Lež

pokus o trochu vážnější téma

„Chcete-li si večer užít, začněte už dopoledne“ hlásal titulek bulvárních on-line novin, ke kterým Adam utekl od nudné práce.

Prý když si chci užít příjemný večer s manželkou, mám si připravovat půdu už od rána. Doteky úsměvy, lichotky, no jo, ale jak na to, když jsem v práci, pomyslel si Adam.

Adam je analytik, věří číslům a statistikám. Statistiky rozvodovosti mluví jasně. Lidé se nejčastěji rozvádí pět let po svatbě. Páté výročí jeho svatby s Hankou se blíží, manželský život za přítomnosti malých dětí zvolna upadá do stereotypu a tak se Adam začal vědomě snažit něco zlepšit.

Začal chodit cvičit. Chtěl shodit pár kilo a hlavně zase nabrat trochu svalů, aby mohl Hance, jak doufal, trochu imponovat. Koupil si dokonce parfém, kterému se dosud vyhýbal a taky pár nových košil. Občas jen tak přinesl Hance květiny. Anebo si stejně jako dnes pročítal rady na internetu.

Adam vzal telefon a vyťukal SMS: „milacku moc se tesim, az budu s tebou“.

***                                              

Hanka si otřela ruce a vzala do nich telefon. No vždyť já se taky těším a byla bych ráda, kdybys přišel dřív než v osm večer, pomyslela si. Bývá teď v práci přesčas, tak se vážně vídáme spíš po večerech. Navíc nevím, co ho to teď chytlo, že chodí ještě cvičit. Pak čas od času přijde s kytkou a myslí si, že se tím všechno smaže.“

***

„Adame,“ houkl do kanceláře ještě napůl z chodby šéf, „kdy mi to pošleš?“

„Počítám, tak zítra po obědě bych to mohl mít.“

„Zítra, je pozdě. To už nám to nikdo nezaplatí. Víš přece, jaký máme heslo.“

„Zvítězíme?“

„No to taky, ale jaký ještě?“

„Necítím bolest? Přidat?“ zkoušel Adam šéfovy oblíbené válečnické mantry.

„Já myslel: Rychlost je stejně důležitá jako kvalita. Tak na to sedni a do večera mi to pošli, zase tolik toho není. Já bych to měl hotový za hodinku.“

„Hmm…“, zabručel Adam. To tady zase zkysnu pěkně dlouho, pomyslel si. Ale nejvíc ho zlobilo, že si za to může sám. Tahle analýza nebyla složitá. To věděl. Spíš nudná a jemu se do ní moc nechtělo, tak od práce často odbíhal. Jinak už to mohl mít hotové.

„Ahoj, Hani“, začal Adam do sluchátka. „Já volám jenom, že dneska se v práci asi zdržím, tak aby na mě třeba kluci nečekali. Pohádku jim přečtu zítra.“

„Co, zase máš něco urgentního?“ zeptala se trochu podrážděně Hanka.

„No, dělám teď na jedné analýze, mělo to být do zítřka, ale teď přiletěl Libor, že to musí mít dneska, jinak je prý problém,“ vysvětloval Adam trochu nejistě, protože sám věděl, že se vymlouvá a v duchu přemýšlel, jestli si už Hanka přečetla jeho zprávu, a jestli k tomu nemá něco říct. Trochu se za tu esemesku styděl. Zamilované zprávy nebyl jeho styl. Raději tedy mlčel.

***                                      

Než Hanka odložila telefon, tak si na něm znovu přečetla Adamovu zprávu. Přišla jí zvláštní už prve. Takové zprávy jí normálně nepsal. Třeba se spletl, prolétla jí hlavou nejasná myšlenka. Prolétla jako komár, který po sobě nechá trochu jedu pod kůží. Zdánlivě neškodné bodnutí, které svědí a poutá k sobě pozornost čím dál víc.

Jak, že by se spletl? ptala se Hanka sama sebe. Letmá myšlenka bobtnala a dráždila čím dál víc.

***

Adam se narovnal a protáhl záda. Zakřupalo v nich uvolněné napětí z celého dne. Ještě zkontroloval odeslanou poštu, zda skutečně e-mail s hotovým projektem odputoval na Liborovu adresu. Potom pozavíral virtuální i reálná okna, v tupém bezmyšlenkovitém stavu zamkl a vykročil na cestu domů. Jeho jediným přáním teď bylo, aby mu děravý jízdní řád večerních hodin byl aspoň trochu nakloněný. Těšil se domů.

