My z Ronavionu: Kapitola 2. Tma v lese

Kapitola 2. Tma v lese

 

E

atarin byl v opatrovně, přesněji řečeno v místnosti, v níž mláďata společně trávila čas. Často si k nim chodily hrát i děti z vesnice a běžně se stávalo, že jim jedno z nich tak přirostlo k srdci, až si jej vybraly jako celoživotního společníka. Teď tady ale zrovna byla pouze mláďata.

Léčitel tady samozřejmě nebyl jen tak – přišel se podívat na malé dráče, které nešikovně šláplo a poranilo si tlapku při hře. Eatarin právě natřel tlapku mastí s kostirostkou. Aby ho uklidnil, tiše mu zpíval, takže dráče jen leželo na jeho klíně a mrkalo na něj modrýma očima. Do opatrovny malého samečka donesl teprve před pár dny Elatarin; údajně se se svojí sestrou – která právě proběhla kolem s polštářem v tlamičce, aby se podívala, jak na tom bráška je – tiskl k chladnoucímu tělu své matky. O to více bylo smutné, že náleželi k modrookým ledoběžcům, dračímu druhu, který – jak jeho jméno ostatně napovídalo – obýval tajgy a tundry na severu a do teplejších krajů zavítal vzácně.

„Díký tvé dceři jsem možná konečně přišel na to, kdo z těch dvou udělal sirotky,“ ozval se Elatarin, který konečně vzal malé dračínce polštář. Ta se teď posadila u Eatarina a sledovala, jak jejímu bratrovi léčitel zavazuje tlapku obvazem.

Eatarin dokončil ošetřování a obě dráčata pohladil po hlavičkách. „Poslouchám.“

„Víš, znám pouze jediného dravce z okolí, který zabíjí nejen z hladu, ale i pro potěšení. A tím není nikdo jiný, než Kostitřas. Vzhledem k tomu, že včera napadl Akiri, Černohřívka a Mithiel...“

Eatarin se zachmuřil. „Je pravda, že letos přišel brzy. Vím, že pro zábavu sem tam zadáví nepozornou laň, ale aby to samé dělal s dospělými draky?“

Jeho bratr–dvojče si povzdechl. „Nejhorší ze všeho na tom je, že mezitím co my jej vidíme jako bestii, on sám je v hloubi duše utrápený a zlomený tvor.“

„Ty o něm víš něco více?“ Co si pamatoval z doslechu, nikdo o Kostitřasovi nic nevěděl a neznal jeho původ. Ale byla pravda, že jeho bratr byl v téhle oblasti o něco zběhlejší. Eatarin sám se s ním setkal pouze jednou, jako dospívající chlapec v lese. Tehdy byl Kostitřas ještě v podstatě mládě, navíc docela plaché. Proto se Eatarina jen vyděšeně podíval, zasyčel na něj a poté se vznesl do vzduchu, aby se dostal co nejrychleji pryč. Podle toho, co mu popisovala Akiri, měl teď krk silný jako býk a svaly na něm jen hrály. A ty oči, tak žluté, a nenávist čišící z nich...

Druhý léčitel smutně přikývl. „Skupina studentů alchymie s najatými lovci jej připravila o rodinu – však dobře víš, že jejich jed je ceněná ingredience. Musel letět několik dní v kuse, až se dostal k místnímu druidskému hájku. Tam se o něj nějakou dobu starali, než mu byla svatyně malá a začal se sám potloukat po okolí. A nezapomněl. Nikdy nezapomněl, a snaží se stále pomstít.“

Jeho vyprávění přerušil Erdor, který dovnitř vběhl tak rychle, až mláďata s pískotem odskakovala pryč. Měl na sobě kovářskou zástěru a v ruce držel kleště. Za ním opatrně nakoukl dovnitř Andry Kytička. Z ulice dovnitř pronikal podivný ruch.

„Tati!“ vyhrkl elf když popadl dech „Na vesnici někdo útočí! Venku před palisádou je skupina skřetů a temných elfů!“

Eatarin polkl. Temní. A on jakožto léčitel a tím pádem jedna ze dvou hlavních autorit ve vesnici musel dopravit obyvatele do bezpečí. Otočil se proto na svého bratra: „Elatarine, vezmi Jasana nebo Netřeska a leť pro Akiri s Černohřívkem – rybaří u  Líné řeky. Erdore,“ otočil se na svého nejstaršího potomka „Utíkej zazvonit na zvon, aby se všichni stáhli do Doupěte. Pak nasedni na druhého gryfa a leť ke králi.“ Nakonec vzal dvě malá dráčata do náruče, svolal své pomocníky a řekl jim co a jak. S evakuací malých mláďat bylo třeba začít hned teď – skřeti si z jejich kůží rádi šili rukavice, šály a přikrývky pro své děti.

