Město barevných oken

děkuji, jsem ráda, že nejsem sama :)

Je to chytrá báseň a mívám podobné pocity z oken všeobecně: T

Poezie jako chytrá horákyně, tedy ani pěšky, ani na voze, ani nahá ani oblečená ... mluvit a nemluvit, odkrývat a neodkrývat...  doufám, že se k tomuhle tématu ještě vrátím, ale teď si tady stáhni Čapka:

http://leteckaposta.cz/330327232

v něm Povídky z jedné kapsy a tam najdeš povídku Básník :-)

Jo a k té komunikativnosti - doporučuju Sílu introvertů, taky rovnou posílám: http://leteckaposta.cz/975667757

A kdyby nebylo obojživelníků, nebyli bychom tu, takže ať žijou....i když tím pádem je na suché zemi předstihnou suchozemci a pod vodou podvodníci (hm, to jsem si mohl odpustit). Všechno nové vzniká na hranicích - a na přechodu :o)

děkuju za vyčerpávající megadlouhý komentář. taky jsem si ho přečetla několikrát. nejsem si jistá, na co úplně přesně mám reagovat, trochu se bojím, abych nenapsala něco, čím se shodím, protože to prostě nebude dávat smysl.každopádně - po dalším přečtení jsem rozhodla, že "řádek s dveřmi" uzavřu do závorky celý, fakt se tam hodí.

pobavilo mě (a oslovilo) přirovnání asociačního trychtýře k chňapající ruce, super! :)

roviny, které nevidím, tam zaručeně jsou. proto mám radši poezii - jako velmi málo komunikativní člověk plně oceňuju fakt, že v poezii je mnohem snažší skrýt původní myšlenku/y, takže čtenář může hledat vlastní významy.je to způsob ventilace (a navíc nikdo nemusí vědět, o jaký problém se ve skutečnosti jedná).

Čapkův rozbor básničky o autonehodě si budu muset někde najít :)

Volila bych akvárium. Ale pod vodou nemůžou všichni zůstat... chtělo by to obojživelnou variantu. :)

Přemýšlím, co ti k tomu napsat.....pravdu....tak především: zapůsobilo to, dobře že se to neztratilo, ostatně dobře víš, že jsi to nechtěla ztratit. Není to jen tak první plán. Takže jsem to taky přečetl několikrát.

Sám sobě jsem se asi při třetím čtení musel usmát: když jsem si přečetl "lidé tu žijí bez dveří," pomyslel jsem si kdovíproč, že mají prostě pořád otevřeno - ale pak to dál přece bylo nelogické, proč by nechávali otevřeno, když si nevěří? Napodruhé už mi to došlo - v tom obrazu mají byty jenom okna, není kudy vstoupit. Musel jsem se smát vlastním automatismům, vlastně mám zrovna rozečtenou knížku, která zkoumá, jakým způsobem asi vytváříme v mozku významy, no jo, je to tady: asociační trychtýř častěji používaný pochytá i významy, které mu nepatří, jako když ruk stále chňapavě vystřelená do prostoru chytne i pamlsek určený druhému sourozenci - ale tenhle odstavec si dej do závorky, ten s básničkou nesouvisí, nebo souvisí jen tam, kde s ní souviset vlastně nemá, jakkoliv omyly jsou už dávno uznávány za legitimní způsoby růstu  :-)

Určitě to má roviny, které nevidím, nejspíš to má i vrstvy, které nevidíš ani ty, protože kdo je uvnitř, nevidí se zvenčí, a doopravdy nelze nebýt uvnitř sebe, jde to jenom ve snu. Jsou lidé, které baví pitvat svět vrstvičku po vrstvičce, i když vědí, že nedojdou k cíli, i když cítí, že si změní ten původní dojem z celku - a jsou lidi, kteří o těchto vrstvách raději mlčí a vlastně ani nechtějí vidět a vědět, že pod krásnou hladkou kůží tvoří člověka zamotaná, zcuchaná, krvavá, ale právě tím živá tkáň. Někteří nevědí, kterému pólu téhle stupnice se blíží, ostatně pro každé téma to můžeme mít jinak, mysl je nepředstavitelně tvárná. 

Mně se třeba líbí Čapkův rozbor básničky o autonehodě - jakkoliv bych tam nechal podstatně víc bílých míst :-)

Tak asi tak. Zatím.

A verše zní směšně proto, že mluvená řeč je téměř vždy řeč zvyková, tedy taková, která patří všem, mluví o významech, které jsou pro každého jakoby vnější.  Psaná řeč se může tomuhle zvykovému prostoru vymknout, může obsahovat významy prostoru osobního, významy zatím nesdílené a nesdělené.  

Čtená básnička je tedy většinou ryba, co se plácá na suchu. Co s takovou situací? Hup do vody - nebo ponořit ostatní do akvária?