Nigras

Zrozen jsem v žáru ohně z nejtemnější oceli, zdobený bílým zlatem, dotvořený tmavě rudým kamenem, jenž nazýván jest okem samotné matky harpyje, díky jemuž vidět můj pán může z výšky, jakoby nesl se na křídlech jejích. Zkut jsem byl v Temných horách, však ani stvořitel můj, jeden z Dávných, si netroufal zvládnout sílu, kterou sám do mne vložil a vetknul mne do skaly na nejvyšším vrcholku Štítu temnoty, kam troufne si jen ten, jehož duše je buď naprosto neposkvrněná, byť i myšlenkou hříšnou či naopak ten, jenž už neví, co svědomí znamená, nezná lítost či soucit. Tam přečkal jsem dlouhé věky. Hřálo mne slunce nespočetných jar i pálil žár žhavých lét, omývali deště podzimů a mrazil sněhový příkrov zim. Nic z toho nemělo na mne žádný vliv. Můj stvořitel se dávno obrátil v prach, bezpočtu rytířů, nekromancerů, upírů i elfů, trpaslíků i trollů a jiných podivných existencí se pokoušelo získat mne a sílu ve mne skrytou, však žádný z nich neměl v sobě to, co jsem očekával od svého Pána. Až spatřil jsem blížit se jeho, oči měl temné jako má ocel, jeho pleť byla bledá jako mé zlato a jeho duše plná bolesti a krve rudé jako můj kámen, přesto jsem cítil, že někde za tím vším stále zůstává lidskost. V tu chvíli jsem pochopil, ze jsem potkal svého pokořitele. Sledoval jsem jeho postup s trpělivostí danou mi věky. On přijde. Je to náš osud.

 

*

 

„Ano, přátelé, nechci po vás mnoho.“ a už z tónu jeho slov, tak řezavě chladného, že cítili, jak do nich proniká v malých ostrých jehličkách každým jednotlivým pórem kůže a z něhož ledové rampouchy nad jejich hlavami rudly hanbou nad svou nedokonalostí, jim bylo jasné, že to málo je přiměje vydat vše a ještě o krapítek víc. Přesně tohle byla ta chvilka, která každého jednoho z nich, donutila poprvé zaváhat, zda přijmout závratně lákavou nabídku podivného cizince s  neodolatelně podmanivým jednáním a následovat ho do těchto nehostinných končin, nebyla největší chyba jeho života. Hned o několik málo mrknutí zmatených očí se pochybnost změnila v jistotu surově tepající do jejich šedé kůry mozkové.

“Nežádám od vás plýtvání silami na dalekých cestách, nehodlám vystavit vaše těla riziku zmrzačení vysláním do tak nechutné záležitosti jako je libovolná válka, ostatně vedená s největší pravděpodobností z nějakého krajně pofidérního důvodu, rozhodně už vůbec nechci dávat v sázku vaše zdraví v nějakém rádoby ušlechtilém sportovním zápolení. Co od vás požaduji je prosté. Vaše naprostá loajalita, bezbřehá oddanost a ochota dojít až za hranice své vlastní podstaty mi bohatě postačí. Věřím, že v sobě máte tu odvahu se o to pokusit.” svá slova doprovodil lehkým pozvednutím koutků bledých rtů, snad v mylném předpokladu, že v tom spatří úsměv. Skupinka před ním však vnímala pouze planoucí pohled tavící jehličky ledu v jejich žilách a i ten z nich, který snad doposud pochyboval, že nějakou odvahu kdy měl, náhle zjistil, že je vlastně neskutečně odvážný. Varianta, že by nebyl, se znenadání zdála mnohem horší, než čelit nebezpečí s pohrdavým úsměvem na tváři. Muž se nyní skutečně usmál, byť jen pro sebe, věděl, že další duše jsou jeho. Poslední duše než to on sám naplní svou podstatu. Tady už v tomto okamžiku neměl co činit. Prudce se otočil a vykročil, aby se vzápětí stejně prudce zastavil. Oči se mu zúžili do tenounkých škvírek při pohledu na rozklepanou postavu panoše.

