Kroky

Kroky slyšela tak jasně, jako by někdo kráčel těsně za ní. Prudce se ohlédla.
„Je tady někdo?“ Nikdo se neozýval. Zakroutila hlavou sama nad sebou a kráčela dál temnou ulicí. Bylo těsně po půlnoci. Chodila tudy již nějakou dobu a nikdy se nebála. Dnes však měla zvláštní pocit. Už v baru, když obsluhovala poslední hosty, lekla se podivného stínu, který jako by se mihnul těsně kolem. Zeptala se kolegy, jestli také něco nezahlédl. Jen kroutil hlavou a soucitně si ji prohlížel.
„Asi jsi trochu přetažená. Měla by sis vzít pár dní dovolené.“ 
„Musí si myslet, že jsem úplný magor,“ řekla si polohlasem.
„Už o tom nebudu mluvit.“

Připravila další objednávku a odnesla ji ke stolu číslo sedm. Vystrašeně se přitom rozhlížela. Přála si jít co nejdříve domů. Práce barmanky vyžadovala pracovní dobu do posledního hosta. Jak říkal pan vedoucí. Takže nezřídka zavírali podnik až dlouho po půlnoci. Helenin spolupracovník Milan bydlí na opačném konci města, ale mnohokrát jí nabízel, že ji odveze domů svým automobilem. Vždycky s poděkováním odmítla. Už dlouho měla pocit, že si na ni myslí. Měla ho moc ráda. Považovala ho za výborného kamaráda. Možná toho nejlepšího. Ale jako muž ji nepřitahoval. Nechtěla mu dávat plané naděje. Toho dne ale měla pocit, že ho o doprovod snad měla požádat.

Ulice, vedoucí k metru, byla dlouhá a tmavá. Ale kus za sebe i před sebe viděla jasně. Nikdo tam určitě nebyl. Kroky uslyšela opět v okamžiku, kdy se rozhodla mírně běžet. Ale měly stejnou frekvenci jako předtím. Vůbec nezrychlily.
Neohlížela se. Konec ulice byl blízko. Viděla několik spěchajících lidí, kteří také mířili stejným směrem jako ona. Ulevilo se jí. Byla moc ráda, že i v tuto noční dobu v ulicích někoho potkává. Teprve nyní se ohlédla a uviděla krátké mihnutí. Podobné tomu, které viděla v baru.
„Co to sakra bylo?!“
Zastavila se a koukala tím směrem. Když se otáčela zpět, jako by stejný stín zahlédla na druhé straně. Jako by se mihnul těsně kolem ní. To už byla opravdu hodně vystrašená a přidala do kroku. S obrovskou úlevou nastoupila do metra a usmála se na unavenou paní, která si ji se zájmem prohlížela. Asi je na tom stejně jako já. Pomyslela si. Také pracuje dlouho do noci.

Domů dorazila kolem jedné. Dala si horkou lázeň a vyčerpaná ulehla do postele. Téměř okamžitě usnula. Po dvou hodinách ji probudil podivný šramot. Opatrně se posadila a rozhlížela se kolem sebe. Na zemi se něco pohnulo. Vyděšeně pohlédla tím směrem a uviděla stín závěsu, který poletoval ve větru. Začínalo foukat a mírně poprchávat. Vstala a s úlevou zavřela obě okna. Vrátila se zpět do postele, ale spala velmi špatně. Celou noc se převalovala a stále se jí vracel ten divný pocit. Pocit, který měla, když v noci spěchala ulicí k metru. V šest hodin ráno už to nevydržela. Vstala a uvařila kafe. Tušila, že dnes už toho moc nenaspí. Proto se rozhodla, že si půjde zaběhat do blízkého parku. Dělala to často. Pracovní doba jí začínala až ve dvě odpoledne, takže nemusela spěchat.

Když běžela celkem prázdným parkem, její pohled spočinul mezi dvěma stromy. Ty kaštany tam rostou spousty let. Jako malá holka tam chodila s dědečkem, kterého moc milovala. Chodili srážet kaštany. Z těch pak doma vyráběli různá zvířátka. Dědeček byl ten nejhodnější člověk na světě. Když zemřel, nemohla se s tím vůbec vyrovnat. Bylo jí třináct. Procházela těžkým obdobím. Zamykala se ve svém pokoji a plakala. Nedala na prosby rodičů. Nechtěla slyšet, že dědeček byl už starý a nemocný. Když milovaný dědeček onemocněl a nemohl chodit, sedávala u jeho lůžka a četla mu z knížek nebo mu zpívala jeho oblíbené písničky. Taky někdy chodila k „jejich“ stromům a nosila kaštany, aby mohli vyrábět zvířátka. Dědeček to uměl moc krásně. Vyrobit z nich žirafu nebo hrocha pro něj nebyl žádný problém. Ještě dlouho po tom, co umřel, se jí o něm zdávalo. Nečekaně jí vcházel do snů a často jí v nich radil. Sama nevěděla, zda tomu opravdu věřila, pravda ale je, že se snažila jeho radám naslouchat a řídit se jimi.

