Písmák Kapitola 15 - Hic Iacet Ver
Nejtemnější tma. Holá skála. Spalující mráz. Tiché vzlyky a šepot, zoufalý šepot jediného slova:
"Veritas.
Kapitola 17 - Tempora mutantur, et nos mutamur in illis
Algiditas seděl ve tmě na své posteli a třásl se po celém těle. Bylo mu na zvracení ztoho, jak se mu vmysli neustále objevovala Calidina hlava, dosud přbitá na dveřích, a jak si pořád dokola vduchu opakoval Nivův vzkaz.
Vím, co chceš – tak zněl předposlední řádek. Algiditas se nad ním zamyslel a pak usoudil, že chce především křičet a vraždit.
Ledové zahrady - zlé sny
Adriana se probudila uprostřed noci a uviděla nad sebou klouzající stíny větví. Chvíli na ně zírala, než si uvědomila, jak velkou má žízeň. S námahou vstala, zvedla sklenici z nočního stolku a vydala se do kuchyně. Podlaha byla nepříjemně studená.
Ledové zahrady - vzduch
“N-nevíš, kam se z-ztratil P-poesis. N-neviděl jsi ho. ”
“Neviděl. Určitě pobíhá někde kolem a objevuje krásy života.
Ledové zahrady - cizinec
Dveře do trůnního sálu se rozrazily znovu. Dovnitř urychleně vpadl mladý muž, kterého Phoúron ani Algiditas nikdy předtím neviděli. Působil neobyčejně sebeuvědoměle a inteligentně, ačkoli byl viditelně velmi zmatený a rozhozený. Ve své úzké tváři měl odhodlaný výraz a jeho pichlavé, hnědé, poněkud zarudlé oči s těžkými víčky těkaly zpod pramenů světlých, vlnitých vlasů z jednoho meče na druhý.
Teneritas (nová verze) 1
Ære Til De Modige, For Alltid
Představte si, že byste měli k dispozici vlastní zemi, ve které byste vládli a mohli tam uskutečnit všechny své sny a fantazie. Promítli byste do ní svou osobnost a ideály a ta země by se pak stala zrcadlem toho, co máte uvnitř sebe.
Před padesáti lety vznikla země s názvem Království Severního slunce pod vedením ženy jménem Veritas Temporis, Calidiny matky.
Vzpomínky obyvatel se mísí s obrazy z té doby a pomalu se spojují se slovy.
Existenz
Li vůbec kdy jsi byl
či pouze snila jsem
ve svém bláznovství
a myslela jsem, že
Nemesis, bohyně pomsty
Nikdy, za celý svůj život, jsem neviděl tolik vzteku pohromadě. Její pohled pálil a svítil jako roztavené železo. Myslel jsem, že buďto přede mnou stojí Bůh, nebo Satan.
"Co jen jsi to udělal.
Audensova samota, návštěvník, Audensovy výchovné metody
Audensova samota
V malé, starší kuchyňce, u stolu a poněkud v přítmí, seděl mladý, osamělý muž. V ruce držel hrnek s čajem, před sebou měl talíř s chlebem. Žvýkal a na nic nemyslel. V celém bytě vládlo naprosté ticho, dokonce ani televize nehrála - tu Audens ani neměl.
Jak se Poesis vrátil
Phoúron i Desperatus pohlédli směrem k lesu a spatřili mladého muže, jak se k nim blíží. Měl vlnité, světlé vlasy, úzký obličej se špičatou bradou a tmavé oči s těžkými víčky. Byl o poznání vyšší než oni a ačkoli byl viditelně trochu zmatený, působil neobyčejně sebeuvědoměle a inteligentně. Nebylo pochyb - zírali na Poesia.
O čem jsou Ledové zahrady?
Chronologicky řečeno, děj začíná tím, že si jistá osoba, jež dlouhodobě trpí depresemi a úzkostmi, rozhodne vzít si pocity pomocí černé magie. Možná to má symbolizovat sebevraždu, ale já se klaním spíš k tomu, že si člověk usmyslel, že lepší než bolest je necítit nic, a tuto myšlenku se pak během celého díla pokouším vyvrátit.
Vedlejším účinkem tohoto kouzla je to, že krajina, ve které se osoba usadí, ztrácí pocity také. Lidé, kteří v zemi žili, najednou umrznou a stávají se z nich němí sluhové, všechno zahalí sníh a oblohu zakryje nekonečný stratus, takže není poznat, kde obloha končí a začíná zem.
Chyběl jí (2)
Přiběhla ke dveřím a otevřela je. Stáli za nimi ti tři neznámí - nějaký zvláštní stařec, šťastně se tvářící mladý muž a chlapec bez oka. Chtěla už promluvit, zeptat se, odkud přišli a co chtějí, když vtom jí to došlo. Ještě jednou pohlédla na chlapce a brada jí poklesla v náhlém pochopení.
