My z Ronavionu: Prolog + Kapitola 1. Cesta lesem

Kapitola 1. Cesta lesem

ad Ronavionem vycházelo slunce. Zlatavé sluneční paprsky se rozlily po kraji aby probudily denní tvory a těm nočním řekly, že je naopak čas jít spát. Květiny rozvinuly své květy. Po skalách se brzy v doprovodu rodičů batolila gryfí mláďata a v lese si rozespale narovnávali křídla wyverni.

Ve vesnici Březová Mez začínal obyčejný den. V jednom z větších domků bydlela rodina vesnického léčitele, elfa Eatarina. On a jeho žena Caranessa byli rodiči šesti dětí. Jejich nejstarší syn se jmenoval Erdor a bylo mu devatenáct let. Učil se kovářem. Jen o dva roky mladší byla Tinuneth. Prostřední dcera se jmenovala Akiri. Jako jediná ze šesti dětí zdědila po otci zelené oči, na což byl Eatarin pyšný, protože takováto barva očí byla mezi elfy docela vzácná. Bylo jí čtrnáct let. Podobně jako Tinuneth a devítiletá dvojčata Elamir a Eomir měla tmavé vlasy po matce. Benjamínek rodiny, tříletá Mithiel, zase měla stejně jako Erdor zlatavé lokny. Nedílnou součástí rodiny byl pak Černohřívek, Akiriin nejlepší přítel. Černohřívek nebyl elf, ale mladý sameček elrodského hřivnáče, sice jednoho z nejmenších – dospělý jedinec měřil zhruba tři metry – ale zato nejbystřejších a nejhbitějších dračích druhů. Mezi elfy byl tento druh velice oblíbený také pro svůj jemný čich a pečovatelské schopnosti. Dráčka našli jako maličké dráče poraněného a opuštěného v lese. Jeho adopce vedla k tomu, že Caranessa a Eatarin zřídili ve vesnici jakousi opatrovnu pro osiřelá mláďata kouzelných tvorů.

Akiri dosud spala, zachumlaná do přikrývky. Náhle však ucítila, jak ji na pravém líčku něco teplého a vlhkého šimrá. Otevřela oči a usmála se, když zjistila, že se na ni dívají Černohřívkova dobrosrdečná fialová očka. Ve čtrnácti letech byl zhruba stejně vysoký jako jeho elfí sestra.

„Akiri! Akiri! Pojď, rychle, než na nás ze snídaně nic nezbude!“ Ano, Černohřívek byl největší jedlík v rodině. Erdor, který byl „ve vývinu“, jak říkal, se s ním jednou vsadil, že sní více. Po patnácti jablečných koláčích sypaných oříšky to byl nucen vzdát a po zbytek dne ho Eatarin musel kurýrovat léky na bolení břicha.

Elfinka si povzdechla a schovala se za zástěnu, kde si na sebe oblékla béžové kalhoty po kolena a zelenou tuniku. „Vydržíš to ještě cestou dolů po schodech?“ zazubila se na něj.

Dole už byl celý zbytek rodiny. Caranessa ještě stála u plotny. Eatarin pohupoval Mithiel na klíně. Tinuneth se dívala do malého zrcátka a česala si vlasy. Dvojčata si hrála na zemi. A Erdor se zašklebil na mladší sestru a prohlásil:

„A podívejme se, Žrout!“ Tak říkal Černohřívkovi od té doby, co byl pokořen v soutěži o největšího jedlíka v rodině.

„Nezáviď, Erdíku!“ odfrkl dráček a pošimral Erdora pod nosem koncem svého ocásku, na němž měl hebkou černou srst. Stejně hebká byla i jeho černá hříva, podle níž ho rodina pojmenovala. Kromě ní se mohl pyšnit smaragdově zelenou barvou kůže, krémovým bříškem a celkově štíhlou a elegantní stavbou těla.

„Ale děti, nehádejte se hned takhle po ránu!“ ukončil jejich pošťuchování Eatarin a usadil Mithiel do židličky. Snídaně byla hotová.

Byla ovesná kaše s malinami, kterou měli všichni rádi. A co teprve Černohřívek! Poté, co si třikrát přidal, mu Calanessa odmítla dát další porci.

