Rubíny z pekla - Kapitola 1

 

 

~Září 2011

 

 

Noc byla na konec září mimořádně vlahá. Světlovlasý mladík, opírající se o rozložitý kmen kaštanu na samém okraji městského parku, se přesto trochu třásl. Upřeně pozoroval dům na protější straně silnice a nervózně si hryzal spodní ret. Krom běžných nočních zvuků bylo všude ticho. Takové, že slyšel i tlukot vlastního srdce.

Měsíc ještě nedorostl do úplňku, i tak ale bylo jeho světlo dost silné. Dost na to, aby náhodný kolemjdoucí mladíka spatřil, podíval-li by se jeho směrem. Nikdo však kolem nešel. Městečko spalo a netušilo nic o nočních nekalostech.

Přešlápl a ztuhl, když mu pod botou praskla větvička, ačkoliv široko daleko nebyl nikdo, kdo by to uslyšel. Otřel si zpocené čelo a zadíval se opět přes silnici na dům. Nevyznal se v architektuře, bylo mu však jasné, že musí být velmi starý. Stál v zahradě, která už zoufale volala po péči zahradníka. Keře očividně nikdo dlouho nestříhal, stromy neprořezával. Z domu, obehnaného bíle natřenou, z velké části oprýskanou zídkou, bylo vidět jen pár oken v patře a členitou střechu se dvěma věžičkami po obou stranách. Do předzahrádky se vcházelo brankou z kroucených železných prutů.

Zahrada za domem sousedila s úzkou a nevlídnou uličkou, táhnoucí se podél vysoké zdi kostela. Ten se nyní tyčil v pozadí jako starostlivý ochránce. Byla to impozantní stavba, v měsíčním svitu dokonce poněkud strašidelná. Mladík se znovu zachvěl.

„Tak co je s tebou, sakra?" procedil mezi zuby. „Dělej... dělej. No tak!"

Téměř současně se za jedním oknem, zpola zakrytém větvemi křivolakého ořešáku, rozsvítilo světlo. Mladík si polekaně zakryl dlaní ústa a na dlouhou chvíli zapomněl dýchat. Něco se muselo stát. No samozřejmě, jako by to neříkal. Jsou prostě smolaři.

Jenže se nic nestalo. Neozval se ani vyděšený křik, ani policejní sirény, ohrožení signalizovalo jen to světlo za oknem.

Náhle mu hlavou prolétla znepokojující myšlenka. Co když... co když jí něco udělal? Přistihla ho v domě a on pak... Ne! To je nesmysl, Pajk by toho nebyl schopný. Není to sice žádný výkvět ctnosti, ale násilník také ne.

Mladý muž byl natolik zabraný do přemítání o tom, co se asi v domě přihodilo, že zcela přehlédl tmavý stín, který se neslyšně přehoupl přes zeď zahrady a hbitě jako lasička přeběhl silnici. Když pak dopadla na jeho rameno čísi ruka, zajíkl se leknutím. Než však stačil vykřiknout, přitiskl mu čerstvě příchozí dlaň na ústa.

„Psst... to jsem já, ty pako. Dělej, padáme. Vzbudila se."

„Jo, to jsem si domyslel. Načapala tě, viď?" Blonďák se pomalu uklidňoval. Všechno dobře dopadlo, Pajk je tady. Třeba se konečně štěstí obrátilo.

„Ne, ale bylo to o fous. Tak pohni, musíme se zdekovat, než zjistí, co se stalo."

Protože na ulicích by mohli i přes tuto pozdní hodinu na někoho narazit, vydali se poklusem přes park. Byl na tak malé město dosti rozlehlý a zásluhou velkého množství vzrostlých, převážně jehličnatých stromů vypadal spíš jako les. V jeho spodní části tekl potok, kterému místní říkali Olšovka. Na druhé straně za lávkou už žádné domy nebyly. Vedla tudy turistická stezka, lidé sem chodívali venčit psy či si po ránu trochu zaběhat. Sem tam si sice někdo přes park zkrátil cestu i večer, v tuhle pokročilou dobu bylo ale téměř jisté, že nikoho nepotkají.

„Pajku, můžem si dát chvíli voraz? Potřebuju si vydechnout. Měli jsme vzít auťák."

