Nehostinná zákoutí - Prolog

 

 

 

 

Stál na samém vrcholku Bílé skály a trýznivě dlouho shlížel dolů, do hlubin Hvězdného jezera. Během jeho předlouhého života už mu zjevilo bezpočet tajemství. Jen to jediné, po jehož zodpovězení toužil celým svým dychtivým srdcem stovky lidských let, mu mělo zůstat utajeno.

Navždy.

Navždy?

Nikdy se s tou myšlenkou nesmířil. Nejspíš to bylo to jediné, čím se odlišoval od svého bratra, dvojčete. Darius nemíval marnivé sklony, nemohl si je dovolit. Jeho poslání nepřipouštělo jakékoliv rozptylování.

I Garth měl poslání. Měl ale i zvídavou mysl. A ta nahlodávala jeho pocit zodpovědnosti tak dlouho a vytrvale, až konečně ta chvíle nadešla.

Upíral zraky do hlubiny pod sebou. Na hladké antracitové ploše se odrážely hvězdy. Miliony hvězd.

Garthovy oči jiskřily vzrušením a dychtivým očekáváním. Právě se chystal překročit řád, porušit posloupnost, pozměnit cosi, co fungovalo odnepaměti.

Doufal, že mu dnes hvězdy, jimž tak dlouho neúnavně sloužil, zjeví cestu. Patřil k Vykladačům, stejně jako jeho bratr a stejně jako mnozí jiní. Bylo to nesporné privilegium, podílet se tak zásadním způsobem na běhu lidských životů, jenže… pořád zůstával pouhým prostředníkem. Bylo mu dovoleno toliko zdálky přihlížet, jak si jeho bratři a sestry vedou v tom vzrušujícím koloběhu života, jak v tělech obyčejných smrtelníků nenápadně tahají za nitky osudu, jež jim on sám vložil do rukou.

A toužil být na jejich místě.

***

Neměl tušení, kolik času strávil na skále. Nebylo to podstatné. Čas zde nebyl podstatný. Plynul jinak, než na druhé straně, kde se lidé rodili a umírali v nepatrném zlomku jeho vlastní existence. Přesto ho lidský život fascinoval. Ač kratičký, nebyl zdaleka tak jednotvárný, jako ten jeho.

Hvězdy však mlčely, jako by jeho úmysl neschvalovaly. Neukázaly mu cestu. Jezero zůstávalo neměnné. Narodit se v lidském těle a prožít život jako člověk nebylo Garthovi souzeno.

Touha však nezmizela.

***

Sešel dolů ze skály. Nebylo to pro něho nic těžkého, i když byla velmi, velmi vysoká a špatně schůdná. Pro člověka by to byl zajisté smrtelně nebezpečný sestup. Garth ale nebyl člověkem, jeho tělo, ač napohled lidské, tvořila jakási poloprůsvitná substance. Nebyl limitován fyzickými dispozicemi. Spíše se snesl, než sestoupil.

Stanul u úpatí Bílé skály, před úzkou trhlinou, jež sice vyhlížela nenápadně, ale Garth dobře věděl, že je to brána. Viděl jí procházet spousty svých druhů, většinu z nich dokonce mnohokrát.

Některé na tu cestu poslal on sám.

Vkročil do průrvy, která tvořila úzký, několik metrů dlouhý tunel. Ačkoliv se tak daleko ještě nikdy nedostal, věděl, co za ním najde.

Byl Vykladačem, obdařeným vnitřním zrakem.

Ten však nefungoval vždy podle jeho přání. Spousta věcí zůstávala i Garthovi skryta.

Rozdíl v pouhé psychické projekci a bezprostřední blízkostí vzdušné spirály, šířící kolem sebe jemně nafialovělou, mihotavou záři, byl však velice podstatný. Zprvu docela nenápadná, posléze ale nabývala na intenzitě, fialovou začaly probleskovat paprsky rudé a oranžové, bílé záblesky se střídaly s jasně modrými. Bylo to úchvatné. A uprostřed toho všeho rotoval jakýsi trychtýři podobný vír, něco jako miniaturní barevné tornádo, jen bez jeho ničivé síly.

