Jekyll&Hyde

~~Jekyll&Hyde

Černé auto projelo zatáčkou a pneumatiky zakvílely, jak se namáhaná guma dřela o asfalt vozovky. Z otevřeného okénka duněla hlasitá hudba, jako by svou agresivní bezohledností chtěla pohltit ticho srpnové noci. Muž za volantem vrátil vozidlo do přímého směru. S ledabylou lhostejností bezohledně přišlápl plynový pedál až k podlaze a vyrazil ze spící vesnice do noční krajiny, koupající se v matné záři měsíce, vykukujícího za mraky. Půlnoční hvězdy obklopující měsíc v neměnném seskupení, shlížely svým studeným pohledem na krajinu lemující úzkou silnici. Z okénka auta vylétl žhavý bod dohořívající cigarety, ve spršce jisker se odrazil od kamenné zídky na konci vsi a skončil ve vyschlém příkopu. Za vzdalujícím se autem vyšlehl malý plamének a postupně nabýval na síle. Po chvíli hořel celý příkop a plameny olizovaly kmínek plané hrušky na okraji pole. Auto mizelo v dálce. Dunění hudby doznívalo a temnou noční krajinu ozařovaly plameny stravující suchou trávu. Černé auto ukrývalo černou duši a řítilo se vstříc temné noci. 
               Petr rozrazil dveře  nočního baru. Své Audi nechal stát na parkovišti napříč před zaparkovanými auty. Bylo mu jedno, že ostatním brání ve výjezdu. Vyhazovač a zároveň vrátný nočního podniku se jej pokoušel gestem upozornit na nevhodně zaparkované vozidlo „Seru na ně,“ hrubě jej Petr odstrčil a dveře se za ním s bouchnutím zavřely. V baru jej přivítala blikající světla hracích automatů. Několik mladíků s bledými obličeji cpalo do nenasytných otvorů poblikávajících nestvůr peníze. Prsty křečovitě tiskli tlačítka v naději na velkou výhru. Změřil si je pohrdavým pohledem a zamířil k baru. Barmanka s hlubokým dekoltem se k němu otočila unaveným pohledem .  „Co bude mladý pán pít?“ zeptala se a udělala bublinu žvýkačkou mezi rudými vyšpulenými rty.
„Nalej mně balantinku" nevrle odsekl a unaveně se posadil na barovou židli. „Rony eště nepřitáh?“ Dívka chvíli přežvykovala žvýkačku, než odpověděla.
          „Ten chodí dýl, eště chrápe, včera odtáhnul až k ránu s Julčou, s tou zrzavou. Pořád jí tady hladil kozy. Určitě ji dal pořádně do těla.“ S lhostejným pohledem nalévala zlatavou tekutinu do sklenice. Přišoupla ji před Petra a znuděně se opřela o barový pult. Petr vytáhl z kapsy svazek bankovek, oddělil pětistovku a složenou jí barmance zasunul do výstřihu. Pohlédla dolů do úžlabiny mezi svá prsa a znovu na svého půlnočního návštěvníka.
         „Tos trochu přehnal, tolik za sklenku chlastu!“
„To je mně jasný, ale myslel sem, že bys mě mohla zatím podržet, než Rony příde.“
        „Co si myslíš hošánku, že sem ňáká děvka!  A jestli sis nevšimnul na rozdíl od tebe já sem tady v práci,“ ušklíbla se, když vytahovala bankovku z výstřihu, „no možná kdybys trochu připlatil?“ zamyšleně žmoulala pětistovku mezi prsty. Petr znovu sáhl do ruličky bankovek, z tlustého svazku vytáhl dvoutisícovku a přišoupl jí po lesklém dřevě barového pultu k dívce. „Ty máš teda prachů, ty parchante,“ zasvítily dívce oči, „ asi dou kšefty dobře co?“
        „Máš pravdu děvenko,“ protáhl Petr záda a napil se ostrého alkoholu, „lidi platěj jako vzteklý. Tadle doba to je ten pravej ráj. Fotr to dobře rozjel. Stačí těm blbečkům půjčit pár tisícovek, počkat až jim prachy dojdou, nemaj z čeho splácet, pohrozit jim exekucí a už se korunky sypou. Tahle vláda gaunerů co tady máme, nám jde na ruku, stačí trochu podmáznout a ještě nám udělaj zákony, který nám pomůžou ošulit ty blbce, co si půjčej,“ zamnul si Petr spokojeně ruce.
