Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZIMNÍ ČAS
Autor
JJahoda
Dobrý den všem,
toto je začátek mého prvního díla a velmi mě zajímá váš názor. Jestli se mám snažit pokračovat dále (jestli to jde vůbec z takové trochy poznat) nebo mám jít radši sadit brambory?
Děkuji všem
ZIMNÍ ČAS
"Zase ten otravný budík, budu si muset změnit to otřesné vyzvánění, které mě vždy tak násilně probudí ze snu a zrovna dnes, když se zase schylovalo k něčemu příjemnému", pomyslel si John. Hotelový budík ukazoval něco po 11 a on se cítil jako by spal asi hodinu a to šel spát už o půlnoci. Čekal ho dnes totiž náročný den s cestou vlakem přes půlku Evropy a ani to dušičkové počasí k tomu moc nepřidalo.
Zvedl telefon a vytočil recepci, že si objedná snídani, ale hned zavěsil, protože si všiml otevřeného počítače u okna. Zvedl se a při chůzi s očima upřenýma na monitor se snažil přečíst zprávu, co na sebe upozorňovala.
"Do pr….“, zařval a konec slova polkl, to když se kopl do palce o stolek, který kvůli počítači přehlédl, a div se přes něj nesvalil.
"Co se dnes ještě stane?", pomyslel si, když s krvavým palcem zvednutým nahoru, aby nezašpinil koberec, kulhá do koupelny. Už se ta zpráva nezdála tak důležitá, jak se tvářila, ale i tak mu vrtalo v hlavě, co to tam vlastně zahlédl. Z přemýšlení ho vytrhlo zvonění hotelového telefonu a tak se dokulhal zpátky do postele, na kterou se s úlevou a žuchnutím svalil a hrábl po telefonu.
"Prosím?", zeptal se dost podrážděně.
"Recepce, dobrý den, vy jste nám před chvílí volal, co jste potřeboval pane Smith?", řekla sametovým hlasem asi mladá recepční.
John přemýšlel, která, z těch co tu dosud viděl, to může být a zjistil, že to je docela jedno, ale velmi mu ten hlas zlepšil náladu, skoro se zamiloval. "Chtěl jsem snídani, ale teď by mě velmi zajímalo, kde tu najdu lékárničku?".
"Lékárnička na pokoji není, ale já Vám hned posílám zdravotnici!", řekla polekaně recepční a zavěsila.
"A co tu snídani?", řekl už pro sebe a zavěsil, "to vyřeším, až to přestane krvácet", pomyslel si.
Palec ho brněl a stále krvácel, ale zase zahlédl zprávu na počítači a tak se mu přestal věnovat. Počítač byl malý cestovní, hlavně na práci, a tak se dálku na něm nic moc nedalo přečíst. V poslední době je pro něj důležitější výdrž než výkon a mobilita. Stále pracuje dlouho do noci a tak podsvícená klávesnice a bezhlučný provoz je to nejlepší pro práci, hlavně na cestách.
Už se začínal zvedat, když uslyšel tiché zaklepání na dveře.
"Tady je recepční se zdravotnicí, jste v pořádku?", řekl stále polekaný sametový hlas.
"Můžete si otevřít, ještě se nemůžu zvednout, pořád to krvácí", zakřičel a sedl si na postel.
Elektrický zámek cvakl a John se zarazil, "můžete mi podat župan?" trochu nejistě a se slyšitelným úsměvem zavolal směrem k otevírajícím se dveřím.
Dveře se se skoro nepozorovatelným zaváháním otevřely a dovnitř vešla se sklopeným zrakem mladá recepční a skoro stejně stará zdravotnice s kufříkem. Obě zadržovaly úsměv, ale i tak vypadaly profesionálně. Kolik toho asi tady už zažily, to by určitě vyšlo na román nebo celou knihovnu. Recepční hned u dveří otevřela skříň a vyndala nový župan a opatrně vstoupily do pokoje. Podala mu župan a otočila se na zdravotnici.