“Máš mi být k ruce, ne v zádech, neumíš nic jiného než překážet ty hromado hnoje bez špetky sebeúcty. Vzchop se a nakrm naše nové společníky, ukaž, kde mohou přespat. Buď k něčemu. Ráno vyrazíme.” se znechuceným úšklebkem rázně odešel. Čtveřice nováčků ještě chvilku hleděla za jeho vysokou štíhlou postavou, ve zbroji bělavě lesklé až oči přecházeli, neschopni pohybu, slova či myšlenky, byť přiznejme si na rovinu, tyto hlavy myšlenkami nepřekypovaly ani kdykoliv jindy. Už během několik dní trvající cesty k tomuto domu z pálených cihel stojícím na rozhraní pustiny a rozeklaných skalisek hor pociťovali nebývalý respekt vůči svému průvodci, respekt, který byl u bandy  testosteronem nabušených frajerů naprosto nečekaný. Nyní se však pomalu, ale o to jistěji, měnil v posvátnou hrůzu. První se pohnul panoš, postava schoulená do sebe, který se přestal snažit udělat neviditelným a pokynul jim rukou ke schodišti.

“Nahoře najdete ložnici, kuchyň je vzadu za schodištěm, až si odložíte, přijďte. K jídlu se něco najde a k pití i něco ostřejšího. Tuším, že to oceníte.” věnoval jim unavený úsměv a vydal se ke kuchyňským dveřím.

 

*

 

Ráno, tedy pokud se tak dá nazývat již ten moment, kdy první paprsek slunce olízne obzor, se sluha s povzdechem vydal nahoru do patra. Musí probudit ostatní, jeho pán bude jistě chtít vyrazit brzo. Sám spal sotva pár okamžiků a byl již dávno vzhůru, musel připravit vše na cestu. Beztak spal vždy s jedním okem ve střehu, minimálně od té chvile, kdy ho Lord Thrönd sebral ze spáleniště zemanského dvora, kde do té doby žil. Je třeba říci, že jako bastard tamního pána, ani tam neprožil prvních deset zim života nikterak v bavlnce, ale přesto občas vzpomněl na svou hromádku slámy v rohu stáje s nostalgickou slzou v oku. Příliš krve, příliš zatracených duší, příliš bolesti a zmaru viděl v těch následujících deseti letech. Pomalu sunul svou shrbenou postavu ze schodu na schod. Povrchní pozorovatel by možná mohl usoudit, že snad nevidí pořádně na cestu přes umaštěné prameny dlouhých ukoptěně šedých vlasů, které by snad po setkání s troškou horké vody, budiž, s takovou trošku větší troškou, prostě zvící pořádného sudu, mohly býti i černé. Ono by toto setkání neuškodilo jemu celému, co bychom si namlouvali. Pravda je však taková, že prostě jen šetřil životní síly, protože dle jeho těžce nabytých zkušeností, jich mohlo být náhle potřeba někde docela jinde a to v situacích, které by si do toho okamžiku neuměl a hlavně ani nechtěl představit. Realita, kterou žil, mu ke špatnému spánku bohatě stačila. Zvolna vystoupal až ke dveřím velké ložnice, vstoupil a krouže po místnosti s gustem postupně zabušil na čelo každé postele. “Vstávejte vy bando, kdo chce dostat snídani před odjezdem, ať je dole sakra brzo.” nečekal na spršku odpovědí, které beztak nebyli nijak lichotivé, natož milé, a vydal se pro změnu směrem dolů. Cestou ještě nezapomněl řádně zabušit na dveře, kdyby snad někdo chtěl zase usnout. Vlastně mu jich na okamžik bylo trochu líto, ale pak se mu vybavilo jejich jednání včera večer, kdy hledali své ztracené sebevědomí v siláckých posměšcích na jeho adresu a lítost se vypařila rychleji než pára na hrncem. Nechal jim na stole konev kafe silného až zuby brněly se skývou chleba a sám šel do stájí nachystat koně, hlavně bělouše svého pána, nechtěl mu dát jedinou příležitost k dalšímu z řady trestů, beztak si nějaký důvod najde i tak. Ani sám vlastně nechápal, jak se stalo, že mu slouží už tak dlouho a přesto stále žije. Míru zmrzačení vlastní duše a strhanosti těla již ani nevnímal.