        „Slyšela sem, že vymahačský firmy nesou zlatý vejce,“ se závistivým pohledem mrkla barmanka na Petrovu ruku mizející v kapse. Svazek bankovek ji přitahoval jako magnet. Pomalu natáhla ruku pro dvoutisícovku. Potom ji rychle schovala v kapsičce zástěrky, aby si to snad mladík nerozmyslel.
         „Ve zprávách, ale říkali, že některý lidi se z toho i zbláznili, když neměli prachy na splátky a někdo se i voběsil. To tě netrápí?“
„Co mně je po nich. Když jsou to blbečci, tak ať solej,“ nevzrušeně odpověděl Petr a znovu se napil, „a nekecej pořád o blbostech a poď nahoru už mně pěkně stojí!“
Dívka přežvýkla v ústech žvýkačku a vyťukala na mobilu číslo. Chvíli poslouchala vyzvánění.
        „Hele Mončo, poď za mně chvili zaskočit jo, mám ňákej kšeft. Co?….No jenom chvilku, taková rychlovka za chvili budeš zase v pelechu.“
Položila mobil a usmála se na Petra. „ Tak vydrž chvíli kámo, Monča spí nahoře, musíme počkat, až se vyhrabe, byla tady včera až do rána.“
„Tak mně eště nalej a pousť ňákou pěknou hudbu.“ Dívka nalila další sklenici tvrdého alkoholu a zesílila ovladačem hudbu linoucí se z přehrávače. Petr se znuděně rozhlížel po baru a bez zájmu sledoval upachtěné snažení mladíků u hracích automatů. Monika přišla překvapivě brzy. Zívala a hřebenem si rozčesávala rozcuchané vlasy.
         „Á mladý pán se k nám přišel pobavit,“ pohlédla ospalýma očima na Petra.
„Nekecej a postav se za ten pult,“ utrhl se na ni Petr,  „do rána se vychrápeš eště dost. A ty hejbni zadkem,“ obrátil se na barmanku, „ mám eště ňákou práci.“ Monika se unaveně postavila za bar. Petr s barmankou se vydali po schodech nahoru. V pokoji je čekala rozválená postel a rozsvícená lampička.
          „Tak jak to chceš panáčku,“ otočila se na něj barmanka s podlézavým úsměvem. Petr do ní strčil, až přepadla na postel. Strhl z ní černou sukýnku, až stehy zapraštěly.
        „Opatrně mladej, co tak spěcháš,“ bránila se dívka.
„Dělej, nezdržuj, chci to zezadu, víš, že spěchám. Prachů jsem ti dal dost, tak nekecej a drž,“ odbyl ji Petr. Ozvalo se zaklepání na dveře. Petr přešel rázným krokem ke dveřím s rozepnutými kalhotami. Za dveřmi stál vyhazovač a nejistě na něj pokukoval.
        „ Ňákej chlap chce odjet a to vaše fáro mu stojí v cestě,“ vykoktal, a překvapeně  pohlédl na Petrovy rozepnuté kalhoty.
„Nemám čas,“ vyštěkl na něj Petr. Sáhl do kapsy a podal mu tisícovku.
„ Ať eště chvili hraje, nebo  chlastá a dá mně pokoj,“ přibouchl překvapenému vrátnému dveře před nosem.
        „ Teda, tobě na ňáký tisícovce nezáleží, co?“ ozvala se dívka za jeho zády.
