Chyběl jí (2)

Přiběhla ke dveřím a otevřela je. Stáli za nimi ti tři neznámí - nějaký zvláštní stařec, šťastně se tvářící mladý muž a chlapec bez oka. Chtěla už promluvit, zeptat se, odkud přišli a co chtějí, když vtom jí to došlo. Ještě jednou pohlédla na chlapce a brada jí poklesla v náhlém pochopení.

"Desperatus," vydechla "že?"

"Dobrý den," špitl chlapec stydlivě.

"TY JSI VÁŽNĚ DESPERATUS! UŽ JSEM ANI NEDOUFALA!" vykřikla s úžasem a znovu se zadívala na všechny tři. Prohlížela si je, jednoho po druhém, tak dlouho, až to bylo zvláštní. Nejprve jí nebylo jasné, co to vlastně dělá, ale pak si vzpomněla a koutky úst jí poklesly zase dolů.

"Kde je Audens? Kde je?" chtěla vědět.

Neodpověděli, v jejich pohledu však byla schovaná nápověda. Nevěnovala jí pozornost, chtěla to slyšet ve slovech, jinak tomu odmítala uvěřit. Chtěla oddálit ten hrůzný okamžik, kdy jí bude odpovězeno. Věděla už, co uslyší.

"Adriano," ozval se mladý muž. Pohlédla mu do očí. "Jste Adriana, že?"

Přikývla.

 

"Audens je mrtev."

 

Řekl jí to nemilosrdně, přímo do obličeje, až se zachvěla. Ne, takhle se to dozvědět nechtěla, tak rychle ne.. Zorničky se jí rozšířily až nadoraz. Trhavě se nadechla a roztřesenou rukou všem pokynula, aby šli dál.

Dovedla je do obývacího pokoje, měli na sobě pořád ještě boty. Desperata usadila do hlubokého křesla a do ruky mu dala svůj čaj (asi stále vypadal bídně), sama nad ním zůstala stát a po tvářích se jí koulely slzy velké jako hrách. Ostatní si posedali na pohovku naproti.

"Jak dlouho jste na Audense čekala?" ozval se Phoúron.

"Půl.. Půl roku."

"Upřímnou soustrast," ozvalo se. To byl Poesis. Střelila po něm nepřátelským, uslzeným pohledem.. A zjistila, že i on má mokré oči. To ji překvapilo.

"K-kdo vůbec jste?" vypadlo z ní. Slova se ujal kmet.

"Jmenuji se Phoúron. Já a můj syn Poesis jsme Desperata doprovodili z Ledových zahrad až sem."

"A řekne mi někdo konečně, co jsou ty Ledové zahrady vlastně zač?"

"Už nejsou nic. Byly zničeny. Popisovat takové místo, jež se navíc slovy popsat snad ani nedá, je nad mé síly a nejspíš i zbytečné."

"Znali jste Audense?"

"Potkali jsme ho. Byl to silný muž. Statečný až do samého konce. Dostal se až k bratrovi, ale když si ho chtěl odvést domů, Algiditas to nepřipustil a místo toho Audense zabil."

"PROČ?" vyhrkla.

"To my nevíme, Adriano."

"A kdo to vlastně je, ten Algiditas?"

Phoúron vzdychl a v očích se mu objevila nekonečná bolest. "Algiditas.. Je někdo, kdo už je taky mrtev."

Němě přikývla.

"Nic z Ledových zahrad už neexistuje. Jsme to jediné, co po nich zůstalo."

"A to je dobře, nebo špatně?"

"To.. Je jediný dobrý konec," odpověděl Poesis tiše, zatímco ji provrtával očima.

 

Desperatus upíjel čaj se zármutkem a sledoval tu krásnou ženu, jak u srdce svírá ruku v pěst a stále zírá na prince. Poesis jí pohled opětoval tak upřeně, až musela zamrkat, než se tam znovu odvážila pohlédnout. Nikomu neušlo, že se jí zalíbil. Aby skryla své rozpaky, rozpovídala se raději o tom, jaké bylo soužití s Audensem:

"Bylo.. Bylo nám spolu nádherně. Viděla jsem na něm, jak je rád, že jsem u něj. Samozřejmě jsme se od sebe hodně lišili, pocházeli jsme každý odjinud a občas jsme se hádali, hlavně kvůli penězům. Víte, nebyla jsem na tom s penězi níkdy úplně bídně, a tak jsem to tu trochu ozdobila, aby se nám žilo lépe. Aby to tu vypadalo jako byt a ne jako ubytovna. Audens ale moje dekorace označil za zbytečnosti a plýtvání penězi. Chtěl, aby to tu vypadalo stroze jako do té doby a všechno vyhodil. A volný čas - to bylo taky téma.. Pořád pracoval a když už nějaký čas měl, nechtěl nikam jezdit. Cítil se nejlépe tady. A když měl potkat moje přátele, byl z toho nesvůj. Nenáviděl lidi. Ale i tak.. I tak můžu s klidným svědomím říct, že on byl ten nejdokonalejší muž na celém světě. Byl silný, rozhodný a dalo se mu důvěřovat. Byl opora. Vždycky, vždycky při mně stál. V životě nikoho nepomluvil, v životě nikomu neublížil.. Te-tedy až na Desperata, ale.. Zkrátka, srdce měl čisté jako křišťál a neexistovalo nic, co je mohlo zlomit. Nevím, proč zrovna on musel zemřít. Proč vůbec umírají nejdřív ti, kterých je nejvíc potřeba.. Nebo mi to tak alespoň připadá. Nevím."

Odmlčela se a schovala hlavu do dlaní.

 

Adriana všechny tři návštěvníky ubytovala, neboť zoufale potřebovala nebýt sama. Pozornost si od ní získal zejména Poesis - o toho se starala dokonce takovým způsobem, že mu připadalo, jakoby to nebyl Audens, nýbrž on, na koho celou tu dobu čekala.

Pravdou bylo, a to nikomu nepřiznala, že kdykoliv se od Poesise hnula byť jen na krok, rozplakala se a bylo jí po Audensovi smutno. Dokud však měla, o koho by se starala, vedlo se jí mnohem lépe.

Začala být na něm závislá. Pořád za ním chodila a pekla nejrůznější dobroty, jen aby ho u sebe udržela.