Skřítek

Žil byl jednou jeden skřítek. Byl ze skřítků nejkrásnější a pořád se svou krásou kochal a chlubil. Měl plavé vlasy, které mu splývaly po ramena. Jeho oči připomínaly tůňky kde se každá skřítkovská holka utopila.

Jednou si tak vykračoval pyšně v nových šatkách a blyštivých střevících a přemýšlel co dělat aby se nenudil. Přemýšlel a přemýšlel a zapomněl, že ostatní pracovitější skřítci kopali díru do země a on do ní spadnul.

                Jakmile se probral v temnotě uvědomil si, že není všechno v pořádku. Chyběly mu jeho krásné boty. Jeho srdce zdrtil žal a smutek. Velké kulaté slzy kanuly po ušmudlané tváři a skřítek se snažil vyřvat svou bolest ze ztráty botků do temného světa díry. Po dlouhých hodinách naříkání se skřítek uklidnil. Uvědomil si, že by bylo záhodno povečeřet. Jenže kde v díře najde slečnu co mu nachystala jídlo na podvečer? A kde najde druhou aby mu zahřála lůžko? Jeho nabitý klid se opět odporoučel propadlem dějin. Plakal dokud jej nepohltilo vyčerpání a milosrdný spánek jej vysvobodil z jeho utrpení.

                Probudil jej hlad. „Snídaně asi taky nebude,“ pomyslil si smutně, přiznávajíc si krutou realitu jeho dní. Skřítek se převalil na druhý bok a upnul se k jediné myšlence – jistě ho již jeho kamarádky hledají a nedopustí aby střádal a trpěl.

                Ze snů jej vrátila do kruté díry kapka co padala volným pádem z modrého nebe.

                Skřítek zauvažoval: „Kdežepak to měla být ta nová latrýna?“