Na Erdora čekal u zvonice osedlaný a připravený Jasan, neklidně švihající oháňkou a klopící uši. Zazvonit na poplašný zvon nebylo pro elfa problém, neboť práce v kovárně měla blahodárný vliv na jeho postavu.

V tu chvíli k němu přiběhla elfinka. Pihovatá, se zrzavými vlasy barvy jahod a zelenkavýma očima, v nichž se odrážel strach. Jmenovala se Morween, a byla to Erdorova dívka, vlastně už snoubenka, ale dnešek se nakonec nezdál být jako vhodný den pro oznámení zasnoubení rodině.

„Kam jedeš?“ zeptala se jej.

„Musím letět za králem a říct mu, co se stalo.“

Chytila jej za svalnatou paži. „Nenechávej mě tady! Chci letět s tebou!“

„Morween, měla by ses jít schovat. Neboj se, já se vrátím, Jasan je dobrý gryf.“

Ale dívka se nenechala odbýt. „Já tě nepustím!“ a posílila sevření svých štíhlých rukou.

Erdor si povzdechl. „Dobrá tedy... Jasane, lehni si, ať může dáma nastoupit.“

Gryfon něco nesrozumitelného zabrblal, ale poslechl. Erdor nasedl za Morween, a poté pobídl gryfa patami. Museli si pospíšit, protože skřípění dřeva nasvědčovalo tomu, že palisáda už příliš dlouho nevydrží nárazy beranidla.

 Tvor se s elegantním odrazem a máchnutím mohutných orlích křídel vznesl do vzduchu. Vesnice se zdála poloprázdná – to už obyvatelé stihli utéct do Doupěte. Nicméně ve chvíli, kdy gryf trochu vystoupal, dřevo opevnění nešťastně zaskřípalo a temní se nahrnuli dovnitř jako smrtonosná vlna. Jediné, co však uviděli, byl majestátní gryf mizící někde v dálce.

 

Ryby byly dnes zřejmě hladové. Akiri se jen usmála, když se na její udici zamrskal další cejn.

„Kde jsi vzala tolik ryb?“ podivil se Černohřívek při pohledu na svůj poloprázdný košík.

„Kdybys je nejedl syrové, měl jsi jich mnohem více!“ odpověděla mu jeho sestra.

Černohřívek jen zabručel, chvíli se přehraboval v umělých muškách a poté znovu nahodil. Líná řeka byla dolním tokem Elfího ucha – horské řeky, která se kolem části pohoří stáčela tak, že měla doopravdy tvar elfího ucha. Tady dole se pak o kousek dál vlévala do Perleťového jezera, kam obyvatelé vesnic chodívali v létě často plavat.

Meč, který Akiri našla zakopaný v lese, ležel vedle ní. Nějak se jí zalíbil, byl celkem lehký a hezky jí padl do ruky. A protože rodiče neměli nic proti tomu, aby si jej nechala, jeden člen domobrany se nabídl, že léčitelovu dceru naučí s mečem zacházet.

Aniž by to čekali, náhle se nad hladinu řeky snesl šedý gryf a jeho tlapky se na moment zanořily do vody. V pařátech se mu mrskala ryba a on poté ladně přistál na břehu řeky. Mezitím, co žvýkal svůj úlovek, z jeho hřbetu seskočil jezdec – Elatarin, což znamenalo, že onen gryf byl Netřesk.

Elatarin vypadal trochu vyvedený z míry. „Tak přece jste tady! Musíte ihned do Doupěte!“

Při vyslovení názvu úkrytu Akiri vyskočila. „Do Doupěte? Co bychom tam dělali?“

Ač nerad, léčitel jim pověděl o útoku. „ Poprvé od bitvy na Zpívající planině se ukázali temní. Erdor letěl za králem, aby ho varoval. A mě tvůj otec posílá pro tebe, čeká na vás v doupěti a ošetřuje raněné. Cestou buďte opatrní, já musím utíkat domů!“ S těmito slovy jim zamával, vysedl na Netřeska a vznesl se vysoko do vzduchu.

Oba si tedy vzali své košíky, sbalili věci a vyrazili. Co jim také zbývalo? Nechtěli tady být, až se tudy budou vracet temní, což bylo více než pravděpodobné, protože i oni museli někde napojit svá jezdecká zvířata.