"Potřebujete pomoct?", zeptala se zdravotnice a koutek nádherných úst jí nepatrně cukl.
"Děkuji snad to zvládnu, ale ten palec bude pomoc potřebovat", řekl John a konečně si obě krásky mohl prohlédnout.
..... pokračování příště .....
5 názorů
Kdo chce psát, měl by i hodně číst. Ono to není jen kvůli přehledu (co už napsal někdo přede mnou), ale čtením – všímavým čtením – se taky dost naučíš. Zkus si vědomě všímat, co se ti líbí na textech, které se ti líbí. Vsadím se, že dvoustránkové líčení, jak se kdosi kdesi probudí, vstává, telefonuje, kouká se na počítač, přičemž se pořád nic neděje (promiň, ale nakopnutý palec fakt není nic, co by mě donutilo zbystřit a neodtrhnout se od čtení), by nebavilo ani tebe...
Není nutné úplně všechno podrobně popisovat či vysvětlovat – to už ti dobře napsal Lakrov. Brzdí to spád. Např.: ze situace je jasné, proč se tvůj hrdina praštil o stolek, takže „který kvůli počítači přehlédl, a div se přes něj nesvalil“ je už nadbytečné. Taky je dobré držet se hlavní myšlenky, kterou chceš sdělit, protože číst o tom, jak kulhá do koupelny, cestou přemýšlí o zprávě na monitoru, pak kulhá zase zpátky kvůli telefonu, z kterého se nakonec zase nedozví vůbec nic podstatného (že mu volají, protože volal) – to je prostě nuda. Proč mám tohle všechno poslouchat? Nedalo by se začít příběh rovnou něčím zajímavým? Někteří autoři používají třeba takovou fintu, že úvod je sice pozvolný, ale oni hned na začátku čtenáře „navnadí“. Netuším, jaký příběh hodláš vyprávět, ale kdyby začal např. větou: „John by si nikdy nepomyslel, že den, kdy člověk málem přijde o život, může začít tak banálně: pitomým palcem, nakopnutým o stolek,“ asi bych začala být zvědavá, co že se mu to má za chvíli přihodit...
Takže: myslet při psaní občas na čtenáře, aby ho čtení bavilo. Nebát se kratších výstižných vět. Škrtat to, co není podstatné. To bych asi radila pro začátek.
Sadit brambory :-) Ale aby z nich něco bylo, je dobré si předem určit, co chceš, aby z nich vyrostlo.
K úvodnímu odstavci: To, co uvádíš v uvozovkách jako přímou řeč, není -- jak se hned ukáže -- přímou řečí, ale myšlenkou, takže bez uvozovek. Horším nešvarem je ovšem jednak to, že v té úvodní větě přiliš odbočuješ (...které mě vždy tak násilně probudí...) a za druhě ten necitlivý přechod z přítomného do minulého času (...když se zase schylovalo...). Takovým úvodem čtenáře nevtáhneš. Spíš naopak.
Úvodní věta druhého odstavce (...Zvedl telefon a vytočil recepci...) je nemožně nastavovaná, především spojkou protože a tím, co za ní následuje. Navrhuji oddělit pasáž za "protože" do další samostatné věty.
Dovětek ...který kvůli počítači přehlédl, a div se přes něj nesvalil... působí taky jako zbytečné protahování věty. Pokud vše, co obsahuje, potřebuješ opravdu sdělit (třeba kvůli udržení dějové a obsahové linie), pak bude určitě lepší napsat to v několika po sobě následujících větách. (nevrhuji vynechat ...a div se přes něj nesvalil...)
...pomyslel si...kulhá do koupelny...# Zas ta změna slovesného času v průběhu jedné věty.
Jelikož se jedná pouze o úvod delšího textu, nemohu na základě tohohle úryvku říci nic k obsahu. Ke slohu, jakým je to napsané, musím říct, že jej zatěžuje nadbytečná přívlaskovost a z ní plynoucí neúnosná délka většiny vět. Tak co s tím, Bramboro? P.S. Doufám, že teď nejsi uražený(á) :-)