Bez explicitně vyjádřeného smyslu

Probudil jsem se do nevlídného rána opilcova. S ničím jiným než střepem a prázdnem v hlavě. Několik minut jsem jen tak ležel a snažil se zrekapitulovat si průběh včerejšího večera. Vlastně vůbec ničím výjimečná ožíračka, shledal jsem po chvíli ledabylého rozpomínání se. Mnoho vypitých piv, mnoho vykouřených cigaret a málo prohozených slov. Asi tak jedno slovo na jeden hlt piva či jedno slovo na jeden potah z cigarety, ono to vyjde v podstatě nastejno. Ano, bylo jich málo - těch slov -, avšak ne tak málo jako nás, kteří se čas od času zdánlivě bezcílně sejdeme a společně promarníme krom trochy času i pár korun a zbytků svých nadějí.

Diskuse, dá-li se to tak vůbec nazvat, se točila kolem našich obvyklých témat a jak už to tak bývá, nikdo z nás se pravděpodobně nedozvěděl od toho druhého cokoliv nového ani cokoliv zajímavého. Ale o to nikomu z nás ani v první řadě nešlo. Chtěli, přesněji potřebovali, jsme si čas od času akorát všichni alespoň na pár krátkých okamžiků znovuuvědomit, že patříme mezi ty, kterými jsme, ať už tělesně či duševně či z obou těchto směrů, soustavně obklopeni a mezi kterými se přesto cítíme tak cizí a tak sami.

Vstal jsem z postele, zapil kofolou dva aspiriny, vyčistil si zuby a zapálil si cigaretu. Byla sobota, takže jsem nikam nespěchal a během kouření v klidu zvažoval čím načnu den. V mojí skromně zařízené garsonce v sedmém patře panelového domu na jednom z největších sídlišť Prahy bylo takhle po ránu příjemně chladno.

Vždycky jsem byl uhranut paneláky; tím, jak jsou od sebe nerozeznatelné a tím, jak jsou v nich společně nasáčkovaní lidé, kteří se spolu dlouhé roky potkávají na chodbách, zdraví se a přesto se povětšinou vůbec neznají. Vybavuji si jeden moment ze základní školy, kdy jsem kolem jednoho takového paneláku se svým tehdejším kamarádem šel, zrakem se náhodně zaměřil na jedno z jeho oken a pronesl cosi ve smyslu: "Zajímalo by mě, kdo tam asi bydlí, jaký je, co ve svém životě dělá a tak podobně. A nikdy se to nedozvím... Nevíš to náhodou ty?" Ani on to nevěděl.

Když jsem se před pár lety stěhoval pryč od rodičů, tak jsem se mimojiné z tohoto důvodu rozhodl tak, jak jsem se rozhodl. Byla to navíc i ta nejlevnější možnost, což pro mě bylo a ostatně stále je nesmírně důležité. Nevydělávám totiž více peněz než nezbytně potřebuji ke svému poklidnému přežití a jsem s tímto stavem relativně spokojen. A to i přestože musím ke konci měsíce mnohdy počítat každou korunu a pečlivě plánovat, jak se svými zbylými penězmi naložím, aby se mi náhodou nestala nějaká extrémní nepříjemnost; především taková, že bych neměl ani na cigarety a byl tak okolnostmi donucen nelidsky trpět absťákem.

Už dlouhé roky kouřím zhruba dvě krabičky denně a neplánuji na tom cokoliv měnit. Měl bych, já vím. Ale tolik pohody, klidu a slasti jako mi přináší cigarety mi způsobuje jen máloco a jen málokdo. A ten negativní fakt, že se tímto svým počínáním přibližuji své smrti znatelně rychleji než je bezpodmínečně nutné pro mě není dostatečně relevantní na to, abych se jím jakkoli řídil a tedy i omezoval.

Rozhodl jsem se po krátkém uvažování pro svůj běžný postup, tudíž jsem si pustil hudbu, prošel jsem pečlivě několik internetových stránek, které procházím dennodenně již mnoho let a rovněž na tom nehodlám nic měnit, jelikož mi toto mé procházení přináší rovněž čisté potěšení. Popovídal jsem si s elektronickou letmostí s pár kamarády, popovídal jsem si s lidmi, které osobně neznám; a to sice o hudbě, filmech, literatuře a životě obecně, a potom, co jsem všechny tyto své příjemné návyky vykonal, ve mne vyvstala pro mne typická sobotní a ostatně i nedělní otázka:

Budu nyní umění absorbovat, anebo jej tvořit? Pokud jej budu nyní absorbovat, bude se mi mnohem hůře po ukončení této absorpce následovně tvořit, jelikož jej budu mít plnou hlavu. Pokud jej budu tvořit, nic mi nestojí v cestě. Tudíž jsem se jal psát tyto řádky.

Když už je řeč o mě a o umění, tak řeknu v podstatě jen, že jej naprosto zbožňuji. Jak jeho absorpci, tak jeho kreaci. Obojí mě naplňuje ryze pozitivními emocemi a navíc v umění vidím i hluboký smysl racionální, tudíž nemám jediný důvod se mu nevěnovat kdykoliv kdy je to jen možné a kdykoliv, kdy jen mám chuť, kterou mám v podstatě neustále.

