maminka ho koupila."
Taťka dopovídal a my jsme mu ještě hodnou chvíli viseli na rtech. Takovéhle dobrodružství prožil. Není mrtvý!
,,Ale nás v Londýně pronásledovali nějací černě zamaskovaní muži. Rozbili nám dům i auto. Nevíš, kdo to mohl být? " zeptal jsem se.
,,Vážně? Tak to byli pravděpodobně Islamisté- ti chodí černě zamaskovaní. nejspíš se jednalo o běžný útok s cílem vystrašit lidi. Ale pokud se o té naší lsti dozvěděli, tak jsme stejně v bezpečí. Tady nás nemají šanci najít."
,,Takže Johna zítra přihlásíme do školy ve vedlejším městě a odpoledne si tady může najít nějaké kamarády," mamka měla ve všem jasno.