„No jasně, a dovézt si v něm prdel až před barák, co? Jsi normální, člověče? Už to vidím. Buď by ta moje šunka začala v tu nejhorší chvíli stávkovat, nebo by si při našem štěstí někdo opsal espézetku. Ba ne, v tomhle případě je tohle ten nejlepší způsob, věř mi."

„Jasně, pane zkušenej. Kolikrát už ses vloupával někomu do baráku, že se v tom tak vyznáš?"

„Sklapni. Teď machruješ, co? Vsadím se, žes ještě před chvílí učůrával strachy."

Blonďák se od kamaráda trucovitě odvrátil. Nechtěl si připomínat svou zbabělost a tím méně se k ní přiznávat. Všiml si lavičky, napůl ukryté mezi keři. Obě prkna, původně tvořící zadní opěradlo, byla pryč, zůstala po nich jen obnažená železná konstrukce. Posadil se a začal si úmyslně pomalu zavazovat tkaničku na tenisce. Pajk chvíli nerozhodně přešlapoval na místě, pak to ale vzdal a sedl si vedle uraženého kamaráda.

„Neblbni, Dejve," začal smířlivým tónem. „Já vím, že bys to taky dal, ono je možná horší to čekání, než samotná akce. To ti je, člověče, takovej adrenalin..."

Blonďák na něj konečně pohlédl: „Takže mi konečně povíš, cos tam vlastně našel?"

„Našel jsem tam přesně to, co jsem hledal. Jednu věc."

„Cože? Jen jednu? Byls tam celou věčnost."

„To teda ne, byla to chvilka. Nezapomeň, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem tam vlez. Takovou akci nesmíš uspěchat. Smůla byla, že se ta bába vzbudila. Slyšel jsem, jak nahoře chodí. Měl jsem čekat, až zavolá benga?"

„Jak se mohla tak najednou vzbudit? Tos dělal takovej kravál?"

„Vůbec, byl jsem jako myška. To je ti taky docela divný. V jednu chvíli se ozvalo zaklepání. Jako na dveře, rozumíš? Jenže ne od dveří. Vlastně ani nevím, odkud. Člověče, to bylo fakt hustý. Chvíli jsem myslel, že začnu ječet, ale pak mě napadlo, že starej barák asi někdy vydává takový divný zvuky. Ne? Každopádně to ji asi vzbudilo. Naštěstí jsem vzal dráhu stejně nenápadně, jak jsem tam vlez."

„No jo, tak dobře. Cos teda vlastně hledal?"

Pajk shodil ze zad olivově zelený batoh. Vytáhl z něj podlouhlou kovovou kazetu. Když se po ní Dejv natáhl, přikryl ji rychle dlaní: „Tak moment, kámo. Já to našel, já si to otevřu. Jestli to je fakt ono, jakože tutově je, jsme krutě za vodou. A já dám nejspíš na modlení, protože kápnout na to hned v první místnosti, když jich má ta barabizna nejmíň dvacet, tomu já říkám z prdele klika."

„Ale... uniklo mi snad něco? Tys tam šel najisto, viď? Dostal jsi typ? V tom případě nechápu, proč o tom nic nevím."

„Klídek, Dejvy... Říkám ti to teď. Pochop, nemohl jsem riskovat, že někde něco plácneš. Ten chlápek, co si to objednal, vypadal dost drsně. Řekl mi jen, že by to nejspíš mohlo bejt v pracovně v přízemí. Vysloveně mi zakázal brát něco jinýho. Škoda, v takovým baráku by se toho dala najít spousta. V tý pracovně se kdysi zastřelil manžel tý báby, co tam bydlí. Našel jsem to hned. Je fakt, že zas tak těžký to nebylo, bylo to první okno, na který jsem narazil. Ani jsem ho nemusel rozbíjet, už bylo nakřáplý. Jen jsem vyndal střepy. Člověče, ještě pořád je tam ve zdi díra po kulce. Vypadá to, že ten pokoj od tý doby nepoužívali."

„A to jsi poznal jak?"

„Nánosy prachu, na stole bordel, rozházený papíry. Popelník plnej vajglů a na zemi rozházený doutníky, představ si to. Ta ženská tam tutově od tý doby nestrčila nos."

„Kecáš. Jestli se tam ten chlápek střelil, muselo by tam bejt hafo krve."