 

*

 

Lord Thrönd vyšel před dům naplněný spokojeností s vývojem situace, přičemž si neopomenul přiznat patřičné, tedy všechny, zásluhy na dosaženém pokroku. Cítil v žilách proudit sílu mnoha statných mužů, opíjel se tím pocitem, nechával ho zaplavit celou svou bytost, vychutnával si vědomí moci. Věděl, že již jen okamžik, dlouhý pouze jako lusknutí líných prstů, ho dělí od momentu triumfu. Jen posledních několik kroků a po čem touží, bude jeho. A právě myšlenka na ně ho poslala zpět do reality. Vrátil se do domu a zamířil do kuchyně, odkud slyšel skuhravé hlasy ještě ochraptělé z brzkého probuzení. Zastavil se ve dveřích a čekal, kdy si ho některé sotva rozlepené oko všimne. První ho ale samozřejmě zaznamenal Agar, ta nicka žijící v jeho stínu s  neustále vyplašeným pohledem, který se mu hnusil a kterým se zároveň těšil, protože to on ho na té vybledlé tváři stvořil. Vynořil se ze skrytu temného stínu v koutě a ihned začal drmolit.

“Vše je připravené k cestě, koně jsou již venku” a stejně rychle jako začal také zmlknul, stačil jediný pánův pohled. Ten se naštěstí vzápětí obrátil ke čtveřici rozvalené kolem stolu. A náhle se těla rovnala a hlavy napřimovaly, zapomínajíce na krutý čas, ve kterém obvykle jejich vlastníci zmáčeli slinou polštáře některého z nevěstinců  v bezvědomém spánku podpořeném patřičnou hladinkou.

“Vidím, že jste si dnes přispali” jeho kamenná tvář a tón čerstvě nabroušené břitvy nenechali nikoho na pochybách, že to myslí vážně a utnula případné protesty ještě před tím než někoho napadlo je nechat zrodit a zaznít. Ozvalo se tedy jen hromadné suché polknutí a doslova slyšitelné očekávání. “Za čtvrt hodiny vyrazíme, čekám vás přesně.” Zanechal za sebou jen ticho navracející pocit děsu, který se včera poprvé zabodl přímo do jejich lehce okoralých srdcí.

“To snad… “ slova podsaditému blonďákovi s nejprořízlejší pusou stejně uvázla za rty. Tak nějak sám věděl, že to opravdu vážně myšleno bylo. Chvilku ještě v naprostém tichu křížili pohledy, v marné snaze neztratit tvář alespoň před ostatními, když už v myšlenkách dávno utíkali s křikem pryč. Úlitba hrdosti, té záludné bestii bažící po životech. Agar, který se vydal za svým pánem, jen co oheň uhasil, se mezi dveřmi otočil.

“Měli byste jít.” vrhl po nich poslední zachmuřený pohled a zmizel v chodbě. Za sebou zaslechl náhlý hluk židlí skřípajících po podlaze, hlahol nucených vtípků a vzájemného plácání po ramenech. Už si jich dál nevšímal, byl si jistý, že budou přesní. Také o patnáct minut později a ani o jediný nádech déle jim už slunce nesměle hřálo do zad a kopyta koní si užívala posledních tiše měkkých úderů na bujných stéblech trávy než začnou vyťukávat razantní tóny na tvrdém povrchu Západních skal, předzvěsti jejich cíle. Vrcholky Temných hor se zatím ztrácely na obzoru, skrývaje své ostře řezané tvary ve zbytcích tmy, bránící se postupujícímu dni, aby nakonec zde, v samotném svém domově, ustoupila jen na krátký okamžik než světlo pohltí a vyšle do světa hlubokou noční čerň. Cestou udělali jen krátkou přestávku, aby napojili koně a snědli rychlý oběd. Ve chvíli, kdy Lord Thrönd náhle zvedl ruku a zavelel k zastavení u malého rybníčku, je tak z unaveného kolíbání na hřbetech koní probral spíš záblesk posledních paprsků světla odražených od jeho mohutného prstenu. Sjeli z koní rychleji než blesk z čistého nebe a náhle plni života se začali zajímat o okolí a možnosti večeře. Než si stihli najít místo k uložení a rozložit deky, Agar rychle rozdělal oheň, naštěstí příhodného suchého klestí a dřeva bylo kolem ještě dost a dost, dal péct maso a vydal se obstarat koně. Jen tiše doufal, že mu snad něco nechají. Lord Thrönd se držel kousek stranou mezi stromy, rozvinul si pod jedním z nich kožešinu, sednul si a zamyšleně tu halasící skupinku pozoroval. Lomoz netrval příliš dlouho, jen co si olízli mastné prsty, si únava vybrala svou daň a jeden po druhém upadli do tenat spánku. I Agar si našel své místo, kde se stočil jak toulavý pes. Tma je přikryla jako heboučká peřina a nechala je snít o lepších místech. Až ranní rosa je vrátila zpět k jejich výpravě. K úplnému probuzení je nicméně dohnal teprve zuřivý křik jednoho z nich. Blonďatý pořízek pobíhal kolem a hlaholil na celé kolo