Když všichni dojedli, Erdor sundal z věšáku kovářskou zástěru a začal si balit věci do brašničky. Dnes měl zase lekce v kovárně.

„Akiri!“ zavolal na svoji prostřední dceru Eatarin „Mám pro tebe a Černohřívka důležitý úkol.“ Když oba dva přiběhli, strčil každému z nich do ruky větší plátěný sáček. Oba dobře věděli, o co šlo; bylo to několik zvláštních druhů bylinek nezbytných pro provoz opatrovny. Eatarinův bratr–dvojče, Ealarin, s jejich pomocí připravoval společně s ostatními surovinami krmení pro ta nejmenší mláďata.

„Můžete doprovodit Eriho a přitom i vzít Mithiel na vzduch,“ ozvala se Caranessa z kuchyně a dál urputně myla zaneřáděné nádobí. Zamračila se, když viděla, jak Erdor obrátil oči v sloup.

Tak tedy vzali malou Mithiel a vydali se na cestu. Kovárna, v níž „Eri“ pracoval,  byla o pár ulic dál. Vlastnila ji ztepilá trpaslice, která kromě svých dvou starších synů zaučovala ještě Erdora, půlčíka jménem Andry Kytička a také Perlíka, kovářského draka. Perlík patřil k druhu horských ohnivačů, silných a odolných draků, jejichž původní domovinou byly hory. Pro trpaslíky byli typickými společníky, jelikož se hodili na důlní práce i do kovárny.

Přede dveřmi kovárny se rozloučili a vydali se dál k východní bráně. Cestou míjeli různé malé obchůdky s rozličným zbožím; šperky, oblečením, keramikou i kořením. Pak, po několika blocích domů, došli k východní bráně. Nebyla to žádná velkolepá stavba, jak bylo zvykem u velkých měst, ale stála tady od nepaměti a obyvatelé na ni byli hrdí, stejně jako na tu západní. U brány stáli dva členové domobrany, zrovna teď trpaslík ve společnosti jednoho gryfa. V určitém ročním období byste jich tu viděli více, ale teď to nebylo třeba. Když jim Akiri vysvětlila, kam mají namířeno, přikývli a pustili je.

Nyní šli po prašné cestičce, která vedla vedla k Ealarinovi. Na obou stranách měli zelenající se louku, kterou však po chvíli vystřídal na pravé straně Smaragdový les. Zde se stezka větvila do tří směrů; vlevo se později rozšiřovala do hlavní cesty, prostřední vedla k Elatarinovi, stejně jako ta vpravo, rozdíl byl v tom, že vedla lesem a byla kratší. Vzhledem k tomu, že sebou měli Mithiel, která toho ještě tolik neušla, zvažovali, že se jí vydají.

„Stromy ještě nemají tak husté listí, nic by se nemělo stát,“ prohlásil Černohřívek. Zkratka se používala pouze na podzim, v zimě a v první polovině jara.

Vydali se tedy přes les. Byl hezký slunečný den a tři sourozenci, dva elfové a jeden drak, si začali zpívat. Doprovázeli je barevní ptáčci, jichž bylo v lese nespočet a přes cestičku dokonce proběhla liška. Ve Smaragdovém lese žili i jednorožci, avšak bylo vzácné je potkat, jelikož byli docela plaší.

Mithiel už nemohla, a tak ji Černohřívek vzal na hřbet. Dál klidným tempem pokračovali v cestě a ukazovali přitom malé sestřičce různé rostliny a stromy, které se všichni elfové učili rozeznávat od útlého věku. U Akiri navíc bylo pravděpodobné, že se po Eatarinovi stane vesnickou léčitelkou.

Zrovna procházeli kolem skupiny pěti balvanů, do nichž byly vyryty runy jejich předků, lesních elfů. Každá z nich byla zasvěcena jednomu z pěti bohů, kdysi zde byla mýtina sloužící jako svatyně. Původně byl totiž Smaragdový les součástí Smaragdového hvozdu, nejstaršího a nejrozsáhlejšího pralesu v Ronavionu. Avšak zhruba před sto lety tady vypukl požár, který založili zřejmě skřeti, nepřátelé elfů. Naštěstí byla tato část oddělená řekou, díky níž se nenasytné plameny dál nedostaly. Druidové a kouzelníci tehdy pomocí kouzla zvedli hladinu a vylili řeku z břehů, ve snaze lesu pomoct. Bohužel toho moc nezbylo, ale na místě spálených stromů z popelu pomalu začaly růst semenáčky stromů nových. Postižená oblast však byla přejmenována na „les“, protože potrvá ještě stovky let, než se stane zase plnohodnotnou součástí hvozdu.