„Prachy mně nezajímaj, mám jich pořád dost,“ odpověděl s pohledem upřeným na její zadeček v malinkých rudých kalhotkách, „blbý lidi makaj a solej prachy, ty chytřejší si užívaj, tak to na světě chodí.“ Přistoupil k ní, prudkým pohybem jí strhl tanga a přitlačil ji na rozválenou postel. Vyhazovač scházející po schodišti už zaslechl jen pravidelné vrzání postele.
                  
Pavel zacouval s bílou dodávkou do dvora, a šel zavřít vrata. Obchůdek se zdravou výživou na náměstí nebyl velký, ale našlo si sem cestu mnoho lidí. Pavlova žena stojící za pultíkem se nezastavila. Spojovala je  láska k bylinkám, přírodě a všemu živému. Pavel vozil zboží a pomáhal i v obchodě.
             „Přivezl jsem ti ty čaje, co jsi chtěla a spoustu dalších dobrot,“ volal ve dveřích plnou náruč krabic. Lenka, jeho žena mu vyšla s úsměvem vstříc a pomáhala mu uložit krabice do skladu. Nebyli žádní milionáři, ale dařilo se jim dobře. Jejich láska bylai upřímná , a měli i společné zájmy. Pavel se zalíbením pohlížel na zakulacující se bříško své ženy, která čekala miminko..
           „Netahej to,“ napomenul ji.
„Ale to přece není nic těžkého, to ještě zvládnu,“ narovnala se Lenka a prohnula se v zádech, až ji tam luplo.
          „No vidíš, já ti říkám netahej to,“ podíval se na ní Pavel přísně. Přistoupila k němu a políbila jej.
„Tak dobře ty můj starostlivý tatínku, já už budu poslušná holčička,“ slibovala a její oči se usmívaly. Ozvalo se cinknutí. To zvonek v obchodě nad dveřmi oznamoval, že přišel zákazník. Lenka spěchala do obchodu a zakopla o jednu krabici a málem upadla.
          „Nespěchej tak, vždyť on neuteče,“ napomenul ji znovu Pavel starostlivě. V obchůdku plném vůni stála pani doručovatelka z pošty a zvědavě se rozhlížela.
„Á tady jste. Už jsem myslela, že to dám do schránky,“ přivítala doručovatelka Lenku, „máte tady dopis nějaký balíček a reklamní poštu od dodavatelů.“
„Teda tady to tady krásně voní,“ rozhlížela se doručovatelka po obchůdku, „lidi dneska na ty bylinky a zdravou výživu dost slyší, máte asi dost zákazníků co?“
        „No teď už to je dobré, chodí dost lidí,“ usmála se Lenka, „ale začátky byly krušné. Museli jsme si půjčit a splácet úvěr. Ale máme to už splacené, tak to bude už jen lepší,“ pohladila si Lenka vzdouvající se bříško.
Tak hodně štěstí a ať se vám daří, maminko,“ mrkla doručovatelka na bříško, vyšla ze dveří, zvonek cinknul a byla pryč.
       „Tak copak nám to přišlo,“ ozval se Pavel za jejími zády, vybaloval právě čaje z krabice do regálu. Lenka mu podala nejdříve balíček a zamyšleně obracela v ruce dopis. Bylo na něm razítko nějaké jí neznámé firmy. Pavel zatím rozbalil balíček.
Vysypaly se z něj různé lahvičky a kelímky. „Tak tady máme ty vzorečky těch krémů, co jsme si objednali, to je ta firma co vyrábí tu kosmetiku z konopí, obohatíme trochu sortiment. Podíváme se na to spolu vzadu?“ pohlédl na ni s otázkou v očích.
        „A co ten dopis?“ podávala mu Lenka velkou bílou obálku.
„Ukaž, to bude asi zase nějaká reklamní nabídka, tu firmu co je na razítku vůbec neznám.“ Pavel otevřel obálku, vyndal složený dvojlist a začetl se do textu. Po chvíli nevěřícně zakroutil hlavou.
        „To je asi nějaká sranda ne? To je přece úplná blbost,“ pohlédl nevěřícně na svou ženu.