Garth věděl, že riskuje, chystá-li se branou projít, aniž by obdržel požehnání poselství. Nikdy předtím to nikdo neudělal, mohlo se stát doslova cokoli. Nemusel by se také už nikdy vrátit zpět. Neměl ani jistotu, že na něho na druhé straně nečeká trest za svévolné jednání. Bylo to poprvé, kdy skutečně nevěděl. Necítil však strach, pouze nedočkavost.

Zavřel oči a nechal se tím barevným vírem pohltit.

***

Podnikal takovou cestu poprvé, netušil proto, jaké to ve skutečnosti je. Co prožívají Vykonavatelé, když projdou branou. Nyní to zakoušel on sám a byl to nepopsatelný pocit. Připadalo mu, že se vznáší a zároveň padá tak střemhlav, že by se jeho tělo, být lidským, muselo roztříštit na tisíc kusů.

Nyní už nebyla cesta zpět. Pokud se Osud rozhodl potrestat jeho neposlušnost, právě podepsal svůj ortel. Ale stálo to za to. Přes všechno nepohodlí a nejistotu se tu kratičkou chvíli cítil skutečně naživu. Jaké to potom asi musí být v lidském těle?

Věděl, že okamžikem zrození zapomínají Vykonavatelé na svou praexistenci. Své předurčené poslání mají však pevně ukotveno v podvědomí, aby se dřív nebo později zasloužili o jeho naplnění.

Okamžikem zrození se z nich tedy stávali obyčejní smrtelníci. Nelišili se od ostatních. Na první pohled. Lidé však jejich skrytou jinakost mnohdy vycítili.

Děti s prastarou duší se často stávaly terčem posměšků, ba i šikany od některých svých vrstevníků a výjimkou nebyly ani případy domácího týrání. Procházely všemi těmi ústrky trpělivě, neoplácely stejnou mincí a někdo by možná řekl, že jsou zbabělé. Projevy zloby či agresivity jim však byly cizí. Nepřinesly by jim nic dobrého a děti s dušemi Vykonavatelů to podvědomě věděly.

Pokud takoví lidé dospěli, žili nezřídka samotářským způsobem života. Ne kvůli nezájmu okolí, spíše z pudu sebezáchovy. Bývali totiž natolik silným zdrojem životní energie, tolik potřebné k jejich dosud neznáménu cíli, že často přitahovali jedince s parazitickými sklony, takzvané energetické upíry.

Mohlo by se tedy zdát, že jsou k osamění předem odsouzení a skutečně to tak často dopadalo, pokud jim náhoda (Osud) nepřivála do cesty skutečně silnou a nezávislou osobnost. Tehdy mohli i oni prožít šťastný život. Nestávalo se to příliš často, ale někdy přece jen.

A to byl ten hlavní důvod, který přivedl Vykladače Gartha k bráně mezi světy. To původně naprosto nepatrné zrnko touhy, které s věky sílilo a narůstalo kdesi v jeho nitru, až konečně přemohlo i hluboce zakořeněný smysl pro povinnost a vědomí vlastní nesmírné zodpovědnosti.

***

První, co uslyšel, byl dětský pláč. Na tom by nebylo nic zvláštního, vycházel-li by onen zoufalý nářek z jeho vlastního hrdla. Tím plačícím dítětem měl být on sám. Měl projít všemi fázemi vývoje, od početí po zrození.

Něco bylo špatně.

Zvolna otevřel oči. Zprvu neviděl nic, jen míhající se pablesky doznívajícího transferu. Když se však mžitky rozplynuly, poznal, že stojí v jakési temné místnosti. Otevřeným oknem proudil dovnitř svěží noční vzduch, prosycený pronikavou, Garthovi neznámou vůní.

A pořád ten pláč. Zoufalý, pronikavý.

Cítil se zmateně. Vše bylo jinak, než si představoval. Ale co vlastně čekal? Svévolně překročil rámec udělených pravomocí, obešel pravidla, řídil se vlastním sobectvím. Vůbec na tomto místě neměl být.