„Co je napsáno na těch kamenech, Akiri?“ zeptala se Mithiel.

Akiri se usmála. Zastavili se. „To jsou jména našich opatrovatelů. Kámen úplně vlevo je zasvěcen Ypnael. Ta se stará například o to, aby tatínkovi pěkně rostly bylinky, nebo aby byla malá elfata jako ty zdravá. Ten vedle něj patří jejímu muži Xazirbisovi, který nás ochraňuje před nebezpečím a Erdimu pomáhá v kovárně–“

„Je vidět, že jsi dávala pozor, když tě rodiče učili,“ ozvalo se zpoza kamenů vrčivým hlasem. Všichni ztuhli. Akiri připadal povědomý. Znělo to podobně jako řev, který se občas ozýval od opevnění vesnice za pozdně jarních a letních měsíců.

Neznámá osoba či tvor za kameny pokračoval. „Jsi to ty, Akiri z Březové meze, dcero Eatarinova?“ Zpoza krajní modly vykoukla špička ocasu v barvě jílu, pokrytá ostny.

„Musíme utéct. Tenhle se s námi kamarádit nebude! Mithiel, drž se pořádně Černohřívka...“ a dali se na zběsilý úprk vpřed. Už i Černohřívkovi konečně došlo, kdo za modlami číhal. Bezhlavě se řítili dál, přestože jim docházel dech.

Akiri se rychle ohlédla, ale nikdo za nimi neběžel, a proto se zastavili a zmateně rozhlíželi kolem. Kam zmizel? To nebude jen tak!

Nad nimi se ozvalo plácání křídel a bylo téměř slyšet naříkání stromů, když jim větve drtilo několik tun živé váhy. Před sebou měli vzrostlého samce druhu ronavionský jedozub. Mezitím co většina druhů byla všežravých, jedozubí byli nebezpečnými predátory. Tento si se svými čtyřmi metry na výšku a osmi na délku hravě poradil s velkou kořistí. Protože šlo o draka wyverního typu, měl pouze svalnaté zadní nohy a přední mu nahrazovaly dva prsty na každém z křídel. Jeho tělo mělo barvu jílu, nyní vztyčený hřeben na hlavě byl rudý a křídla, drápy, břišní pláty a ostny na ocase byly červenohnědé. Z pootevřené tlamy mu čouhaly jedové zuby, podle nichž dostal jeho druh jméno. Pokud se mu oběť nepodařilo kousnout, aby ji později nalezl mrtvou, mohl se ji pokusit srazit úderem ocasu a nebo kopnout – jeho pařáty byly spíše něco mezi drápem a paznehtem.

Kostitřas, jak se drak jmenoval, byl postrachem Smaragdového lesa. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ani co ho k tomu vedlo. Naštěstí zde nepobýval celý rok, ale jen v době, kdy měly stromy už pořádné listí, to aby mohl nezpozorován kroužit nad korunami stromů, což znemožňovalo používání lesní cesty. Za nocí se občas potuloval u vesnic, a protože měl tendence pátrat po otevřených oknech a kolébkách za nimi, měla každá vesnice svoji domobranu – i on si rozmyslel sám zaútočit na dvacet ozbrojených mužů doprovázených draky, bazilišky či gryfy. Nic jiného jim nezbývalo, protože ronavionský jedozubý byl ohrožený druh a jako takový nesměl být zabit.

Akiriina smůla byla v tom, že měl na její rodinu pifku. Ať už to byla její babička, vědma, která mu kladla do cesty nástrahy, aby neslídil po jednorožčích hříbatech, nebo Eatarin a Caranessa, protože zachraňovali osiřelá mláďata a tím ho připravili o zdroj snadno získatelné potravy. A to ani nemluvím o tom, že tak brzo na jaře býval Kostitřas úplně mimo les.