Mezi těmi dvěma kaštany jako by opět zahlédla podivný stín. Mihnul se neskutečně rychle. Běžela dál a uslyšela opět ty známé kroky. Ale ony neběžely. Jen kráčely stejným směrem.
 

Odpoledne v práci už to nevydržela. Svěřila se svému kolegovi. Vždycky si rozuměli. Měla k němu naprostou důvěru. Věděla, že ji neodsoudí. Že se jí nebude smát.
„Je to divné. Já nevím, jestli bych neměla navštívit psychiatra, nebo…tak něco,“ říkala mu roztřeseným hlasem.
„Co blázníš? S tím bych ještě počkal,“ odpověděl bez rozpaků.
„Nenapadlo tě třeba, že tě někdo záměrně sleduje?“ zamyšleně si ji prohlížel.
„Nemáš nějaké nepřátele? Neuvědomuješ si, že bys třeba někomu ublížila?“
„Já? Copak mě neznáš, Milane?“ vytřeštila na něj nechápavé oči.
„Počkej!“ skočil jí rychle do řeči. „Nemyslím, že bys někomu chtěla ublížit. Jen mě napadlo, jestli se nemohlo stát, že bys nevědomky…“
„Já…nevím…neuvědomuji si.“ To už měla pocit, že se rozbrečí.
„Ty myslíš, že bych měla jít rovnou na policii?“
„Ježíši. Ne. To si nemyslím,“ odpověděl rychle.
„Neboj. Něco vymyslíme.“ Pohladil ji po vlasech. „Ale teď musíme pracovat. Máme plný bar.“

Během odpoledne na kroky vůbec nemyslela. Milan měl pravdu. Měli plno. Museli se hodně otáčet, aby stihli všechny obsloužit. Byl pátek odpoledne. Věděli, že dnes se domů před půlnocí určitě nedostanou. Naštěstí je čekaly dva dny volna. Helena už se nemohla dočkat, až si pořádně odpočine. Věděla, že „nevyleze“ z postele. Naplánovala si „pyžamové“ dny.
„Což znamená, že budu celé dva dny doma a hlavně sama. Nakoupila jsem si spousty dobrot. Budu koukat na televizi a celé dva dny se budu válet a odpočívat,“ řekla mu s úsměvem, když se zeptal, co bude dělat. Smutně se na ni podíval. „Myslel jsem, že bych tě pozval na večeři. Potom bychom mohli zajít třeba do kina,“ dodal.
„Promiň, Milane. Opravdu si potřebuji odpočinout. Nezlob se.“ Bylo jí ho líto, ale ze svých plánů nehodlala slevit ani za nic.

Přesně jak předpokládali, v jednu v noci ještě obsluhovali hosty. V pátek večer se nikomu nechce domů. Lidé se chtějí bavit. Svou práci měla moc ráda, ale když už pracovala několik po sobě jdoucích dnů a byla hodně unavená, potřebovala být chvíli sama. S nikým nekomunikovat a odpočívat. Proto se tolik těšila na své dva dny volna.
Dokonce naštvala i mámu.
Volala, že by měla přijet také domů. Že by ji s tátou rádi viděli.
„Nezlob se, mami. Nepřijedu,“ oponovala opět jejím výčitkám. „Mám jiné plány. Ale příští volno určitě strávím doma. Příště přijedu,“ slibovala. Sluchátko si pro jistotu dala dál od ucha. Věděla, že v nejbližších vteřinách nastane vyčítání a pochopitelně i mámin hlas bude mít vyšší frekvence.
Kupodivu jí ani nevadilo, že parta mladých lidí odcházela až ve tři.
„Dnes tě rozhodně odvezu domů!“ Milan se na ni díval. Nedokázala protestovat. Byla příliš unavená, než aby se s ním dohadovala.
 „Ano, mami!“ odpověděla a zasalutovala. Z posledních sil se usmála. Přistoupil k ní a natáhl ruku. Instinktivně ustoupila o krok zpět.
„Copak? Snad ses mě nepolekala?“ zeptal se vyděšeně.
„Ne. Promiň, prosím tě. Jsem už opravdu strašně unavená.“ Náhle se jí zmocnil pocit viny, že tak hloupě zareagovala.

