Hvězdy

Když jsem vešel do hospody, už oba seděli u obvyklého stolu. S biologem Lukášem a dějepisářem Ondrou, mým kolegy, jsme se tu scházeli každý pátek na mariáš. Vlastně původně jsme chodívali na taroky, ale to nás bývalo o jednoho víc. Fyzikář Jirka už neučil. Dělal politiku. Prvně komunální, ale teď mířil výš. Z pátečních karet se omlouval slovy: "Sorry chlapi, dělám teď tu kampaň." A posledních pár týdnů jsme o něm nevěděli vůbec. Uspěl ve volbách a měl asi jiné starosti.

Zavdal jsem si na žízeň pár pořádných doušků z ležáku, který my na stole přistál bez ptaní, a jako poslední příchozí jsem se chopil míchání karet.

"Schov to!", ozvalo se mi za zády a na stůl dopadl balíček čtyřiapadesáti tarokových karet.

Otočil jsem se a uviděl zubícího se Jirku.

"Zdar chlapi, ani nevíte, jak rád vás vidím, já jsem se dneska na ty karty tak těšil."

"Nazdar, poslanče, tak ti gratuluju," vzpamatoval se první Lukáš.

"No jo, gratulace," přidali jsme se s Ondrou.

"Ono snad ani není k čemu," mávl rukou Jirka a začal míchat.

Jako dřív, pomyslil jsem si a láskyplně se zahleděl na obrázky selek, myslivců, pasáčků a námořníků na karetních listech.

„Druhá povinnost,“ zvýšil hru Jirka a po chvíli rozmýšlení zahlásil:

"Volám osmnáctku."

Zaslechla ho servírka a hned se přitočila ke stolu.

"Moc se omlouvám, pane poslanče, ale speciál dneska netočíme, můžu vám nabídnout něco jiného?"

"Toho poslance si nechte od cesty, slečno, a doneste mi dvanáctku, jako pijou ostatní," zasmál se Jirka a vzal karty z talónu. "Osmnáctku bych si přál, ale nešlo o pivo."

"Ale mě je už dvacet," odpálila náš výbuch smíchu nic netušící servírka.

 

"Tak jak ti jde politika," osmělil jsem se  a zeptal se na to, co určitě zajímalo i Lukáše s Ondrou, kteří se snad báli zeptat, aby nepokazili kouzlo reminiscence starých dobrých časů, kdy jsme hrávali ve čtyřech. Jeden za všechny a všichni za jednoho.

"No řekl bych ani se neptej, ale když už ses zeptal, tak to řeknu na rovinu. Potřebuju od vás, chlapi, pomoct."

"A jak," podivil se Lukáš. "Vždyť už máš po kampani."

"To jo, mám. Křeslo už mám v suchu. Ale, co teď."

"No jak, co teď, teď budeš chodit na schůze, hlasovat a prosazovat váš program, ne?" podivil se Ondra.

"Program. Jakej program?"

"No volební program," vysvětloval Ondřej.

"To je právě to. Vždyť my vlastně žádnej program nemáme."

"Počkej, jak nemáte? S něčím jste snad do těch voleb jít museli ne. Nějaký téma na který nalákáte voliče."

"No, budete se, chlapi, divit, ale ne, téma skutečně nemáme. My jsme takzvaná catch all party. Strana pro každého.

„Strana, to mi něco připomíná, sorry,“ zvedl se od stolu Ondra. „Párty, to zní mnohem líp,“ dodal polohlasem a zamířil na toaletu.

„Tak široké spektrum voličů, že si program nemůžeme dovolit,“ pokračoval Jirka. „Kampaň dělá firma. Řeknou ti, kam si stoupnout, jak dělat rukama. Poradí ti, jaký máš mít koníčky, abys byl sympatickej, jakou nemoc máš přiznat, abys vzbudil soucit, a jaký máš mít problémy v rodině, abys byl lidem blíž. To je všechno. Bez programu. Ric, pic, a seš tam. Bez programu, bez myšlenky, jen proto, že pár lidem stály tvý rozmáchlý gesta, alergie na mlíko a pubertální děti zato, aby se zvedli a přišli volit."

"Takže strategie mrchožrouta," shrnul to biolog Lukáš.

"Sorry, ale co to má společnýho s mrchožroutama. To jako že jsme hyeny."

"Ne, to jako že nejdete do souboje. Nejste vyhranění jako predátoři. Berete, co zbude. V přírodě je to velice efektivní strategie.  Je to racionální postup. Nedivím se, že to funguje i v politice."

"No, tak hlavně, že tě zvolili, ne?" zkusil jsem zahrát na pozitivní strunu.

"Jo? A to mě to tam jako má bavit, jenom tak sedět a zvedat ruku? Vždyť normální chlap přece potřebuje, aby jeho práce měla nějakej smysl. Vás by bavilo učit ve třídě, kde by nebyly žádný děcka?"