„Ale, vidím, že sebou máte i malou sestřičku! Pověz, maličká, určitě máš křehké a šťavnaté masíčko, a já dva dny nejedl, mám tě sníst jako první a nebo jako poslední?“ zasyčel Kostitřas a olízl se. Než však stačil vrátit jazyk zpět do tlamy, jeho oběd byl už zase na útěku.

„Inu, jak chcete, já si hraju rád!“ A opět se vznesl do vzduchu.

Netušili, jak dlouho se honička lesem táhla, každopádně měli co dělat, protože jejich pronásledovatel střídavě létal a běžel, nikdy nevěděli, odkud se snese či vyřítí. Při jednom takovém útěku Akiri o něco zakopla a tvrdě dopadla na lesní půdu. Černohřívek se zastavil a s úlevou zjistil, že malá sestřička mu stále sedí na hřbetě a pevně se k němu tiskne.

„Už je pryč?“ ozvala se slabým hláskem.

„To není jisté, Mithiel,“ vydechla Akiri a postavila se na nohy. Poslouchala okolí, Kostitřas nikde. Rozhodla se proto podívat, o co že to zakopla. Z lesní půdy něco vyčuhovalo. Černohřívek sesadil Mithiel ze zad a předmět očenichal. Po chvíli společného hrabání vytáhli na denní světlo polorozpadlou a prohnilou bednu. Nebyli si jistí, co uvnitř je, ale místy se to třpytilo ve světle slunečních paprsků.

Černohřívek zpozorněl, zastříhal ušima a otočil se. Mithiel popošla o kousek dál pod strom a poslouchala cvrlikání zvonka. Náhle zpěv utichl a ptáček poplašeně odletěl. Po několika vteřinách ticha se ozvalo tvrdé žuchnutí na zem a přímo proti malinké elfince se rozběhl Kostitřas s otevřeným chřtánem.

Ten okamžik připadal Akiri jako věčnost... jakoby to viděla jen ve snu. Dříve, než stačila cokoliv udělat, její dračí bratr se vznesl do vzduchu a na poslední chvíli skočil před Mithiel, aby ji chránil vlastním tělem. Ozval se bolestný výkřik, když se dva špičáky jako jehly zabořily pod smaragdově zelenou kůži. Kostitřas zařval, vzteklý, že se mu nepodařilo zasáhnout cíl. Mithiel se vyděšeně rozběhla k Akiri a chytila se jí. Kostitřas se otřepal a namřil si to proti nim.

Co teď? Nemám žádnou zbraň, problesklo Akiri hlavou. Ani nevěděla jak, ale její ruka se najednou ocitla v bedně a pevně sevřela předmět, který tam ležel. V rychlosti ruku vytáhla. Držela v ní meč, sice ušpiněný, ale podle všeho funkční, takže ji natáhla před sebe.

Predátor jen tak tak stihl zabrzdit za pomoci roztažených křídel. Aby nebyl znát jeho údiv, odfrkl si. „Jsi směšná, Akiri, dcero Eatarinova! Copak s tím párátkem hodláš dělat? Chceš si troufnout na krále Smaragdového lesa?“

Snaží se mě znejistit. Nesmím dát najevo strach, řekla si v duchu a zastrčila Mithiel za sebe. „Jestli ty jsi král, pak já jsem Paní! A tím, čemu říkáš 'párátko', se tě nebojím seknout, jestli se pohneš byť jen o milimetr blíž směrem k mé sestře!“

Dívali se jeden druhému do očí, nebojácné zelené elfí proti krutým žlutým dračím se štěrbinovitými zorničkami, šupiny a břišní pláty proti jemné zranitelné pokožce, meč proti zubům, čtrnáct let proti čtyřiačtyřiceti, oba čekající, až se ten druhý odváží pohnout.

Hladovému Kostitřasovi došla trpělivost a ohnal se po Akiri jedovými zuby. Cvakl však naprázdno, navíc elfinka dostála svého slibu a sekla netvora po čenichu. Nebylo to nijak závažné zranění, ale jeho čest tím samozřejmě utrpěla. Rozvztekleně zaryčel a přichystal se k dalšímu útoku.