„Co tam je?“
        „Tady píšou, že jsme doposud nedoplatili úvěr padesát tisíc, včetně úroků, který jsme si vzali před pěti lety od té úvěrové společnosti, že ten úvěr odkoupili a vznikly jim další administrativní výdaje, že v současné době dlužíme sto dvacet tisíc korun a vyhrožují tady nějakou exekucí nebo co. Já tomu vůbec nerozumím. Vždyť to máme přece splacené.“
Lenka zalapala po dech a opřela se o prodejní pult.
        „Já mám strach Pavle, co budeme dělat? Slyšela jsem včera ve zprávách, že tyhle vymahačské firmy už zničily tolik lidí!“
„Co blázníš, to je nějaké nedorozumění, napíšeme do té společnosti, která nám půjčila a všechno se vysvětlí. To je nějaký omyl.“
„Ale nepřišlo nám od nich zatím žádné potvrzení, že úvěr je splacený,“ dívala se Lenka na manžela očima rozšířenýma strachem.
„Asi toho mají hodně, neboj, to bude v pořádku,“ ujišťoval ji Pavel nejistým hlasem.
          Ten den už spolu nemluvili a Lenka byla v obchodě roztržitá a několikrát se musela omlouvat, protože špatně vrátila peníze.
           Po týdnu marného čekáni na odpověď od firmy, která jim půjčila peníze, se ráno Pavel rozjel do krajského města, kde sepisoval smlouvu o úvěru. S překvapením zjistil, že sídlo firmy je už nějaký čas zavřené a na dotazy mu nikdo nebyl schopen odpovědět, kam se přestěhovali. Když se sklesle vrátil zpět, uviděl před obchodem zaparkované velké černé Audi. Vešel dovnitř. Za pultem stála jeho žena a se slzami v očích něco vysvětlovala dobře oblečenému muži s kamennou tváří.
         „Pavle tady ten pán je z té vymahačské firmy a tvrdí mně že jsme přestali splácet a nereagovali jsme na upomínky. Prý jim odprodala ta úvěrová firma naší pohledávku a chce na nás okamžitě zaplatit sto dvacet tisíc korun!“ Pavel se otočil s otázkou v očích na neznámého muže.
         „Pane, jestli nezaplatíte do 15 dnů, tak vám to tady všechno prodáme. S takovýma lajdákama si my umíme poradit,“ dodal důrazně. 
        „Ale my nic nedlužíme, my jsme to nedávno splatili,“ oponoval mu Pavel. Muž se na něj křivě usmál a promluvil tišším hlasem.
„Tak mi kamaráde ukaž, kde máš potvrzení, že ten váš úvěr je splacenej.“ V obchůdku se rozhostilo tíživé ticho. Po chvíli Pavel začal nejistě vysvětlovat. „Byl jsem dneska v té firmě, která nám půjčila a nikdo tam není, já nevím, co se stalo? Psali jsme jim, a nikdo neodpověděl.“
        „Tak konec sradny,“ obořil se na něj muž z vymahačské společnosti, „ Varuju vás, jestli to do 15 dnů nezaplatíte, tak si vás podáme. Dveře práskly, jen zvonek se ještě chvíli kýval. Na ulici zakvílely protočené pneumatiky a černé Audi zmizelo, jako by tam nikdy nestálo. Lenka se zhroutila na židličku za pultem a dala se do usedavého pláče.