Rozhlédl se kolem. Oči si zvykaly a temnota už nebyla tak neproniknutelná. Brána byla pryč. Garth zde zůstal uvězněn bez naděje na návrat, navíc ve své vlastní, lidské fyziognomii značně se vymykající podobě.

Po odeznění prvotního šoku se znovu ozvala zvědavost, jedna z vlastností, které ho přivedly sem. Obrátil pozornost k neutuchajícímu zdroji úpěnlivého nářku.

Prve se spletl. Nebylo zde jedno dítě. Byly dvě. Miminka, možná dokonce novorozenci, ležící vedle sebe v jediné postýlce, bok po boku, ručky a nožky divoce kmitající do rytmu pláče, jehož intenzitu by u tak maličkých bytostí nečekal.

Přistoupil, či spíše připlul blíž a lehce se naklonil nad postýlkou. Domníval se, že ho v jeho pravé podstatě děti nemohou vidět, ale k jeho údivu se zdálo, že ho nějakým způsobem vnímají. Pláč ustal, jako když utne. Děti k němu natočily hlavičky a upřely na něho doširoka otevřené oči.

Několik napjatých okamžiků bylo ticho. A potom to všechno začalo nanovo, jen s ještě větší razancí, než prve. V pláči miminek byl nyní jasně patrný děs.

Garth očekával, že se dveře pokoje každou chvíli otevřou a někdo přijde děti ukonejšit, ale nestalo se. Jako by ti maličcí byly jediné živé bytosti v celém domě. Snad poprvé za celá ta dlouhá staletí své existence pocítil Garth bezradnost, ryze lidskou vlastnost, která jemu, coby Vykladači osudů, naprosto nepříslušela.

***

„Mýlíš se, Garthe,“ dolehl k němu cizí hlas. „Jejich zploditelé jsou docela blízko. Jenže jim na jejich mláďatech nezáleží. Jak by se jinak mohli zpít do němoty a potřísněni vlastními zvratky usnout bezbožným spánkem opilců? Jak by je jinak mohli ponechat napospas démonům? Já jediná o ně stojím, tak je to.“

Ohromeně vzhlédl. Postava, orámovaná dokořán otevřeným oknem, oděná v jakémsi splývavém, vánkem se vzdouvajícím hábitu, patřila bezesporu ženě. Či spíše něčemu, co na sebe vzalo pro tuto chvíli ženskou podobu. Protože člověk to být nemohl. Tato bytost přilétla na křídlech samotné noci… neslyšně, pokradmu, najisto.

„Ty?“ zašeptal užasle a v tom samém okamžiku mu došlo, proč se ocitl právě tady, právě teď. Mělo to tak být a taková byla odpověď hvězd, jež ho svou zdánlivou lhostejností postrčily k tomuto okamžiku.

„Já, Vykladači. Přišla jsem pro to, co mi náleží. Ustup mi z cesty, pravím.“

„A já pravím tobě: odejdi a nech tyto maličké na pokoji. Nepatří ti. Nepatří nikomu.“

„Že ne? Budou se snad mít v péči takzvané matky lépe než se mnou? Nebuď naivní. Prokazuji jim službu. Daruji jim věčný život.“

„Věčné zatracení...“ zašeptal hořce.

„Každý tomu říká po svém. Konec řečí, noc pokročila. Je Novoluní, copak nevíš? Tahle noc patří mně. Slyšíš? Nemáš zde co pohledávat.“

„Nyní se mýlíš ty, Lilith. Někomu na těch maličkých záleží. Nejsou na světě samy.“

„Že ne? Pouč mě tedy, když se tak pletu.“ V hlase přízraku zazněla ironie.

„Záleží na nich mně, slyšíš? Jsou pod mou ochranou. Nepřibližuj se, povídám.“

„Dobrá,“ rozvlnila se zahalená postava jako horký vzduch v parném létě. „Uklidním tě tedy. Na děvčeti mi nesejde. Přišla jsem pro chlapce. To je přece spravedlivé dělení. Ty jedno, já jedno. Pak odejdu a až do příští Černé Luny budou všichni novorození v bezpečí.“

„Ne, ty odejdeš hned. A bez chlapce. Nebylo už dost bolesti?“

Krátce se zasmála, ale nebyl to veselý smích. „A co moje bolest? I já měla děti. Ničím se neprovinily. Zabili je kvůli mně. To je podle tebe spravedlnost? Nejsem tak krutá, žádám pouze jedno lidské dítě v době Novoluní. Jedno jediné za sto mých.“

„Tvé děti byli démoni,“ ohradil se Garth.