Chyběl jí
Co se děje. Děje se vůbec něco. Kde se to děje a proč to tak dlouho trvá.
Adriana seděla na Audensově gauči, v ruce Audensovu pracovní smlouvu z doby před dvaceti třemi lety.
Příchod do Ledových zahrad - tři princové a královna
Kdesi v dálce se rýsovaly nějaké nehybné postavy, jinak ale nešlo vůbec rozeznat, kde končí zem a začíná obloha. Všechno mělo tu stejnou, fádní, bílou barvu. Mohutný stratus nad chlapcovou hlavou byl stejně tak dalekosáhlý, jako zasněžená rovina, po které kráčel, a hustá, všudypřítomná mlha, díky které vůbec nic neviděl.
Přes přízračné, jakoby násilím udržované ticho Desperatus neslyšel ani tlukot svého srdce a dokonce ani vlastní kroky, což ale mohlo být způsobeno i tím, že sníh pod jeho nohama zdaleka neměl takovou konzistenci, aby mohl křupat.
Nemesis, bohyně pomsty
Nikdy, za celý svůj život, jsem neviděl tolik vzteku pohromadě. Její pohled pálil a svítil jako roztavené železo. Myslel jsem, že buďto přede mnou stojí Bůh, nebo Satan.
"Co jen jsi to udělal.
Zlu.
Šílená substance, držíš mě u sebe
Neschopen pochopit, já zírám na tebe
Neschopen pohybu, vidím tvé výtvory
a místo očí tvých jen prázdné otvory.
Modo infirmi non sunt deserti.
"Jeden nejmenovaný výborný básník a skladatel zasadil do své písně větu, která se mi vryla do paměti. Větu, která mě dodnes udržuje jakžtakž při síle.
"Pouze slabí nejsou sami. "
Nejsem si jist, zdalipak jsem silný - někdy snad ano, jindy spíše ne.
Kapitola 1 - Moenia a Nubigena
Dovolte mi, abych se vám představil. Jmenuji se Utěšitel a nejsem pouze vypravěčem tohoto příběhu, nýbrž i jeho hlavním strůjcem a hybatelem. Jestli kdy Ledové zahrady něco udělaly nebo chtěly, byl jsem za tím vždycky já. Pokud se budete ptát, jakou náhodou lidé našli tuto zem, nebo jak to, že právě tam zemřeli, vězte, že o žádnou náhodu ani v nejmenším nešlo, a vzpomeňte si na tento odstavec.
Kapitola 2 - Violens
Město Moenia se začíná pomalu nořit do tmy. Lidé se loučí s unaveným Sluncem, s dnešním dnem. Někteří jsou rádi, jiní by rádi měli více času, aby mohli dodělat věci, které nestihli.
Chodník smáčí déšť, vítr štípe do tváří, dech se tíží a zrychluje.
Kapitola 3 - Fuga
Bylo odpoledne. Vmístnosti, naproti sobě u stolu, seděli dva bratři.
Audens seděl naproti Desperatovi a pěnil vzteky.
"Ty jeden zakrslíku.
Kapitola 4 - Mendici
Tulácká noc
Stromy mávají narozloučenou
Vítr zlehka čechrá vlasy
Slaná kapka po tváři stéká
Kapitola 5 - Abiturus
Desperatus spal vedle Lory, když vtom ucítil, jak ho někdo surově popotáhl po zemi.
„Vzbuď se, ty srabe. “ uslyšel.
Když otevřel oči, spatřil nad sebou tmu a vté tmě úšklebek někoho, kdo se nad ním skláněl.
Kapitola 6 - Peregrinor
Od té doby, co se bratři Kuba a Gábi postarali o to, aby Loru už nikdy neviděl, se Desperatus ze zásady s nikým nedával do řeči. Šel pěšky stále dál tam, kam mu ukazovala střelka jeho kompasu - na sever. Vlastně mu bylo jedno, na kterou světovou stranu se vydá. Byl svobodný a náramně si to užíval.
Kapitola 7 - Rex desertus
Desperatus byl definitivně ztracen. Doufal, že těmito planinami zakrátko projde, že za nimi něco je. Ale spíše se zdálo, že tady umrzne. Nohy už ho pomalu nenesly, v žaludku mu úporně kručelo a měl fialové rty z toho mrazu.
Kapitola 8 - Nivealis
Phoúron Albínijský byl člověk velmi svérázný. Nade vše miloval svou rodinu, kterou ale už dávno opustil. Žil kousek od hranic mezi touto pustou planinou a Ledovými zahradami, kde byl ještě pořád právoplatným panovníkem. Chtěl tak být blízko u Donny a dětí, kdyby ho snad někdo z nich potřeboval.
Kapitola 9 - Regulus
Desperatus kráčel dál a čím dál více si uvědomoval, jak se ho zmocňuje panika. Někdo tu byl, někdo se na něj díval. Cítil to. Ale ať se rozhlížel jak chtěl, nikoho neviděl.
