I já žiji ve strachu

I já žiji ve strachu. Stejně tak jako s nejvyšší pravděpodobností hlavní hrdina jednoho méně známého Kurosawova filmu, který jsem bohužel dosud neviděl, přestože jej mám již drahnou dobu doma na DVD. Jednoduše dosud nebyla chuť si jej pustit. Jednou se na něj doufám podívám. Pokud to ovšem stihnu. Pokud si pro mě dříve nepřijdou.

Ptáte se kdo si pro mě dříve nepřijde? Vykonavatelé pomsty za mé hříchy. Neznám je jejich jmény. Mohu se pouze domnívat, kteří lidé to jsou a pouhé domněnky jsou ve výsledku k ničemu. Znalost jejich identity by mi stejně nijak nepomohla, dost možná, že by právě naopak ještě znásobila můj strach; nemám o ni tedy pro jistotu zájem.

Tedy, abych odpověď na mou předchozí otázku dle mého soudu poměrně značně zpřesnil, tak dosud anonymní vykonavatelé pomsty za mé hříchy. Ptáte se za jaké mé hříchy? S nejvyšší pravděpodobností za ty, které patřily k těm nejvíce ohavným a tedy i zavrženíhodným. Spáchal jsem za svůj život spoustu hříchů. I těch malých, snad dokonce odpustitelných. Bohužel pro mne jsem spáchal i minimálně dva hříchy, které jsou neodpustitelné, anebo přinejmenším extrémně těžko odpustitelné. Přál bych si za celý svůj život nespáchat jediný z nich, nicméně minulost nezměním, ať už bych chtěl sebevíce. Kaji se za tyto hříchy, ale moc dobře vím, že to ještě nic neznamená. Sebevětší pokání nezaručuje jakékoliv odpuštění. Bohužel to tak je.

Přál bych si nicméně, aby toto mé pokání napomohlo těm, kterým jsem tak hrubě ublížil, k tomu, aby mi odpustili. Především bych si to pochopitelně přál kvůli sobě, v podstatně menší míře nicméně rovněž kvůli nim. Kvůli sobě ze zcela racionálních důvodů. Pokud by mi bylo odpuštěno, přestal bych žít ve strachu z nesnesitelné bolesti a mohl se alespoň soustavně snažit tyto své poměrně dávné hříchy napravit jednou provždy. Přestal bych mít strach a věřím tomu, že bych se zachoval dle mého úsudku tím nejlepším možným způsobem. A kvůli nim pak z toho důvodu, že jsem ony lidi, kterým jsem ublížil, měl doopravdy upřímně rád, mám je rád dodnes a nepřeji jim tedy, aby si kazili svůj život bezbřehou nenávistí vůči mne. Jelikož nenávist je extrémně nepříjemná emoce či chcete-li extrémně nepříjemný stav mysli. A já ji přesto v nich rozdmýchal, byť zcela nezáměrně. Přesto jsem jim strašně ublížil. Ptáte se proč? Obecně řečeno proto, že jsem byl ještě pouhé dítě a neměl jsem dostatek rozumu. Nad ničím jsem dlouze nepřemýšlel a prostě dělal to, co mi bylo příjemné a netrpěl věci, které mi byly nepříjemné. Ani mě nenapadlo, že bych tím mohl někomu ublížit. Uvědomil jsem si to až poté, co jsem tyto hříchy spáchal. A to už bylo pochopitelně pozdě. 

Přál bych si to, co jsem uvedl na začátku předchozího odstavce. Přání nicméně nezakládá nárok. Sice jej ani nevylučuje, nicméně v mém případě jej vylučuje. Mohu si přát co chci a k ničemu mi to není a bohužel nejspíš ani nikdy nebude. K něčemu by mi to bylo pouze tehdy, kdyby bylo mé přání vyslyšeno, tedy kdybych ten nárok měl. A to nezávisí na mě, nýbrž na již zmíněných dosud anonymních vykonavatelích pomsty za mé hříchy, kteři jsou s nejvyšší pravděpodobní práve ti lidé, kterým jsem tak moc ublížil. A vzhledem k tomu, že jsou to vykonavatelé pomsty, tak je nemožné, aby mi plnili má přání. Právě naopak. Oni mi plní a plnit budou má nepřání. To, čeho se bojím. To, co nechci. To, co mi ubližuje. Všechny tyto věci mi oni dělají a dělat bohužel budou i nadále a nejspíše v čím dál tím větší míře.

Jak z toho ven? Nijak. Zbývá mi jediné. Doufat v to, že se pletu. Doufat, že se pletu v tom, že budu již brzy nesnesitelně trpět. Doufat v to, že se můj život posune tím pro mne správným směrem. Doufat v odpuštění. Dokud nezačnu nelidsky trpět, budu doufat stále. Pokud začnu nelidsky trpět, všechna naděje bude ta tam a já se budu v nesnesitelných mukách modlit za to, abych co nejdříve zemřel a vyhnul se tak alespoň zbytku onoho nelidského utrpení. Alespoň, že mohu zatím doufat. Až přestanu i doufat, budu trpět minimálně nesnesitelným pocitem skutečné beznaděje a skutečného strachu. Ten pocit znám velmi dobře a věřte mi, že není o co stát. Až přestanu doufat, začnu se modlit. Modlit se ke komukoliv, kdo je schopen mě vysvobodit. Ať už je to Bůh, nebo nějaká vesmírná síla, nebo člověk, nebo společenství lidí, nebo kdokoliv, anebo cokoliv, budu se k němu, nebo k ní, nebo k nim, nebo k tomu, anebo k těm modlit a prosit jej, nebo ji, nebo je, nebo to, anebo ty o ukončení mého utrpení. Budu se modlit k čemukoliv co mě přesahuje či ke komukoliv kdo mne přesahuje a budu ho, nebo ji, nebo je, nebo to, anebo ty prosit o odpuštění, které by se v tomto konkrétním případě rovnalo mé milosrdné smrti. Budu prosit o milosrdenství. Na kolenou, plazící se, jakkoliv uznám za vhodné. Budu se snažit o cokoliv, co by alespoň v mých očích zvýšilo pravděpodobnost mého vysvobození, tedy mou naději na konec mého utrpení. Udělám pro to všechno čehož budu schopen. A budu doufat, že to snad bude stačit. Že snad bude stačit udělat všechno čehož budu schopen. V to budu doufat. Nikoliv věřit. Mně totiž stačí doufat. Víra mi naopak přijde zcela nesmyslná. Ale to jen tak na okraj.

Co budu dělat se zbytkem svého času na zemi? To, co sníží pravděpobnost mého budoucího utrpení. To, co dokáži dělat. To, čeho jsem schopen a co mi zároveň případá správné. Víc nedokáži. Prakticky to bude vypadat tak, že se pokusím sejít znovu s těmi lidmi, kterým jsem ublížil a pokusím se jim vyjádřit svou lítost tentokrát skutečně upřímně a zcela. Pokusím se o to. Šance na úspěch je sice poměrně mizivá, ale to mě přeci nezastaví. Ještě jsem se totiž s ničím nesmířil. Nezcela mimochodem a z důvodu potřeby skončit na pozitivní notě: Poslouchejte WWW! Vskutku geniální hudba. Extrémně mi pomohla, pomáhá a snad ještě dlouho pomáhat bude. Snad až do té doby, než si pro mne přijdou. Ať už si pro mne přijde kdokoliv. Cítím v kostech, že si pro mne někdo přijde. Věřím, že ano. Bohužel. Doufám, že ne. Aspoň, že zatím ještě doufám.