Ojej... polkla Akiri. Ruce pevně svírající jílec se jí třásly. Doménou elfů byl spíše luk, popřípadě kuše – ani jedno sebou neměla. S mečem si doopravdy příliš jistá nebyla.

Naštěstí jej už nemusela použít znovu – pomoc přišla záhy. Z oblohy slétli dva gryfové, jeden šedý a druhý hnědý. Jakmile přistáli, plavným skokem se znovu vyhoupli do vzduchu a namířili si to na Kostitřase, škrábali ho drápy, pleskali ocasy a štípali zahnutými orlími zobáky. Samozvanému králi lesa nezbývalo než se dát na ústup, i když si moc nepomohl, protože jej opeřenci pronásledovali.

Akiri spustila ruku s mečem a oddechla si. Pak si všimla Černohřívka nehybně ležícího na suchém listí. Srdce se jí rozbušilo a roztřeseně sek němu rozběhla.

„Černohřívku! Černohřívku! Vzbuď se, řekni mi něco... prosím, jen ať není pozdě...“ Dráček byl na omak teplý, ale vzhledem ke dvěma mělkým ranám na jeho boku to spíš byla začínající horečka, první příznak otravy. Jed ronavionského jedozuba byl jeden z nejsilnějších známých jedů v Ronavionu, ale zároveň také velice žádaná alchymistická přísada. Nicméně do hodiny mohlo být pro Černohřívka pozdě.

Černohřívek pomalu zvedl hlavu. „Akiri... já ji zachránil.“ Podíval se na Mithiel, která mezitím došla k nim. Děvčátko si smutně sedlo na zem a ručkou jemně hladilo jeho hebkou černou hřívu.

„Neodcházej, prosím,“ řekla. Slzy měla na krajíčku.

„Nemějte strach, neteřinky, váš bratr nikam nejde,“ ozvalo se za nimi. Obě sestry se otočily a tváře se jim rozjasnily, když uviděly, kdo za nimi přišel. Stál tam elf se světlými vlasy sčesanými dozadu a zelenýma očima, oděný v róbě léčitele. Byl velmi podobný jejich otci – aby také ne, když Eatarin a Elatarin byli dvojčata. Pracoval jako léčitel ve vesnici Javorová Dolina.

Z opačného směru zpátky přišli šedý a hnědý gryf, Elatarinovi pomocníci. Jmenovali se Netřesk a Jasan. Gryfům jejich matky obyčejně dávaly jména ve starobylé gryfí řeči, která často znamenala něco vznešeného, avšak Netřesk s Jasanem o svoji matku přišli ve velmi útlém věku a svá původní jména si nepamatovali. Vyrůstali v opatrovně, kde si je poté, co dospěli, vzal Elatarin na starost. Aby bylo jasné, že pomáhají léčiteli, měli kolem krků náhrdelníky z bílých oblázků, mezi nimiž byly zavěšené náhradní lahvičky s léčivými mastmi a lektvary.

Pás s lahvičkami měl samozřejmě i Elatarin. Když se však na každou z nich pozorně podíval, zakroutil hlavou. „Je mi líto, ale přímo protijed na kousnutí ronavionským jedozubem u sebe nemám – mám pouze roztok na zpomalení otravy. Budeme se muset dostat ke mně domů, což nebude takový problém. Ty a Černohřívek pojedete na Netřeskovi a já si k sobě na Jasana vezmu Mithiel,“ Zalovil ve své brašně a vytáhl složenou deku a srolované kožené řemínky. Deku položili Netřeskovi na hřbet a společně na něj zvedli Černohřívka. Poté jej ještě omotali řemínky, aby nespadl.

Ještě než vyjeli, Akiri svému strýčkovi předala bylinky a podle jeho instrukcí do ran nakapala sérum na zpomalení otravy. Poté se už vydali směrem k Javorové Dolině.

„Jak jsi věděl, kde jsme?“ zeptala se Akiri.

Elatarin se usmál. „Inu, dlouho jste nešli, a tak jsme se vás vydali hledat. Měli jste štěstí, že jsme včas zasáhli.“

„Všechno je to moje vina,“ sklopila oči elfinka.