„Měla jsem je snad proto méně ráda? Ustup, Vykladači, já a můj nový syn máme před sebou dlouhou cestu.“

„Není to tvůj syn. Říkám ti, odejdi.“

Jenže to už se Lilith měnila v odpudivého tvora s hlavou ženy, šupinatým plazím tělem a obrovskými blanitými křídly. Dva konce rozeklaného ocasu se navzájem proplétaly a svíjely jako rozzuřené zmije a nad postýlkou se rozevřely děsivé pařáty s ostrými drápy.

Děti se rozkřičely ještě víc než prve. Lilithiny pronikavé oči se nyní vznášely pouhých pár centimetrů od chlapcovy tvářičky, zarudlé křečovitým pláčem. Dalo se očekávat, že se každou vteřinou do jeho drobného tělíčka zatnou její hrozivé zbraně. Gartha, zběhlého Vykladače, v tomto světě vůči její moci naprosto bezbranného, zjevně pustila z hlavy.

Nemohla proto vidět, jak mu hlava v hlubokém soustředění klesla k hrudi, paže křížem objaly trup a jak se nakonec celá jeho poloprůsvitná postava kratičce, stříbřitě rozzářila. To všechno trvalo pouhý zlomek vteřiny. Potom se bláhový Garth, jenž tolik toužil po poznání, změnil v tenoučký stříbrný paprsek.

A těsně před tím, než se stačila démonická Lilith maličkého definitivně zmocnit, hbitě jako malý hádek obkroužil paprsek chlapečkovo útlé hrdlo a nakonec hebce vklouzl do jeho malých, nářkem rozevřených úst. Uplakaná očka se doširoka rozevřela, pláč ustal jako když utne a malá pusinka se s nepatrným zakuckáním uzavřela.

V tu chvíli jako by mezi dítětem a schovankou Černé Luny vyrostla neviditelná, leč nepřekonatelná bariéra a Lilith odmrštila. Odlétla pozadu od postýlky a tvrdě narazila zády o zeď vedle okna. Sípala vzteky, oči už nebyly temné, ale žhnuly jako dva doutnající uhlíky. Konečně jí došlo, co se stalo.

„Myslíš, žes vyhrál, Vykladači?“ z jejího hlasu kapala žluč, ale i přesto se v něm dalo rozpoznat zrnko škodolibosti. „Myslíš, žes toho malého zachránil? Bude tě nenávidět, staneš se jeho noční můrou. A jednou přijde den, kdy své břímě neunese. Pak si na mě vzpomeneš. Neměl ses mi stavět do cesty, neměl!“

Během svojí řeči se obluda vyhrabala za pomoci kožnatých křídel na okno. Nyní už neměla ani její tvář lidskou podobu. Změnila se postupně v protáhlou ještěří hlavu s mrštným a dlouhým jazykem, vztekle vystřelujícím ven z tlamy.

Rozevřela křídla a vylétla oknem jako zlý sen. Pak se ale zarazila, obrátila hlavu a pohlédla do místnosti. Děti nyní ležely tiše a jejich malé ručky se navzájem dotýkaly.

Lilithiny plazí oči bleskly jedovatým přísvitem. Natáhla krk, otevřela tlamu a vychrlila do místnosti kužel namodralého ohně.

Jako první vzplály záclony. Od nich se vznítil ubrus na stolku pod oknem. A pak už netrvalo dlouho, než oheň přeskočil na nábytek a zakousl se do něho s hladovou dychtivostí ničitele.

Lilith chvilku sledovala, jak se pokojík mění v ohnivé peklo. A než definitivně zmizela nad nízko visícími mraky, vypustila k noční obloze krátký, leč triumfální skřek.

 

***

 

 

 

---