„Hanko, co ty tady?“ neskrýval Adam příjemné překvapení, když jej hned za vrátnicí čekaly otevřené dveře jejich auta.

„Řekla jsem si, že když tu musíš být dneska dýl, tak ti přijedu naproti, abys nemusel čekat kdovíjak dlouho na autobus. Jsi rád?“

„Jo, to jsem. A mimochodem dneska ti to moc sluší,“ vysekl Adam Hance pochvalu, která byla zcela upřímná. Ale Hanku ten kompliment moc nepotěšil. Věděla, že jí to sluší. Ještě aby jí to neslušelo. Vždyť si na tom dala záležet. Když začala pochybovat o tom, že dopolední esemeska patřila jí, vzala děti a zajela do města na nákupy. Obešla pár butiků, aby sehnala něco na sebe a pak si vybrala parfém, který považovala za dostatečně rafinovaný. Potom zavolala sestře, domluvila s ní hlídání a vyrazila. Až po cestě si uvědomila, že vůbec netuší, proč jede za Adamem do práce. Vždyť kdyby to bylo tak, jak se obávala, těžko by ho tam zastihla. Omámená emocemi si sama pro sebe přehrávala různé scénáře, v nichž vždycky hrála roli stoicky klidné femme fatal, ale ani ji nenapadlo, že kdyby skutečně Adamova dopolední esemeska patřila jiné, asi už nebude v kanceláři. Možná ji řídilo neumlčitelné podvědomí, které přeci jen Adamovi stále věřilo. Tak jako tak seděla teď rozpačitá za volantem. V novém oblečení, namalovaná a navoněná.

„A kde jsou kluci?“ zeptal se celkem logicky Adam.

„Ségra je hlídá.“

„Bětka? Vždyť ta je nikdy hlídat nechtěla. Prý to s dětma neumí, když ještě nemá svoje. Kolikrát jsme ji už prosili, když jsme si chtěli někam vyrazit.“

„No dneska se nechala přemluvit. To víš, třeba už na ni taky jdou mateřské city,“ odpověděla Hanka a hlas měla podivně zastřený. Prostě neuměla lhát. Věděla, proč jí sestra na hlídání kývla. Věděla, jak jí situaci vylíčila. Ale Adam nic neříkal. Asi si ničeho nevšiml, nebo si všimnout nechtěl.

„Stihls to dodělat?“ zeptala.

„Jo, co jinýho mi zbývalo,“ odpověděl a dál už místo nich vedl svůj monolog jen motor za občasného přitakání blinkrů.

„Nezajdeme si na skleničku?“ zeptal se zčista jasna, když zastavili před domem a s klukovským úsměvem jí pokynul známým směrem. Ten směr jí vracel vzpomínky tak nejméně šest sedm let staré. Tehdy to bývalo jejich oblíbené útočiště. Malá vinotéka s pár kulatými stolky a hlavně s výborným chardonnay. Tam sedávali a plánovali společnou budoucnost. Plánovali i to, co teď prožívají.

„Proč ne,“ usmála se poprvé za celé odpoledne. Sestru připravila na to, že se může zdržet, tak proč toho nevyužít pro vzácnou chvilku ve dvou a nevrátit se po letech na místo činu. Cítila se tak trochu provinile, jako by dělala něco zakázaného. Ten pocit neměla už hodně dlouho.

 

Myšlenky, které se jí za celý den divoce honily hlavou, se teď zvolna mísily s ušlechtilým vínem. Ostré pocity se ředily do lomených tónů, kontury ztrácely svou ostrou hranu a světlé vzpomínky dodávaly jejím dojmům jasu. Vše se mísilo do jednoho příjemného obrazu, jako od Moneta. Mysl se jí pomalu nořila do spánku. Náhle se z dětského pokoje ozval pláč. Ne, to se mi muselo jen zdát, přesvědčovala sama sebe. Tak moc se jí chtělo spát. Zaplakání se ozvalo podruhé a hlasitěji. Hanka věděla, že bude muset povolat zpět všechny své síly, aby přemohla únavu a zvedla se z lůžka. Když tu se vedle ní vztyčil Adam a ona slyšela to jediné slovo, které si tak přála slyšet:

„Lež.“

---