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou léčitel „Ani já jsem nevěděl, že se Kostitřas vrátí ze svých toulek tak brzy. Znamená to ovšem, že budeme muset varovat všechny okolní vesnice, ať rozestaví domobranu.“

Elatarinův domek stál narozdíl od bratrova kousek od vesnice. Kdysi dávno totiž v Javorové Dolině byla léčitelkou a zároveň náčelnicí dryáda, příslušnice starobylé lesní rasy. Byly jedním z mála druhů, které se neusidlovaly ve vesnicích a ve městech, protože se tam jednoduše necítily dobře. Po Velkém požáru, kdy vznikl Smaragdový les, se 'lesní panny', jak se jim říkalo, stáhly do hlubších částí hvozdu, tudíž je bylo skoro nemožné spatřit. Nicméně, dost elfů žijících ve vesnicích mělo alespoň špetku dryádí krve; jednak k sobě tyto dvě rasy měly blízko a navíc 'dryádové', muži od dryád, byli vzácní.

Uvnitř Elatarin a Akiri opatrně položili Černohřívka na vysokou postel v místnosti, kterou byste nejspíš nazvali ordinací. Ještě předtím ale nechali Mithiel na starost Elatarinově manželce, aby si mohla hrát s Tinvem, svým bratrancem. Narozdíl od Eatarina se Elatarin oženil teprvé před pár lety a zatím měl dvě děti: Tinvus byl o pár měsíců mladší než Mithiel a Fenviel ještě neoslavila své první narozeniny.

Mezitím, co Akiri Černohřívkovi opatrně omyla rány a znovu je potřela čistícím roztokem, Elatarin mu strčil do tlamy na žvýkání listy, které srážely horečku. Pak zavolal neteř, aby se podívala, jak připravit ten správný protijed. Pod jeho šikovnýma rukama se přiléváním jiných výluhů a přidáváním sušených květů, listů či kořenů změnila kalná černá kapalina – jed samotný – na tekutinu čirou a světle fialovou.

Teď přišla na řadu ta horší část. Léčitel z jedné ze skříněk vytáhl podivný prosklený válec, na jedné straně zakončený dutou jehlou a na druhé stlačovacím pístem s držadlem. Konec jehly ponořil do protijedu a vytažením pístu ji nasál dovnitř.

„Běž držet Černohřívka, bude to bolet,“ řekl Akiri.

Elfinka se posadila k Černohřívkovi. Dráček jí jednou tlapkou sevřel ruku. V jeho fialových očích bylo znát, že má strach.

„Nedívej se, za chvilku to budeš mít za sebou,“ zamumlala k němu a pro jistotu mu ještě zakryla oči druhou rukou, když Elatarin hledal na Černohřívkově druhé paži to správné místo. Pak přikývl a hrot pomalu začal pronikat pod kůži za dráčkova kňučení. Opětovným stlačením pístu kapalina zmizela někde uvnitř. Poté Elatarin hrot vytáhl a ošetřil vzniklou ranku.

„Nech ho ještě chvíli odpočinout, ať se může protijed rozšířit po těle,“ kývl na neteř.

Akiri se mezitím šla podívat na Mithiel. Seděla s Tinvem v rodinné místnosti a něčemu se smáli, jak po koberci postrkovali dřevěné hračky. Pelereth, Elatarinova manželka, vyšívala na pohovce a zároveň na ně dávala pozor. Když Akiri vstoupila, usmála se a rychle pro něco odběhla. Zpátky se vrátila s talířkem a podala jí ho.

Akiri poděkovala a usadila se společně s tetou na sedačku. Prozkoumala obsah svého talířku – krajíc chleba s bylinkovým máslem, sýr a dvě jablka. Hladově se zakousla do chleba.

„Jak na tom je?“ zeptala se Pelereth.

„Dostal protijed, teď odpočívá,“ odpověděla Akiri a rozhlédla se po místnosti. Fenviel zřejmě spala vedle.

V tom jí na klín skočila Mithiel „Akiri! Akiri! Že jsem nejkrásnější princezna?“

Její sestra přikývla. „To víš, že jsi.“

„Já ti to říkal celou dobu,“ zabručel Tinvus a také vylezl na sedačku.

Akiri se usmála. Vše se zdálo být v pořádku. Alespoň prozatím.