 

„Eri, někdo nás sleduje,“ zašeptala Morween. Letěli už dlouho, slunce bylo vysoko na obloze a v jeho paprscích se dívčiny vlasy krásně leskly. Voněla po jahodách a šeříku a Erdor byl proto rád, že sedí před ním.

„Nesmysl,“ zamračil se Erdor. Jasan by je přece varoval. Ale když se ohlédl, zjistil proč zůstal gryf v klidu.

Těžkopádnými rozmachy křídel se k nim blížil drak s jezdcem. Drak byl zemitě hnědý s černými zatočenými rohy a mohutnou stavbou těla. Jezdec sám o sobě vypadal malý, s plavými kudrnami neposedně trčícími do všech stran. Nebyl to nikdo jiný než Andry na Perlíkovi. Erdor byl trochu udivený, protože to bylo poprvé, kdy viděl nemotorně vyhlížejícího kovářského draka letět.

„Andry, kde vy dva se tady berete?“ zeptal se.

„Kde se tady bereme? Viděl jsem tě odlétat pryč, tvůj táta říkal, že letíš ke králi, a přece jsem si takovou událost nemohl nechat ujít! Teď jsme vás konečně dohnali,“ Kývnutím pozdravil Morween, a jakmile srovnal krok s Jasanem, všiml si prstýnku na její pravé ruce. „Vy dva...?“

Erdor přikývl. „Ano, zasnoubili jsme se.“

Andry se plácl do stehna. „Slyšel jsi, Perle? Náš Erdík se bude ženit!“ a oba dva se začali smát.

„Hlavně se neprořekněte před mými rodiči, jste jediní, kdo o tom ví,“ Když to slyšel Jasan, odfrkl si, aby dal najevo, že je tady také.

Náhle Morween poklepala Erdorovi na rameno. „Podívej, to je hlavní město!“ A opravdu. Před nimi se objevily vysoké bílé hradby, což byl signál toho, že mají pomalu začít klesat. Dole byly po stranách širokých ulic postaveny domy všemožných barev a velikostí. Dále zde také bylo mnoho náměstí s fontánami, sochy, sloupy, památníky a mnoho zeleně. A uprostřed těch všech barev a tvarů se tyčil majestátní královský palác s mnoha věžemi. V době, kdy se k němu blížili, už byli docela nízko a obklopily je vzdušné hlídky. Erdor musel ze sedelní brašny vytáhnout signalizační praporky, aby strážím poslal zprávu, že přicházejí v míru.

Mezitím, v největší věži královského paláce, si do křesla ve vlastní komnatě sedl Titus, novopečený král Ronavionu. Před měsícem jej korunovali, neboť už dosáhl plnoletosti. Do té doby vládla jako královna regentka Verenenila, jeho matka. Starý král zahynul při nehodě na lovu, když bylo princi deset let. Tu zimu se řeka Rychlý šíp hodně rozvodnila a vzala údajně i život jeho otce. Sluhové a lovci celý zbytek dne uháněli podél toku Rychlého šípu, ale jediné, co našli, byla králova čelenka a kus loveckého pláště lemovaný vlčí kožešinou.

Až doteď mladý panovník seděl na trůně a poslouchal stížnosti a prosby svých poddaných. Mimo jiné musel řešit spor dvou prodavačů ryb, kteří si chtěli oba postavit své stánky na tom samém místě a během audience se častovali nadávkami typu 'Tvoje ryby ukrutně zapáchají, určitě jsou věčně zkažené!'. Naštěstí ho na vládu důkladně připravoval Ferrenent, matčin bratr a majordomus.

Sotva však král odložil na stůl korunu a s ní hromadu papírů k podepsání, někdo zaklepal na dveře. Titus tiše zaklel a šel otevřít.

Ve dveřích salutoval udýchaný jezdec ze vzdušné hlídky. „Výsosti!“ snažil se popadnout dech „Na nádvoří přistál gryf a horský ohniváč,“ vyhrkl.

„Bez jezdců?“ dobíral si ho král a bral to jako malou pomstu za to, že ruší jeho klid.

„Kdepak, Výsosti! Jsou tam dva elfové a jeden pulčík. Jeden z těch elfů s vámi chce neprodleně mluvit.“

„Dobrá, dobrá... budu tam co nevidět,“ pokývala Jeho Výsost hlavou. Rychle si zase posadil na hlavu korunu, upravil formální plášť a spěchal na hlavní nádvoří.