"No někdy by to možná bylo lepší," zasmál se Lukáš.

"Chlapi já vím, že vám asi teď jsem spíš pro srandu, jako nějakej papaláš. Ale já fakt potřebuju pomoct. Potřebuju nějaký téma. Něco, o co se budu snažit. Co budu posouvat dál. Jinak se tam za ty čtyři roky zblázním. To mi věřte."

Jestli jsme se poté, co se Jirka objevil u našeho stolu, báli, že nás bude oblbovat politickejma řečma a mazat nám med okolo huby, tak toto nás vyvedlo z omylu. Nevím jak Ondrovi s Lukášem, ale mě ho bylo trochu líto. Čekali jsme, že bude dělat ramena, ale on se tu skoro sesypal.

"Myslel jsem, že bych třeba mohl bojovat proti otrocké práci, to by bylo dobrý ne?" rozhlédl se po nás Jirka. "A je to docela aktuální téma, ne?"

"Jeden konzervativní kandidát v britském Oldhamu s tímto tématem kandidoval a neuspěl," brzdil jeho nadšení Ondra.

"Vážně, a kdo to byl?"

"Nějakej Winston Churchill v roce 1899," smál se Ondřej. "To není moc aktuální téma, co?"

"No, to fakt ne.  Tak co třeba globální oteplování?" vrhl Jirka tázavý pohled na Lukáše.

"A chceš proti němu bojovat nebo ho popírat?" zeptal se věcně biolog.

"Co bys mi radil?"

"To máš těžký. Většina lidí souhlasí s tím, že globální oteplování je problém, ale druhá většina s tím nechce nic dělat."

"To je fakt, lidi jsou děsně pohodlný," posteskl si Jirka.

"Já myslím, že by ses měl držet toho, čemu rozumíš," dal jsem k dobru svůj nápad. "Učils fyziku, tak si najdi nějaké téma, které ti bylo blízké už tenkrát."

"Ale nedělej, prosím tě, novely přírodních zákonů, jo," rýpnul si Lukáš.

"Počkej, to není špatnej nápad. Mně ta fyzika dost chybí. Takovej krásně exaktní obor. Ten má s politikou málo společnýho. Ze všeho mě nejvíc bavila astrofyzika..."

"No vidíš, to je hned politický téma, víte proč má evropská unie ve znaku dvanáct hvězd?" přerušil Jirkovo nostalgické vzpomínání Ondra.

"Co hvězdy, ale měsíc a planety. To je politický téma jako bejk. Evropská mise na Mars, chlapi to je program, ne?" bouchl Jirka do stolu, až z právě přinesených piv spadla pěna.

"No, to politický je," řekl jsem diplomaticky, protože z pohledu na Lukáše mi bylo jasné, že by rád řekl něco daleko sarkastičtějšího.

Než jsme dopili další pivo, začali nás ty hvězdné války bavit. Předháněli jsme se s nápady, až do té doby než nás přišla slečna dvacetiletá zkasírovat. Ukecali jsme ji, že nám ještě do petlahve  vytočila tři piva na cestu.

 

Sěděli jsme na lavičce, podávali si láhev a připadali si o dvacet let mladší.

"Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně… Chlapi, kdo to řekl?" zeptal se Jirka zasněně hledící na letní oblohu.

"Afi Kant," odvětil již ledabyle artikulující Ondra.

"Jakej trafikant?"

"Immanuel Kant," opravil jsem Jirku, jak mi velela povinnost učitele společenských věd. "To byl filosof, co bydlel celý život v Královci."

"Královec, to je teď Rusko, že?" ptal se poplašeně Jirka.

"Jo, to je."

"Ale ten Kant, to nebyl Rus, že ne?"

"Ne, to byl Němec."

"Bezva, tak bych ten jeho výrok mohl použít. Nebyla by to krásná kampaň: Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně?"

"Dneska by se ujalo spíš, hvězdná kariéra přede mnou a mravní zákon u prdele," odtušil Lukáš a usnul již spícímu Ondrovi na rameni.

"Ty seš cynik," nedal se Jirka. "Hvězdné nebe, každý večer ho máme před očima a přesto stále nevíme, jaké skutečně je, stejně tak mravní zákon, každý ho má v sobě…,“ co Jirka říkal dál nevím. Následoval jsem své kolegy do říše tvrdého spánku. Ale jedno je jasné Jirkovi to nevadilo. Zjevně už je, na rozdíl od nás kantorů, zvyklý mluvit ke spícímu publiku. Jak dlouho si vykládal nevím. Ale i když nás po čase probudil a odváděl domů, stále si opakoval "hvězdné nebe nade mnou…“.

---