Miluji hudbu, miluji filmy, mám rád divadlo a miluji literaturu. Nejsem extrémním fanouškem výtvarného umění, nicméně mnohdy jej rovněž vyhledávám a mnohdy v něm nalézám skutečné skvosty. Co se týče umění, které sám vytvářím, tak se jedná především o hudbu a o literaturu. Skládám pomocí počítačového programu různé motivy či celé skladby, hraji (bohužel jen ryze amatérsky) na elektrickou kytaru, píši básně, píši prózu, píši filozofické úvahy, píši aforismy, píši všechno možné. Občas i něco zkusím nakreslit či namalovat, ale těchto případů je podstatně méně.

Kdysi jsem měl značné ambice tvořit i filmy, nicméně na to je potřeba ochotných a schopných lidí se stejným zájmem a těch nemám a nikdy jsem neměl dostupných dostatečné množství. Navíc jsem se vždycky bál a bojím, že bych nebyl schopen materializovat všechny své umělecké filmové záměry pro mne uspokojivým způsobem. Nicméně jednou to snad dokáži - jen je potřeba na sobě v tomto směru soustavně pracovat, o což se nezcela metodicky snažím.

Ano, drtivou většinu svého času věnuji umění. Co se týče mého nevolného času, tak chodím do záměrně blíže nespecifikované práce, kde vykonávám velmi jednoduchou, avšak bohužel i velmi ubíjející a repetivní činnost. Peněz, jak už jsem řekl, nemám mnoho, ale jakžtakž s nimi vystačím. Stále doufám, že jednoho dne se budu moci živit tvorbou umění; to by pro mou osobu totiž znamenalo naprostý ráj na zemi, po němž pochopitelně toužím.

Zatím jsem s tímto dílem, které jsem prozatím pojmenoval Absorpce a kreace (ze zcela zjevných důvodů), nadmíru spokojený, nicméně nejsem si už jistý v otázce jeho dalšího směřování. Problém je totiž v mém sociálním a ostatně i v mém životě obecně; je natolik obyčejný a natolik nevybočující, že jej jen stěží mohu popisovat aniž bych vyvolal ve čtenáři jen stěží snesitelnou nudu. A já nerad svého čtenáře nudím. Napadá mě tedy jediná možnost jak pokračovat: budu si muset začít vymýšlet. A to já sice nedělám rád, nicméně je to nutné, jelikož toto dílo nemůže přece skončit touto větou. To by se totiž jednalo o pouhý fragment a já rád věci dotahuji do konce, přestože se mi to málokdy podaří.

Položím si tedy otázku: Jak by se mohlo toto dílo vyvíjet? Možností je tolik, že jich je v podstatě nekonečně mnoho. Mohl by mi umřít někdo z rodiny, mohl bych potkat dívku svých snů, mohl bych se prosadit se svou uměleckou tvorbou, mohl bych spáchat sebevraždu (a například po vzoru Nabokovova Oka přesto nadále pokračovat v příběhu), mohl bych se sebou totiž udělat cokoliv, co lze verbalizovat, což je téměř vše. Kterou možnost si ale zvolit skutečně (minimálně bez hlubšího zamyšlení se) netuším. Která z nich je ta správná? Jednoduše ta, která zapříčiní o něco vyšší kvalitu mého díla. Mé od tohoto momentu následné úvahy o tom, která z oných možností to nakonec bude, si nechám pro sebe a rovnou dalším odstavcem započnu zákonitě nezcela fikční část svého díla (zákonitě proto, že pochopitelně vycházím ze svého života a tak se o zcela čistou fikci jednat nebude).

Anebo mě po nepříliš dlouhé tvůrčí pauze, sestávající pochopitelně z absorpce umění, napadá ještě jedna možnost, která je dle mého soudu nejlepší a proto se k ní i uchýlím: prostě skončím tak rychle jak rychle budu schopný skončit, jelikož doopravdy nemám zájem si cokoliv vymýšlet a koneckonců by to bylo rovněž poměrně k ničemu. Kdo totiž skutečně stojí o další smyšlený příběh? Já tedy rozhodně ne. Bylo by to poměrně k ničemu, tudíž nedostatečně smysluplné pro to, abych měl potřebu jakkoliv pokračovat.

Toto dílo, které bych charakterizoval jako jakousi blíže nespecifikovanou miniaturu bez explicitně vyjádřeného smyslu, je tedy u svého konce, nicméně jednu věc je potřeba ještě stanovit. A to sice jeho název. Soudobý pracovní název Absorpce a kreace sice vypovídá leccos o jeho obsahu, avšak nevypovídá zhola nic o jeho zamýšleném vyznění. Uchýlím se k názvu, který mi připadá nejvhodnější. A tím je ten, který jste si přečetli předtím, než jste vůbec začali číst tyto řádky. Touto větou toto malé dílo končí.