          Na malém náměstíčku se na sloupech veřejného osvětlení druhý den objevily plakáty se jmény Pavla a Lenky a bylo tam napsáno, že dluží sto dvacet tisíc korun a že jim hrozí exekuce. Další den se plakát objevil i na výloze jejich krámku. Před obchodem postávali často neznámí muži v černém obleku a významně se dívali do výlohy. Lenku a Pavla navštívil znovu muž s černým Audi a vyhrožoval, že by je také mohli brzy navštívit „ gorily“ mluvící jen Rusky. Můžete být rádi, dokud s vámi ještě jednáme česky, řekl jim. Lidé se jejich obchůdku začali obloukem vyhýbat. Lenka stála s kruhy pod očima za pultem a marně vyhlížela zákazníky. Skoro nejedla, nespala a její stav se zhoršoval. Pani doktorka v poradně pro těhotné jí varovala. „takhle maminko miminko nedonosíte.“ Pavel stále někam telefonoval, nebo zoufale pátral na internetu. Firmu, která jim půjčila se mu, ale vypátrat nepodařilo. Dva dny před patnácti denní lhůtou Lenka v obchodě omdlela a upadla. Na pohotovosti oznámili Pavlovi smutnou zprávu. Jeho žena potratila. Po dnu stráveném v nemocnici se zoufalí vraceli domů bílou dodávkou. Lenka už neměla sílu ani plakat. Seděla vedle Pavla, černé kruhy pod očima, vyhublá bledá troska. Pavlovi zazvonil mobil. Zastavil na zastávce autobusu a podíval se na číslo. Bylo pro něj neznámé. S obavami hovor přijal. „Tady Pavel,“ ohlásil se. Chvíli bylo ticho.
         „Vám hrozí exekuce?“ ozvalo se v telefonu.
„Ano…ano, jak to víte?“ vykoktal Pavel.
„Nejsem přece slepý, ví to tady všichni.“
„Co po nás chcete,“ ozval se Pavel s hysterií v hlase,“dejte nám už pokoj!
„Chci vám pomoct.“
„Takových už bylo, co nám chtěli pomáhat. Nechte nás na pokoji!“ Pavel chtěl zavěsit.
„Počkejte přece, chci vám poradit. Podívejte se na stránky zastaveniexekuce.cz. “
V telefonu by ticho.
„Proč to děláte?“ ozval se po chvíli Pavel.
„Máte pěkný krámek s bylinkami a zdravou výživou, často k vám chodím, bylo by škoda, kdybyste skončili. A lidé si mají pomáhat ne? Když se těm lumpům nikdo nepostaví, budou si dovolovat víc a víc. Stát vám nepomůže, musíte si pomoct sami.“
V telefonu to cvaklo a bylo ticho. Pavel ještě chvíli zamyšleně seděl s mobilem v ruce. Pak zařadil rychlost a pomalu se rozjel k domovu.
          

Druhý den přijely dvě mladé ženy do voňavého krámku.  Na dveřích auta měly nápis zastaveniexekuce.  Dlouho si něco povídaly s Pavlem vzadu v kanceláři. Bylo zavřeno. Lenka ležela doma, nebylo jí stále dobře. Před obchodem se ženy s Pavlem s úsměvem rozloučili, odcházel zamyšleně dovnitř, hlavu ustaraně skloněnou.

Černé Audi se řítilo po dálnici vysokou rychlostí. Bezohledný řidič jel v levém pruhu a houkal na ostatní řidiče a stále blikal světly. Zazvonil mu mobil. Petr po něm sáhl a přijal hovor.
          „Tak co táto, už jsme ty dva jelimánky oškubali?,“ promluvil do telefonu.
„“ Co to kecáš? Kdo ti volal? Jak na to přišli? Cože!“  Dlouho bylo ticho jen hluk motoru hnaného ve vysokých otáčkách při dvěstěkilometrové rychlosti naplňoval kabinu auta.
        „ Jaký trestní oznámení? Voni na nás podali trestní oznámení? Já se z toho picnu!“ Petr vztekle mrsknul mobilem na podlahu auta. Mimoděk přitom cuknul volantem. Auto se dostalo do smyku a nekontrolovatelně se řítilo vpřed. Zděšeně vykřikl a snažil se volantem smyk zvládnout ale marně. Černé Audi ve vysoké rychlosti narazilo do mostního pilíře. Přivolaní záchranáři po velké námaze vyprostili ze změti kovu a plastu zkrvavené tělo nepodobné člověku.
Jeho černá duše v těle už nebyla. Vydala se na cestu do propadliště času.