Milan zastavil své Volvo před domem a uchopil ji za ruku. Nechápavě na něj pohlédla. Už mu ale nedokázala ucuknout.
„Chtěl jsem se zeptat…“ díval se jí přímo do očí. Aniž by chtěla, ona jemu taky. Nemohla se stále vzpamatovat z toho, proč to dělá. Překvapil ji. Věděla, že se už dlouho pokouší ji sbalit. Zatím z toho ale vždycky nějak „vybruslila“ Měla ho moc ráda, ale chodit by s ním nemohla. Za prvé vůbec nebyl její tip a za druhé chtěla nějakou dobu zůstat sama.
„Jestli bys ještě nezměnila plány,“ pokračoval. Naklonil se blíž k jejímu obličeji. Dala mu najevo, že jeho zamýšlený polibek opětovat nebude.
„Promiň, ale už musím jít.“ Byla tak rozhozená, že nemohla najít kliku u dveří. Pomalými pohyby se natáhl přes její stehna a otevřel jí dveře. Cítila z něj zlobu. Vycítila, že je hodně naštvaný. Vystoupila z auta, naklonila se k okénku a poděkovala za svezení.
„Uvidíme se v práci.“ Když to vyslovila, připadala si jako úplná nána. Ale když o tom doma přemýšlela, vůbec ji to nemrzelo. Dala jasně najevo, kde jsou hranice, za které v žádném případě nepůjde. A to bylo hlavní.

Před rokem se rozešla s přítelem. Teda…spíš se rozešel on s ní. Kvůli jiné ženě. Půl roku se s tím nemohla vyrovnat. Nakonec si zvykla být sama a upřímně, docela jí to začínalo vyhovovat.  Našla si práci barmanky ve městě, kam jezdívala ke svému dědečkovi. Zůstal po něm malý byt. Rodiče, ho zatím nedokázali prodat. Pronajímali ho. Rozhodla se, že se do něj přestěhuje. Musela vzdorovat máminým výlevům, ale stála si za svým.
„Jsem už dospělá, mami.“ Odrážela statečně její nekonečné vzlyky, které se střídaly s výčitkami typu: „Pro koho jsme asi tak všechno dělali?“ nebo „ Co budeme dělat sami v tak obrovském domě? Vždyť jsme ho stavěli hlavně pro tebe! Naše jediné dítě a nakonec tady zůstaneme sami!“
Vždycky se ohlédla směrem k tátovi, který jen pokyvoval hlavou. Nikdy se ale k jejím výlevům nepřipojil. Potom tajně šibalsky mrknul. Helena pochopila, že byl rád, že si to zkusí. Že si vyzkouší živit se sama. 
„Zvládnu to. Neboj,“ říkala mu, když si balila své věci. Máma trucovala a balení se nezúčastnila.
„Vždyť já to přece vím,“ odpověděl a pohladil ji po vlasech. „Ale znáš mámu,“ dodal. „Stále si myslí, že jsi malá holka. Ale nezlob se na ni. Ona to nakonec pochopí. Znám ji.“
„Já vím, tati.“ Políbila ho na tvář. „Zase nejsi oholený!“ z legrace na něj zvýšila hlas.
„ Pícháš!“ Oba se tomu zasmáli. Říkávala mu to vždycky máma.
 

Dva dny utekly jako voda, ale Helena si je moc užila.
Hodně spala, četla, sledovala pořady, na které jindy neměla čas. Na kroky si vůbec nevzpomněla. Jen…několikrát se jí zjevil dědeček.
„Dobře se koukej kolem sebe,“ povídal, „naslouchej hlasu svého srdce,“ pokračoval. „Nikdy nedělej nic ze soucitu a vždycky na rovinu říkej, co si myslíš.“
Návštěv svého zesnulého dědečka se už nebála. Zvykla si na ně. Když se to stalo poprvé, byla vyděšená. Svěřila se tátovi.
„Je to jen sen, holčičko. Přelud,“ snažil se ji uklidnit. „Je to proto, že se ti po něm moc stýská.“
Jenomže tento sen a přelud trval již deset let. Už to nebylo tak často, ale občas se jí dědeček objevil ve snech a poradil jí. Neuvědomovala si, že se to stávalo tehdy, když měla nějaké trable nebo se potřebovala pro něco rozhodnout. Když si zkrátka nevěděla rady. Tentokrát jí to ale došlo. Přesto, že si užívala volno podle svých představ, vzpomněla si i na Milana. Přemýšlela o tom, jak mu to má vysvětlit. Jak mu říct, že nyní prostě nehledá žádný vztah. Dědečkova rada najednou zněla jasně.
 