Kapitola 10 - Patria
Setkání s královnou Ledových zahrad nebylo vůbec takové, jak si to Desperatus plánoval. Ani vlastně nevěděl, v co doufal. Chtěl ji probudit, říct jí o lásce Phoúrona a prolomit tu děsivou kletbu, kterou sama na sebe již dávno uvrhla. Jenže jakmile ji uviděl, všechna jeho naděje se vytratila.
Kapitola 11 - Regina
Viděl před sebou tvář schovanou v přilbě. Až na oči.
Nives k němu kráčel a v ruce držel svůj meč. Jeho černé oči se leskly zlovolnou touhou zabíjet.
Kapitola 12 - Paracletus
Desperatus s hrůzou doběhl do cíle. Celý udýchaný vší silou zaklepal na místo na ledové stěně, kde měly být dveře, nikdo se ale neozval.
"Pane. " křikl z plných plic.
Kapitola 13 - Teneritas
Kráce vám nyní představím Království severního slunce.
Tato obrovská severská země sousedí sLedovými zahradami. Vždyť i ony samy byly původně její součástí, než přišla kletba. Tato dvě království od sebe odděluje vysoká hora, zvaná Hraniční.
Kapitola 14 - Carnivorus
Nic by nedokázalo vyjádřit atmosféru Ledových zahrad více, než trůnní sál zdejšího zámku.
Světlé ledové zdi kontrastují s tmavými kouty. Podlahu s vysokým stropem propojují mohutné sloupy vyřezané do soch, které jsou bezpochyby dílem prince Algidita. Koho jiného.
Kapitola 16 - Omnes amores vulnerant, ultima necat
Moenia, 8 hodin ráno
"Audensi," ozvalo se z kuchyně.
"Už tam jdu," odpověděl. Právě v televizi odstartovali závod Formule 1. Seděl na svém skromném gauči a užíval si volno, když ho Adriana vytrhla z odpočinku.
Kapitola 18 - Plaudite!!
Blížila se půlnoc. Algiditův dům byl temný a tichý. Ve vší té tmě se zdál být obrovský. Desperatus seděl v koutě svého pokoje a pokoušel se usnout, jenže strach mu to nedovoloval.
Kapitola 19 - Littera scripta manet
"Poesie," oslovil Algiditas bratra, pokládaje svou dlaň na jeho rameno. "Určitě víš, za jakých okolností jsem získal tento trůn, mám pravdu. "
Poesis pomalu přikývl na souhlas.
"Můžu se zeptat, co o mém nástupu hodláš napsat do kroniky.
Kapitola 20 - Et quid hodie desideres?
Audens se při vstupu do Ledových zahrad setkal se zmrzlými seveřany. Jakmile na nich jeho oči spočinuly, pocítil obrovský strach, že je mezi nimi jeho bratr. Pozorně začal každého z nich obhlížet, díval se jim do tváří, ale Desperata mezi nimi pochopitelně nenašel, načež si hlasitě oddychl. Teprve pak pokračoval dále směrem k lesu, z něhož vyčnívaly věže zámku.
Kapitola 21 - Requiescat in pace
Phoúron stál nehnutě u okna, opřený o jednu ze stěn. Chtělo se mu spát, ale násilím se přemohl neusnout. Nemohl uvěřit, že slunce vyšlo už třikrát, mezitím, co tady postával. Díval se do těch planin a čekal na to, až se vrátí jeho dva mladí přátelé.
Kapitola 22 - Vita nova
Dům čaroděje vypadal jako obrovský pařez i s kořeny. Phoúron a Konrad, zakrvavení, vyčerpaní a s bledými mrtvolami na ramenou, hlasitě zaklepali.
Těžké dřevěné kruhové dveře se okamžitě rozletěly dokořán a z nich vykoukl menší, postarší plešatý mužíček s dlouhými světlými vousy. Na sobě měl tmavě červený hábit, jenž splýval až k bosým nohám.
Kapitola 23 - Rursum
Desperatus, Phoúron a Algiditas se právě nacházeli uprostřed vysokých hor, když se rozhodli, že postaví stan a připraví se na přenocování. Algiditas doběhl pro dříví, Desperatus vybaloval věci potřebné k táboření a Phoúron mezitím již stavěl stan.
"Je skvělé," říkal, když skládal kostru stanu, "že jsem se na půdě ještě poohlédl po pár věcech na cestu. Málem bych býval zapomněl, že tam vůbec nějaký stan mám.
Finis
Skály se tyčí okolo na zem spadlých, rozlámaných stromů.
Uprostřed té spoušti zejí trosky majestátní, ledové stavby.
Tam bychom našli jedinou nerozbitou věc.
Dosud stojící sochu rytíře s nápisem: "Zničil jsem tě.