Tam uviděl elfa a pulčíka v kovářských zástěrách a hezkou elfí dívku, držící se vyššího z kovářů. A potom vedle majestátního hnědě zbarveného gryfa se rozhlížel kolem sebe horský ohniváč. Král se nikdy s podobným drakem nesetkal. Nebyl štíhlý a elegantní jako ti z jeho vzdušné hlídky, právě naopak: spíše podsaditý a vypadal dost nemotorně. Přišlo mu až zvláštní, že se něco takového dokázalo vůbec vznést do vzduchu. Nicméně, i on se společně s ostatními uklonil, když ho spatřil.

Titus přišel až k nim. „Vstaňte. Vaše jména?“ zeptal se.

Erdor se mírně uklonil a začal: „Výsosti, jsem Erdor, syn Eatarinův, z vesnice Březová Mez. Toto je Morween, má snoubenka,“ vzal dívku za ruku „A pulčík Andry Kytička, můj přítel z kovárny. Dále, naši společníci jsou gryf Jasan a drak Perlík.“

„Aha, Eatarin. Už si vzpomínám. Bude lepší, když mi vše řeknete nad talířem něčeho dobrého na zub a pohárem vína, nemyslíte?“ Poté se otočil na dva štolby, kteří seděli opodál a hráli kostky. „Zaveďte tady Jasana a Perlíka do stáje a postarejte se o to, aby měli pohodlí.“ Ač neradi, pacholci sbalili hru a vyskočili, aby uposlechli králův rozkaz.

O chvíli později už seděli v audienčním salonku, místnosti s podlahou a sloupy z bílého mramoru. Seděli na pohovkách potažených královsky modrou látkou a před nimi na stolku leželo občerstvení v podobě malých dýní plněných sýrem, česnekem, sušenými rajčaty a kousky pečeného masa. Andry samozřejmě jakožto správný pulčík neodolal a hned se do jedné pustil. Poté do sebe obrátil pohár vína.

„Tak, povídej, Erdore, copak tě přivádí do královského sídla?“ zeptal se Titus.

„Výsosti,“ odpověděl Erdor „Březová Mez byla napadena.“

Král se zamračil. Kdo by útočil na malou vesnici v podstatě skrytou v lese? Pak jej napadlo něco hrozivého. Ale to přece nebylo možné! „Snad ne temnými?“

Když všichni tři přikývli, v Titovi by se krve nedořezalo. Vždy, když se objevili temní, rozhodně to nezůstalo u jednoho nájezdu. Nebyli snad pokořeni dost? A to se musí stát zrovna v době, kdy on sám teprve na vlastní kůži zažívá potíže mladého vládce na trůně, natožpak aby měl hned plánovat válečnou strategii. Nedal však najevo svůj strach a lokl si ze svého poháru.

„Dnes večer k vám do vesnice pošli královského havrana se zprávou, a vyřiď v ní svému otci, že ráno dorazí společně s vámi pomoc.“

Noc byla temná, a na černém nebi zářily hvězdy jako brilianty. V tuto dobu většinou nikdo nechodil ven, protože nechtěl, aby z něj zbylo pouze pár ohlodaných kostí a cárů oblečení. Doupě bylo bezpečné pouze uvnitř.

Mláďata spala přitulená k sobě v rohu, aby si udržela teplo, a dospělí v ochranitelském kruhu kolem nich. Tak jim velel instinkt jejich divokých předků, kteří museli své děti chránit před chimérami, mantichorami a jinými obyvateli volné krajiny, mnohdy hrozivějšími, než oni samí.

Už spal i Eatarin, který šel ještě zkontrolovat zraněné. Vůně zeleninové polévky uvařené ženami z vesnice, dosud linoucí se z vedlejší místnosti sloužící k přípravě jídla, mu přivodila hezké sny, když po náročném dni konečně ulehl ke Caranesse, Mithiel a dvojčatům. Ještě předtím si ale vzpomněl na Erdora, a také na to, že nikde neviděl Morween ani Andryho. Erdor je určitě vzal sebou a ti tři teď spí na péřových postelích! pomyslel si, než se odebral do říše snů.

To byla příležitost pro Akiri. Tiše se zvedla a po špičkách se proplížila do rohu místnosti, kde měla přichystané věci. Poté, co celý den strávila zavřená v Doupěti hraním si s dvojčaty a Mithiel, vařením polévky, péčí o mláďata a pomáháním Eatarinovi s ošetřováním, už toho měla až po krk. Chtěla jen na chvíli – maximálně na hodinku – vyjít ven a pozorovat hvězdy, jak to měla ve zvyku doma. Ale tentokrát chtěla jít sama, bála se totiž, že by Černohřívek, který se k ní obyčejně připojil, dělal moc velký hluk.

