Zlaté listí

Věnováno všem, kterým ještě něco říká posezení u ohně s kytarou (a kteří mají taky na duši nějaký šrám). Možná tím někoho i potěším, možná se v ní i někdo pozná. A když ne - nic se neděje.

Inspirováno básní Romana L.  „Provařený motiv“

Ten provařený motiv mi připomněl dobu (snad rok 1994), kdy mě přepadl smutek nad tím, že nenávratně zmizelo něco krásného (opačného pohlaví) a nad tím, že čas nevrátíš ani nezastavíš. Oživil mi vzpomínky na večery u ohníčku s kytarou, a i když rosa padá do strun, hřeje tě nejenom ten ohníček, ale hlavně pocit blízkosti spřízněných duší, vlastně té jedné spřízněné duše… Tehdy jsem složil písničku „Zlaté listí“, ovšem hrál jsem ji jenom sám sobě, protože právě nebylo komu. Pak jsem ji na veřejnosti zahrál snad asi jen čtyřikrát, protože jsem se za ni více méně styděl. Ale tady je to anonymní - a taky už to je dvacet let.

      Zlaté listí

    1) Už podzimní vítr ze stromů listí očesal                                                          

    mlha se z kopců valí dolů a přesto šlapeš dál,                                            

    a kam tě to vlastně táhne, to víš jenom ty sám                                            

    a že kapsy máš skoro prázdné, no to já taky znám.                                    

    (A po koberci z listí zlatých, v němž kroky neslyšíš, šlape už jen pár tuláků, co zas maj k sobě blíž.)

    2) A tak jsem tě tam tenkrát potkal pod stromem schoulenou                        

    ruce do kříže složený pod blůzou zelenou                                               

    pod záplavou zvlhlejch vlasů pár očí zasněných                                           

    a trochu smutku v hlasu a trochu plachej smích                                        

    a pak jsme šli dále spolu, já nevěděl co říct                                                          

    a co tě asi v nitru svírá jsem zkoušel z tvých očí číst.

    3) Tys měla nějaký trable, na duši čerstvej šrám                                             

    co každý si prožít musí a zkusit si to sám.                                                      

    Jak na stezkách tlející listí, čas jizvy zacelí,                                                         

    tak voda se v pramenech čistí a bolest přebolí.                                                    

    A já měl tenkrát hroznou chuť za ruku tě vzít,                                         

    přivinout tě k sobě a říct: je stále pro co žít.                                                         

    (A po koberci z listí zlatých…)

    4) Pak soumrak na nádraží nám cesty rozdělil                                                   

    tvůj vlak už tě veze jinam, tvé stopy déšť už smyl.                                              

    Tak vlaky našich osudů jezdí stále sem a tam                                                    

    a v zrcadle další vrásky na čele spočítám.                                                           

    (: A po koberci z listí zlatých, v němž kroky neslyšíš, šlape už jen pár tuláků - zas máme k sobě blíž :)

               Akordy: E, A, E, A, E, A, Hmi, A, E, H7, E

 

---