“Kde je sakra můj kámoš Rondör? Večer usínal přesně tady a teď tu zbyla jen slehlá tráva.” náhle se zastavil, jak ucítil v týle upřený pohled. Prudce se otočil. “Vy jste ho někam poslal? Kam odjel?” s nadějí upíral zrak na svého velitele a jeho rozhorlená krev opět jednou chladla pod jeho soustředěným pohledem.

“Zřejmě nás jen již nadále nechtěl doprovázet a vrátil se. Posbírejte se, náš cíl je ještě daleko. Je třeba vyrazit co nejdříve.” mluvil tiše a klidně a přesto, co slovo, to ostrá jehla pronikající přímo do mozků vytvářejíce skutečnost.

“Ale on by mne…”  slova mu pomalu odumřela v ústech, beztak jen sklouzla po netečných zádech odcházejícího lorda Thrönda. Bezradně se rozhlédl kolem, ale protože se nikdo ani nepohnul, tak jen svěsil ramena a usoudil, že bude lepší věřit těm slovům k neuvěření. Zněla vlastně tak reálně. Proč by to tak nemohlo být. V rychlosti se vypravili k další cestě. S přibývajícím světlem a časem, rychle se blížícími horami a zjevnou těžkostí jejich zdolání, se pravdivost řečeného stávala čím dál uvěřitelnější až se poznenáhlu a nenápadně stala pravdou. Odpoledne již se skleslá ramena plně napřímila a vzduchem létala posměšná slova na adresu zmizelého kumpána. Však oni jsou přece jiní kabrňáci, oni se neznámého cíle nezaleknou. Jen blonďák, jehož jméno je mimochodem Berck, občas hodil tázavý pohled dozadu jako by čekal, že se tam jeho kamarád náhle objeví a dožene je. Vždycky tam ale zas a znova spatřil jen Agara, jak se vleče za nimi. Tak se otáčel čím dál méně a raději hleděl vstříc novým zážitkům. Když se den nachýlil ke konci, vedla je je jejich cesta již mezi skalnatými útesy rokle klikatě stoupající zdánlivě až skoro k samotnému nebi. V okamžiku, kdy minuli poslední zatáčku se jim po pravé straně ukázal rovný plácek, příhodně zastíněný před větrem i případnou nevítanou návštěvou divé zvěře. Rádi tedy přijali pokyn k zastavení a sesednutí z koní. Tentokrát se do příprav večeře zapojili všichni, takže netrvalo dlouho a nad ohněm už se otáčel kus masa ze zásob a kolem se linula lákavá vůně. Pouze lord Thrönd si tak jako minulého večera našel místo poněkud vzdálené ostatním a zdánlivě tiše přihlížel. Jeho zrak však nevnímal, co se děje v jeho blízkém okolí. Viděl jen svůj cíl, věděl, že je skoro na dosah, zřetelně cítil, že konečně dosáhne svého. Uplynulo už tolik času od doby, kdy zde byl poprvé. Tehdy byl slabý, jen živořil, ale pak pocítil touhu a věděl, že on bude ten, kdo zlomí prokletí a osvobodí ho. Musí být jeho. Tolik tomu obětoval. Tolik krve prolil. Tolik slz nechal prolít. Tolik duší sevřel. On ho musí dostat. Musí. Oči mu jiskřili tou vražednou touhou a ústa ztuhla v mrazivém úsměvu. Zamyšleně poklepával o skálu kovovým drápem nasazeným na ukazováčku. Ten byl spojený umně splétaným řetízkem s prstenem, ve kterém byl zasazen masivní černý démant, černý jako duše démona. Prstenem, který v pevném objetí, možná kdysi bolestném, neboť dráp i prsten uvnitř pokrývali drobné ostny,  svíral jeho prostředník. Bylo štěstí, že na něj tehdy narazil, nebo spíš sám osud chtěl, aby ho našel a získal prostředek pro dosažení cíle. Je tak blízko. Vše jde jak naplánoval. Bude ho mít. A nastalého rána jich bylo zase o jednoho méně. V okamžiku, kdy to postřehl Berck se svým společníkem, už lord Thönd mizel vzhůru roklinou. Agar na jejich překotné otázky rozpačitě pokrčil rameny.