V něčem, čemu by se dalo říkat batůžek, se nacházela dýka, malá léčitelská krabička pro akutní případy, a samozřejmě i něco malého k snědku. Meč si připevnila k opasku. Poté si ještě oblékla smaragdově zelený plášť, který si schválně vybrala ve stejném odstínu jako měla Černohřívkova kůže, aby spolu ladili. Sepnula ho stříbrnou sponou ve tvaru luku a šípu, již dostala ke čtrnáctým narozeninám od babičky. Při tom si vzpomněla na svůj luk a šípy, které určitě ukořistili temní. Ale co naplat.

A tak se budoucí léčitelka z vesnice Březová Mez pod rouškou noci vykradla tajnou podzemní chodbou ven. Tam se přikrčila a pořádně zaposlouchala.  Listí šeptalo v jemném větříku, do toho houkala sova. Vše se zdálo být v pořádku.

Tento pocit se změnil ve chvíli, kdy ji někdo chňapl za ruku. Škubla sebou, a tím překvapeného útočníka povalila na zem. Vytasila meč a namířila ho na něj.

„Akiri! To jsem přece já!“ ozvalo se zespoda kňučení Černohřívka. Jakto že ho neslyšela přicházet? Vždyť jindy dupal jako něco třikrát většího a těžšího.

„Ty jsi mě ale vyděsil!“ zavrtěla hlavou a nechala ho vstát. Tak přece jen bude mít u pozorování hvězd společnost. „Jak se ti podařilo se dostat ven bez toho, abys všechny vzbudil?“

„No dovol!“ odfrkl si Černohřívek.

Přes stromy toho moc vidět nebylo, a proto se vydali směrem k louce, která ležela nedaleko. Akiri vybalila ze své krabičky čarodějnou světlušku, jak se mezi lidmi říkalo lahvičce naplněné modrou kapalinou, která po zatřepání svítila. Museli se ale i přesto ohlížet kolem sebe, neboť v těchto místech vedly všude podzemní chodby kolem Doupěte. Úkryt samotný byl nejzazší známý okraj komplexu podzemních jeskyní, který se táhl až na sever Ronavionu. Tedy alespoň podle toho, co královští průzkumníci zapsali a zakreslili. Dál už totiž začínalo teritorium Nenengy, královny temných elfů.

Možná si říkáte, proč z nájezdu na Březovou Mez všichni automaticky nevinili právě tuto docela mocnou a nevyzpytatelnou dámu. Ale Nenenga nebyla jediná ze Synů a Dcer temnot – jak si aristokraté z řad temných říkali – , kteří měli na území Ronavionu a sousedních zemí své království. Většinou si je zakládali vysoko v horách, v podzemí, a někteří dokonce na dnech moří a jezer, ale na to musel být dotyčný lord či lady mimořádně zběhlý v používání magie.

Přešli brod neúnavně zurčící a přinášející vodu z hor, a konečně se ocitli na travnaté louce. Tam se posadili pod velký buk, dívali se na hvězdy a sem tam si něco řekli. Obloha byla jasná, a proto byla rozeznatelná všechna možná souhvězdí. Nad jejich hlavami se třpytila Myrinilla, které dělal ochránce Jitřní rytíř, o kousek dál se vlnil Královnin závoj a někde v dálce na severu byla vidět Ledová koruna, pronásledována Velkým a Malým severním vlkem.

A zdálo se, že nikdo a nic nemůže vyrušit dva sourozence z jejich snů, snů o dobrodružstvích a hrdinských skutcích, o statečných válečnících a podlých i dobrosrdečných králích, o moudrých čarodějích a hloupých obrech. Tento večer patřil jen jim a jejich srdcích, která bila společně, jedno dračí a druhé elfí. Dívali se na tu myriádu nebeských světel a navzájem si vyprávěli, co by chtěli prožít.

Ale stejně museli vstát, aby se vrátili zpět do Doupěte. Akiri proto opět vytáhla světlušku, aby jim svítila na cestu.

Zhruba v polovině, kde už zase byli v potemnělém lese, si Akiri všimla, že Černohřívek nejde s ní. „Černohřívku? Bráško, kdepak jsi?“ volala.

Někdo do ní zezadu vrazil. „Ale no ták, to nebylo vtipné! Víš, že bychom se měli držet u sebe, Černohřívku...“

Silná a velká ruka, zřejmě patřící muži, jí stiskla rameno. Někde nad ní se ozvalo:

„Já nejsem Černohřívek, hloupá malá elfinko,“ Něco zasvištělo vzduchem a Akiri ucítila otupující bolest na spánku. Než stihla vykřiknout, světluška jí vypadla z ruky a zatmělo se jí před očima.

A pak už byla jen tma.

 

---