Milan seděl u pracovního stolu. Ledabyle mávnul rukou a pokračoval ve vypisování výkazů.
„Ahoj,“ odpověděla na jeho pozdrav. „Tak jak ses měl?“
„Špatně!“ odsekl. „Stýskalo se mi!“
Okamžitě jí z tváře zmizel úsměv. Zavánělo to vydíráním. Připadala si jako jeho manželka, co přišla pozdě domů. Nezastírala, že ji to hrozně naštvalo.
„Milane. Chtěla bych ti něco říct.“ Vzpomněla si na dědečka. „A byla bych ráda, kdybys má slova, vzal jednou provždy na vědomí.“ Neurčitě k ní pohlédl. Zřejmě tušil, co mu chtěla říct.
„Ty někoho máš, viď?“ chytře ji předběhl. Zakroutila hlavou. Zároveň ji ale napadlo, že jí dost pomohl. Vlastně jí tím nahrál.
„Ne. Nikoho nemám, protože momentálně chci zůstat nějakou dobu sama,“ odpověděla rychle. „Byla bych nerada, kdybych tě ztratila. Mám tě moc ráda, Milane. Jsi můj výborný kamarád. Moc bych si přála, aby to tak zůstalo.“
Z jeho pohledu opět vycítila zlobu.
„Kamarád…“ řekl potichu a rychlými kroky odešel z místnosti.
Pracovní den probíhal jako každý jiný. Celé odpoledne se nezastavili. Bar zavírali jako vždycky po půlnoci. Tentokrát se Milan k doprovodu nenabídl. Popravdě řečeno, ani to nečekala. Kdyby se tak stalo, stejně by odmítla.

Když pospíchala temnou ulicí směrem k metru, uslyšela opět ty známé kroky. Jako by jí nějaký hlas našeptával, aby se otočila a vrátila zpět k baru. Milanovo Volvo stálo opuštěné kousíček od něj.
„To je divné,“ říkala si polohlasem. „Milan přeci odcházel zároveň se mnou. Viděla jsem ho odjíždět.“ Zkoušela si srovnat myšlenky. Proč by se vracel do baru? Nebo tady něco zapomněl?
„Milane!?“
Když odemkla a vstoupila dovnitř, byla všude tma. Prošla všechny místnosti. Milan tady nebyl. Zamkla a pohlédla směrem k Volvu.
„To není možné!“ vykřikla. „ Před chvílí tady ještě stálo. Přeci nejsem blázen.“
Toho dne už opravdu neměla sílu jet domů metrem.
Zavolala si taxík.

Dveře svého bytu odmykala kolem druhé. Rozsvítila světlo v předsíni a už cestou do pokoje ze sebe svlékala oblečení. Nemohla se dočkat horké koupele. Měla za sebou dlouhý a náročný den. Pustila kohoutek, aby se zatím napustila vana. V zrcadlech, zdobících téměř celou koupelnu náhle zahlédla stín. Rychle se ohlédla. V pokoji něco zašramotilo.
„Co tady děláš?!“ Nevěřila vlastním očím. „Jak ses dostal dovnitř?“
Milan se rozvaloval v její sedací soupravě a divně se usmíval. Nic neříkal. Jen si ji měřil pohledem. Bylo jí to nepříjemné. Byla napůl svlečená.
„Slyšíš?!“ křičela na něj. „Okamžitě odejdi!“
Vstal a přistoupil k ní. Stála jako přibitá, nemohla udělat ani krok. Pomalu ji obešel. Jeho ruka ji hladila po bradě. Uchopila ji a odhodila. Prudce a drsně ji chytil za paži.
„Co si o sobě myslíš?!“ zasyčel. „Ještě žádná ženská mě neodmítla!“
Vytřeštila na něj oči.
„Dobře víš, že se ti snažím nadbíhat už dlouho,“ vrčel. „Myslel jsem, že když tě trochu vystraším, že budeš vděčná, když tě bude někdo ochraňovat.“
„Milane…ty kroky…“ vysoukala ze sebe.
„Jo! Já jsem za tebou chodil až k metru,“ skočil jí do řeči. „Myslel jsem, že se budeš bát chodit sama a necháš mě, abych tě vozil domů. Myslel jsem, že se tak sblížíme a že mi dáš konečně šanci…Stál jsem jen o to, dostat tě do postele. Potom bych tě stejně odkopl. Jako každou jinou.“ Opovržlivě se zasmál. „Co by ti to udělalo? Jedna blbá noc!“
Pozoroval ji, ale ona koukala do země. Nemohla se na něj vůbec podívat. V tom opět zahlédla stín. Podívala se tím směrem. Stál tam a díval se přímo na Milana. Ve tváři měl divný výraz. Jiný, než když jí vcházel do snů. Ten výraz neznala. Nikdy u něj tak zlý výraz neviděla. Natáhl k ní ruku. Jako v mrákotách udělala několik kroků směrem k němu.
„Vypadni!“ zasyčela při tom na Milana, ale už se neohlédla.
„Nebo budeš mít co dělat s mým dědečkem...“