“Vidíte sami. Cesta je čím dál obtížnější, dnes nás čeká prudký výstup. Tak asi...” ani nedomluvil, jen pokynul hlavou směrem, odkud přijeli. Pak se sám vyhoupl na koně a následoval svého pána. Neuměl si představit, že by učinil něco jiného. Jak se zdálo, zbývající dvojice přes veškeré pochyby tepající jejich lebky, také ne. I oni se po chvilce vydali roklí vzhůru fascinováni vzdálenou postavou v bílé zbroji. Přitahoval je k sobě jako ohnivé jazyky vyzývají k tanci naivní můry. Jen  žerty jim dnes nějak nešli od rtů a věřit se chtělo zas o něco méně než včera, ale cesta byla opravdu čím dál prudší a obtížnější a nakonec možná neměli vůli věřit, ale ani sílu odporovat. Tak uběhl další den, tentokráte bez jakékoliv přestávky, pochmurný, tichý a únavný, odpoledne již museli slézt z koní, nechat je na místě a pokračovat prudkým svahem po svých. Skalní stěny se kolem nich tyčily čím dál výše a hlavně blíže, vrhaje pitoreskně děsivé stíny pronikající jim přímo do hlubin srdcí probouzejíce cestou všechny hříchy, kterými si je stihli obtěžkat. Uvítali tak s nadšením, projevujícím se spíše nedbalým než elegantním plácnutím sebou na letmo rozhozené deky, okamžik, kdy konečně dohnali svého vůdce na malé kamenné terase. Dál už z ní beztak vedla jen uzounká cestička vinoucí se po skalní římse kolem štítu, který se tyčil nad nimi. Zachumlali se pod hřejivou náruč kožešin a ledva než netopýr stihne roztáhnout křídla, ozývalo se od nich již jen hluboké chrápání.

 

*

 

Uprostřed noci Agar náhle procitl. Neslyšel nic nezvyklého, přesto jasně věděl, že se něco děje. Opatrně otevřel oči, tiše se posadil a rozhlédl kolem sebe. Naskytl se mu výhled, který by jiného patrně vyděsil, ale on už svému pánovi sloužil příliš dlouho. Tedy ho pohled na lorda Thrönda, který držel jednoho z jejich průvodců pevně za krkem a zarýval svůj kovový dráp přímo do jeho páteře, nikterak nepřekvapil. Věděl, že tak pohlcuje jeho duši, samotnou jeho podstatu a esenci bytí. Viděl to již mnohokrát předtím a možný soucit byl již dávno hluboko pohřben pod vším tím utrpením, které plnilo jeho nitro. Překvapivým se mu jevil mnohem více fakt, že zbývající člen jejich skupinky nebyl nikde v dohledu, živý ani, a to bylo mnohem více zneklidňující, jako vyprázdněná použitá nádoba. Zřejmě měly pochybovačné myšlenky přemítající o osudu zmizelých kamarádů nakonec opravdu příliš ostrý hrot a prorazily přece jen hradbu únavy a hypnotického omámení. Očividně příkrov tmy jen pomohl v rozhodnutí zmizet také, pokud možno ještě živý a zdravý. Konečně, pokud by se mýlil, nejhůř najde sedět přátelé v oblíbené hospodě a žádný zlato světa nestojí za další cestu s tímhle divným patronem. Agar mu rozuměl, přesto zůstal sedět ztuhlý v obavách. On věděl, proč tuhle cestu podnikli. Věděl, jak moc lord touží získat, co je jejím cílem. Jen v těch vzácných okamžicích, kdy o něm mluvil, planul vášní. On jindy chladný, že led vřel studem, se rozhořel v plamenech touhy až vedle něho oheň mrazil. A jeho víra, že jen a jedině síla tisíce dalších duší mu k cíli dopomůže, vedla jeho kroky zadupávající cestou jeden lidský život za druhým až sem. Spolu s poslední potravou pro naplnění jeho záměru. Byl si sebou příliš jistý a nyní mu poslední unikl. Agar se bezděky snažil splynout s temnou skálou za svými zády a sám netušil, jak se mu daří nemodrat, když mu obavy tisknou hrdlo lépe než šibeniční smyčka. V okamžiku, kdy se lord Thrönd napřímil, však toto dusivé sevření také zadrželo výkřik a tak Agar pouze vytřeštil oči tak, že nartoun by vedle něho vypadal jako ošklivá dívenka stydlivě klopýcí očka.

