Romance na Costa Brava

Vzácnost v Costa Brava

Na hotelový resort ulehla tma. Costa Brava ozařovala svými světly nebeskou klenbu a ta jí za to snášela hvězdy do vyprahlých uliček. Milenci strávili večer v restauraci. Povídali si o světě, jak by snad měl být, vypili trochu argentinského vína a v siluetách na zdi, kreslených plameny svic, nemohlo být více souznění.

Cestou k hotelu se rozhodli projít pláží. Sundali si boty a vstoupili do vody, obřadně, podobně jako opačným směrem šli kdysi dávno zpěněnou hladinou španělští mořeplavci, a vstupovali tak do novověku. Ti dva ohlašovali věk lásky. Soukromý věk lásky.

A pak přišli na pokoj. Odložili svá unavená těla do hedvábných přikrývek, které přikrývat neměly nic. Jejich pleť už nemohla být více nahá. Žena si pak štíhlými prsty přehodila vlasy za rameno a druhou rukou otevřela milenci plátěné kalhoty. Baldachýn nad jejich hlavami se zachvěl, ta chvíle byla vzácná: dívka pohlédla na lanýž pana Bernarda.

Léto s kovbojem

A jak vlastně začalo to léto? Lenka, žena sotva třicetiletá, obdařená vynikajícím chrupem, dlouhýma nohama a poprsím playmate, se rozhodla investovat do nemovitostí. Byl to ostatně její obor a ten pozemek měla vyhlédnutý už dlouho. Spravoval ho nepříliš silný hospodář, spíše snad jakýsi rentiér, muž abrahamovských let, pan Tomáš. Ti dva se po krátkém čase domluvili a protokolárním perem stvrdili rozšíření Lenčina nemovitého království.

Jenže u toho zůstat nemělo. Spolu s vášní pro nehnutelnosti se muž a žena rozhodli sdílet i intimnější vášně. Nechají prorůstat své touhy tak, jako až dosud nechal Tomáš prorůstat své pozemky plevelem? Vše se událo na samém kraji propasti jara, ti dva se do ní zřítili.

Tomáš, posilněn hřivnami kupní ceny, zakoupil závodní model Porsche. Už před salónem zahrabal, neboť motorista o sobě musí dát světu vědět. Pneumatiky se poprvé vepsaly do asfaltu a nárazovou rychlostí vymrštily vůz do prostoru. Tomáš se řítil pražskými prospekty, jeho hedvábný svetr uvázaný kolem ramen vlál vzduchem jako vlajka islamistů při triumfálním průjezdu Tikrítem, sluneční brýle doplňovaly výraz dandyho.

Z Michle na Costa Brava to není coby kamenem dohodil, ale v rychlém voze ta cesta milencům ubíhala. Měla všechny atributy road movie. Byl tu počátek, který znamenal taky konec: odpoutání se od města, konec všednosti, počátek svátku. Byla tu první únava a drobná radost na toaletě benzínky; byla tu taky zmrzlina a káva v kelímku, i to patří k poetice benzínových stanic. Byla to noc strávená v německém městečku a první romantický večer. Uličky s hrázděnými domy, stále udivující čistota a zdvořilost germánského světa, a pak drobná radost v penzionu paní Inge. Pokud se vám zdá, že ti dva to dělali s frekvencí poněkud přílišnou, pak se vám to zdá správně. A pak tu byl první pohled na moře, ta chvíle, kterou bylo možné hledat v mysli spolu s Proustem, ten čas ztracený v dětství u Jadranu a stále znovu nalézaný. Ti dva ho právě nalezli na Costa Brava.

Intermezzo

Již víme, co bylo na konci a co tomu předcházelo. Na počátku byla Michle, konec samozřejmý výklad nemá. Ostatně i Janova Apokalypsa je běžným rozumem jen velmi neprostupnou vidinou. Co ale bylo v meziprostoru, kromě těch líbezných okamžiků z cesty k pobřeží?

Podstatné věci se dějí v mezerách. Tak třeba sex: vždy je v nějaké mezeře mezi touhou, jako čistě symbolickou pozicí, z níž subjekt k sexu směřuje, a tělesností samotnou, která je prostým dovršením sexu. Sex je tedy mezi, v krátkém pohledu na kus nahé kůže, v gestu nebo rozvířené fantazii. Pouze v tomto meziprostoru se sex nakonec uskutečňuje. Podobně i romance Lenky a Tomáše.

Když slunce zrovna nepadalo na jejich hlavy a do barevných nápojů, věnovali se silným tématům, hovořili. Proplétali se cestami názorů a zkušeností, šli společně po zjizvené tkáni svých vzpomínek, nechali o sebe třít city. Každý člověk kolem sebe vytváří neviditelnou vrstvu možností, řekněme s Deleuzem možných světů, s nimiž se druhý setkává. Ta vrstva, jak filosof pokračuje, nám brání poranit se o skutečný svět, jehož ostré hrany bez ochranné vrstvy možností (možných interpretací, faktů, zkušeností), jimiž je svět díky druhým lidem vystlán, by nás jednoduše zničily: už pouhý stín by nás vyděsil k smrti.

A tak se ti dva v docela přívětivém stínu olivových hájků a pod stříškami kaváren, stejně jako kdekoli jinde ukládali do svých světů. Bylo jim v nich dobře, přestože si snad někde v hlubině mysli, kam už nedoléhá třeskutý zvuk pravd, byli vědomi toho, že ani jejich světy, jakkoli si blízké, nemohou být světem jedním.

A vzduchem šla sůl a písek od saharské pouště. Vše kolem bylo stále méně jasné. Zabydlet poušť a nenechat si rozežrat tvář solí, ten pokus nemůže být nikdy víc než pouhou mezihrou.