„Jo, myslím, že to taky bylo to jediný, s čím se tam hnulo. Podle mě tam nechala narychlo vymalovat, pak to zamkla a finíto. Ani se moc nedivím, i já jsem tam měl husinu. Ten barák je koneckonců dost velkej, aby tam nemuseli vůbec chodit. Je to jako nějaká zatracená třináctá komnata."

„Jen jestli trochu nekecáš. Malíři by určitě tu díru zadělali. Nechápu, proč by tam někdo něco takovýho nechával."

„Jestli tam nikdo nechodí, nejspíš nikomu nevadí ani ta díra."

„Pořád to nedává smysl. Když už si dali tu práci s malováním, zasádrovat díru by jim zabralo pár minut."

„Hele, přestaň se v tom šťourat. Já fakt nevím, proč to tak je. Říkám jen, že tam prakticky není s ničím hnuto. Možná z piety, kdoví."

„Jestli je to takhle, třeba ani nezjistí, že něco chybí."

„Taky mě to napadlo. Při troše štěstí možná ani netuší, že tam ta věc byla. Jo, myslím, že to tak bude. Jinak by to tam nenechala jen tak v nezamčeným šuplíku. Určitě by to střelila."

„Jak jsi vůbec přišel k tomu chlápkovi? A kdo to vůbec je?"

„Nemám tušení. A je to celkem fuk. Není důležitý kdo, ale kolik za to kápne. Je to prej strašně vzácná starožitnost a pro toho člověka to má nevyčíslitelnou cenu. A my mu to obstarali. Co nevidět budem v balíku. Co ty na to?"

„Že to zní až moc dobře, než aby to byla pravda. Jen jestli jsi zase někomu nenaletěl."

„Tentokrát ne. Počkej, až to uvidíš. Budeš mrkat. Ne že bych těmhle věcem nějak extra rozuměl, ale když zmerčím něco výjimečnýho, poznám to."

Pajk mimoděk přejel prsty po skříňce. A znovu... V tom pohybu bylo něco zvláštního. Blonďák zpozorněl. Začal být na ten tajemný předmět opravdu zvědavý.

„Ukážeš mi ten zázrak?"- zeptal se opatrně, když už byla pauza příliš dlouhá.

„Už jsem si myslel, že se nezeptáš," zasmál se Pajk. Odklopil kovovou západku a po malé dramatické pauze, která měla nejspíš vyvolat pocit napětí, konečně víko odklopil. Ve skříňce ležel malý, oblý předmět, zabalený do jemné lesklé látky, snad hedvábí. Opatrně rozevřel její cípy.

„Proboha..." vydechl Dejv. Zíral na obsah kazety s otevřenými ústy.

„Tak co? Přeháněl jsem snad? Je to síla, co?"

„Je to... je to odporný!"

„Ale no tak, kámo. Tohle je mistrovský dílo a má obrovskou cenu. Už jen díky tomu je to krásný."

Pajk vztáhl ruku a chystal se předmětu dotknout. V tu chvíli se Dejva zničehonic zmocnila panika. Popadl kamaráda za zápěstí těsně nad skříňkou: „Ne! Nesahej na to!"

Pajk udiveně vzhlédl: „Áu... co blbneš? Uklidni se." Vytrhl se z Dejvova sevření a ucukl skříňkou z jeho dosahu.

S očima upřenýma na kamaráda, vstal blonďák pomalu z lavičky. Sledoval, jak Pajk vytahuje předmět z krabičky a začal pomalu couvat. Byl to zcela neznámý pocit, ale přísahal by, že je něco na spadnutí. Nebezpečí, ohrožení... prostě cítil, že se co nevidět stane něco hrozného.

Pajk si mezitím také stoupl a prázdná kazeta přitom spadla na zem. Nevšímal si toho. Sám pro sebe mumlal cosi, čemu Dejv nerozuměl. Onu věc nyní držel oběma rukama v úrovni očí.  Potom sklonil hlavu a přetáhl předmět kolem krku. Spustil ruce podél těla a nechal je volně viset s dlaněmi obrácenými vzhůru jako při nějaké meditaci, hlavu stále sklopenou. Namáhavě a ztěžka dýchal. Dejv viděl, jak se mu zdvíhají ramena.

Přesně v tu chvíli, kdy se chtěl otočit a utéct, Pajk zvedl hlavu a podíval se přímo na něj.

A když se jejich oči setkaly, poznal Dejv, že už je na útěk pozdě.

 

 

***

 

 

 

 

 

---