“Nemůže být tak daleko, jeho pelech je ještě cítit strachem. Ty tu čekej, jen bys mne zdržoval. Až se vrátím..” jen vyštěkl pár slov, vrhl rychlý pohled k vrcholku štítu přímo nad jejich hlavami, otočil se a vzhledem ke jeho mohutné postavě nečekaně rychle zmizel dolů po cestě. Skoro by se zdálo, že se ani nedotýká země a vlastně možná ani nedotýkal. Jeho ponížený sluha si teprve v ten moment troufl vydechnout. Chvilku popadal dech. Jen chvilku než si naplno uvědomil, že se stále ještě může stát hromosvodem vzteku, pokud se pán vrátí neuspokojen. Nicméně i pak dýchal dál, děsu se rozhodl povolit uzdu zase až poté, co to  bude opět nutné. Konečně vždycky ten okamžik nakonec přišel, spíše dříve než později. Tak proč si nedopřát nádech, dokud to jde. Lhostejně přejel pohledem bezvládné tělo. Věděl, že oni se tu již dlouho nezdrží a nemá ani již koho varovat před tristním osudem, není tedy proč ho odklízet. A lítost nikomu nepomůže, jen se nakrmí zbytečně vydanou energií. Stočil se zase do klubíčka ve snaze dohnat ještě pár chvilek spánku. Dospat mu nebylo přáno, konečně překvapilo by ho, kdyby ano. Skutečnost, že ho probere kopanec také nebyla výjimečná, to nicméně přesto nečekal. Rázem vyskočil na nohy a sehnutý pokorně očekával další rány. Ty však kupodivu nenásledovaly.

“Vstaň ty líný švábe, všechno prospíš. Měl si tušit, že ta ponrava s pusou plnou zbytečných slov bude chtít utéct. Štěstí ti stojí v zádech, i když netuším, proč se zachtělo umazat zrovna o tebe. Já ho následovat rozhodně nehodlám. Neštítit se tvé špíny, dávno jsem tě rozšlápnul jako bídného červa, kterým jsi.” Agar nejen z jeho slov pochopil podstatný fakt, že ani Berck neunikl neúprosnému osudu a nyní již jeho životní síla proudí v těle před kterým se snažil uniknout. Pán dosáhl svého, tisící duše prolnula s ostatními. Lord Thrönd se naposledy ušklíbl nad odporností slabosti a bezmoci, bez dalšího slova se otočil a vydal se vzhůru po pěšince vedoucí k vrcholu. Agar chvilku váhal, zda nemá raději zkusit míru toho štěstí a pokusit se také o útěk. Třeba by si toho teď už nevšiml. Pak ale fascinován jako králík hadem chystajícím se k večeři, snad i v touze spatřit vyvrcholení celého snažení, kterého byl tak dlouho nedobrovolným svědkem, se pomalu otočil a začal také stoupat. V okamžiku, kdy minul poslední zatáčku, spatřil těsně před sebou vzpřímenou postavu svého pána. Rýsovala se proti temně šedé obloze probouzejícího se rána v plné své mohutnosti. Síla, kterou pozřel, ho prostupovala a probouzela elektrizující napětí patrné i navenek. Chladné oči jiskřili touhou pokořit svět. Cítil, ne, věděl, že dokáže, cokoliv si zamane. A on ví, co chce. Má to přímo před sebou. Již jen okamžik a bude jeho. Vychutnával si ten pocit. Ucítil pohled v zátylku, lehce natočil hlavu dozadu, obličej mu zkřivil pohrdavý úšklebek. Jen ať si je ta nicka svědkem jeho triumfu. Opět pohlédl před sebe. Skvěl se tam v celé své temné kráse. Nigras. Uhrančivý meč plnící již navěky mysl každého, kdo ho spatří. Pravda, navěky nemusí vždy znamenat příliš dlouho. V majestátní vznešenosti vystupoval ze skály, do níž byl vetknut. Jeho kámen zářil ve směsi posledních paprsků měsíce a probouzejícího se slunce. Vábil k uchopení a osvobození. Sebe i svého přemožitele. Zdálo se to tak snadné, ale již mnoho a mnoho duší před ním zjistilo, že zdání je klamavá potvora. On však ho uchopí silou tisíce duší naráz, nic nemůže odolat takové moci soustředěné životní podstaty. Nakročil vpřed, napřáhl ruku, lehce uchopil jílec meče a… nic. Zkusil to větší silou, ale meč se jen více rozzářil v odlescích hry světel. Skoro jako by se mu vysmíval. Zkusil to znova a znova. A stále nic, meč se ani nepohnul. Lord Thrönd vztekle zařval jako zvíře lapené v pasti nemohoucnosti. Takhle to být nemá. Náhle ho vyrušil zvuk kamene kutálejícího se dolů ze srázu. Prudce se otočil. Agar. Ta troska neustále plnící jeho mysl hnusem a odporem. On za to může. Ruší jeho soustředění. Musí se ho zbavit, už ho nepotřebuje. Ruka s drápem ještě pokrytým krví posledních obětí vystřelila kupředu snad ještě o chvilku dříve než na to pomyslel. Agar byl ovšem jeho sluhou už příliš dlouho. Ještě o zlomek vteřiny dříve se sehnul a prosmýkl za jeho záda. Tam záhy pochopil, že tohle byla chyba. Teď se on ocitl přímo před mečem a tím také čelem k neprostupné skále. Už nebylo, kam uniknout. Vzápětí ucítil, jak mu zezadu do krku hladově proniká dychtivý osten. Vlastně nečekaně pocítil uvolnění, tohle byl jeho osud, sem to směřovalo celou tu dobu. Přesto ho zároveň zalila nenadálá touha po životě. Nic takového nepocítil již léta a ve skutečnosti, když se to vezme kolem a kolem, nikdy předtím tolik nebažil po zachování své prosté existence. Z posledních sil, v zoufalé snaze pokusit se o cokoliv, bezmyšlenkovitě zvedl ruku, uchopil Nigras a v prudké otočce jediným máchnutím usekl ruku vysávající z něj podstatu jeho bytí. V ten okamžik se čas zastavil, on i Thrönd zůstali nevěřícně hledět na meč, který Agar držel v pokleslé ruce. Všechny naléhavé myšlenky, které se s bodavou úporností snažily prodrat z mozků na rty a dál, zůstaly uzamčené v šokovaných hlavách. Pak zdánlivá věčnost náhle skončila a svět se začal točit dál. Naprosto konsternovaný lord pomalu couval od svého sluhy najednou neschopen slova. Ten pomalu a opatrně narovnal věčně ohnutá záda, celá jeho postava se náhle zdála silnější a oči doposud zastřené únavou začínali zářit. Okamžik ještě nedůvěřivě hleděl na meč ve své ruce, ale pak krev stékající z temné čepele obrátila jeho pozornost k Thröndovi. Něco v jeho pohledu, snad bodec koncentrované nenávisti a roky potlačované zloby, donutil jeho trýznitele udělat poslední krok. Pak už následoval jen dlouhý pád ze srázu. Tak snadné to bylo. Dole už jen nějaký náhodný pocestný za čas najde polámanou hromádku kostí. Ani Agar mu již nevěnoval víc pozornosti. Jen letmo si přejel zátylek, kde se pomalu zatahovala rána způsobená lačným drápem. Otočil se směrem k východu, vstříc vycházejícímu slunci a pozvedl Nigras vzhůru.

 

*

 

Já se rozhodl a on se stal mým Pánem, nepotřeboval sílu ani jiná kouzla. To já se musel rozhodnout, že on bude ten, kdo zkrotí mou energii. Všechny paprsky světla mi propůjčili svou záři. Náš obrys se rýsoval proti stále šedavému nebi, stali jsme se jedním. A tím končí příběh o našem setkání. Od té doby uběhlo v řece života mnoho vody, my stále jsme spolu, já a můj Pán. Proklál jsem spoustu opovážlivců, kteří snad z pošetilosti, snad z nerozumu, snad z odvahy, té škodolibé dcery smrti, měli tu smělost zkřížit nám cestu. Napil jsem se krve vinných i nevinných, pronikl do mozků, srdcí i cév, s rozkoší i hrůzou bral život. A sílil, s každou kapkou té sladce omamné rudé tekutiny jsem sílil a toužil po další a přesto se děsil, že bude mi dopřána. A tak se také vždy dříve či později, ale mnohem spíše dříve, stalo, neboť ten, jenž mne zkrotil, se stal  démonem se srdcem tak kamenným, jak umí to pouze srdce člověka. Ale to už je úplně jiné vyprávění.

 

---