My z Ronavionu: Kapitola 4. Pletichy a překvapení

ýpad. Kryt. Sek. Kryt. Šikmý sek. Rána jílcem. Kryt. Pirueta. Výpad. Dvojitá piru–

Meč vyletěl z Axaniny ruky a se zařinčením kovu o kámen dopadl na bledý mramor.

„Nějak jsi vyšla ze cviku, sestřenko,“ ušklíbl se Torfen. Během čtyřiadvaceti let života si stačil vydobýt pověst vynikajícího šermíře a také válečnický přídomek Stříbrooký bez toho, aby se účastnil nějakých bitev, což Axana považovala za nespravedlivé. Stříbrooký se mu říkalo také proto, že se narodil s nápadně bledými, v podstatě bezbarvými duhovkami. Při určitém osvětlení a úhlu vypadal, že je částečně slepý – čehož se jeho rodiče poté, co se narodil obávali – ale většinou se v jeho očích vskutku zableskla stříbřitá barva.

Axana se zamračila. Jakožto následnice trůnu u ní bylo nemyslitelné, aby se nechala takto hloupě odzbrojit v souboji jeden na jednoho. Prohrábla si krátké střapaté sněhobílé vlasy, které při slavnostních příležitostech musela nosit skryté pod neprůsvitným závojem, a zvedla svůj meč. Torfen si své slavné vítězství určitě nenechá pro sebe, a tak bude princeznu večer čekat přednáška od Její Temnosti, královny Nenengy. K Axanině velké smůle byla královna její matka.

„Pro dnešek stačí,“ zamumlala a zamířila do své komnaty.

Torfen namísto, aby šel také k sobě, prošel dveřmi vlevo a tím se ocitl v krátké spojovací chodbě mezi dvěma výcvikovými halami. Zaposlouchal se a podle hluku z protějších dveří usoudil, že jde správně. Potichu vklouzl dovnitř a schoval se do stínu.

V hale se nacházela malá orčata ve věku zhruba od pěti do deseti let.  Nejmenší cvičila na tréninkových panácích, mezitím co větší a zkušenější se už prala spolu navzájem. Mezi nimi pobíhal asi patnáctiletý výrostek a tu a tam je opravoval, káral či chválil.

U zdi stál ten, koho Torfen hledal. Byl to statný ork kolem pětatřiceti let věku s velmi snědou pletí, černými vlasy nahoře vyčesanými do ohonu a žlutýma očima. V každém uchu měl několik zlatých náušnic a v levé bradavce kroužek rovněž ze zlata. Byl oblečen pouze v jednoduchých šedých kalhotách, čímž odhaloval zjizvenou horní polovinu těla, čili šlo o zkušeného válečníka.

„Já tě vidím, jsi nenápadný asi jako jednorožec v krčmě!“ zabručel ve chvíli, kdy se Torfen začal plížit směrem k němu.

Mladý temný elf pokrčil rameny a pružnou chůzí došel k němu. „Odkdy samotný nejvyšší generál cvičí mrňousky, co, Kargore?“ ušklíbl se nad orkovým znuděným výrazem.

Kargor zakoulel očima a při tom odhalil Torfenovi ostré špičáky. Poté se otočil směrem ke cvičencům. „Přestávka!“ houkl a pokynul výrostkovi, aby přišel blíž. Když se přiloudal, Kargor ho poplácal po zádech. „Zaučuji Ashtula. Brzy to snad zvládne sám, viď?“ Mladý ork si odhrnul z čela zpocené vlasy a přikývl.

Torfen věděl, že obzvlášť na Ashtula, svého jediného syna, kterého mu dala jeho první žena Grisha, byl velmi pyšný a vkládal do něj velké naděje. Od dcery Magly očekával spíše že mu pomůže posílit vazby s podobně vysoko postavenými orky. Velkou smůlou orků bylo, že orčice byly vzácné – a tím pádem i velmi žádané – a děti mohly mít pouze po krátkou dobu. Mnohé z nich vlastního potomka nikdy neměly. Říkalo se, že aby Grisha měla Maglu, musela vyhledat pomoc tajemného orčího šamana a jeho lektvarů, do nichž údajně používal ty nejpodivnější přísady. Nebylo snadné takového šamana najít, neboť si svá doupata budovali hluboko v lesích. Proto se o nic často mluvilo spíše jako o bájných bytostech. Různé pověsti vyprávěly, že když si chce šaman najít ženu, omámí ji pomocí lektvaru a odnese do svého doupěte, kde jí dává lektvary pít tak dlouho, dokud není poslušná. Další říkaly, že mluví s duchy a ví o každém orkovi, který se narodí.

„Doma je všechno v pořádku?“ zeptal se Torfen.

Kargor jen nevrle zavrčel. „Pořád stejné. Už nevím, co s tou nazelenalou hlupačkou mám dělat! Dala mi tři dcery... kdyby alespoň mého druhu, ale jsou to samé dryády!“ Během posledních několika let se generál snažil zplodit druhého syna, ale marně. Jeho druhá žena, Nethil, byla dryáda a její děti to ke své smůle zdědily po ní. Doma se však generál takhle vztekat nemohl, protože Grisha si Nethil i malé dryádky velice oblíbila a nedala na ně dopustit.

Torfen se jen usmál svým nejzářivějším úsměvem, kterým obdaroval generála i mladého Ashtula. „Neměj strach, pomůžeš-li mi dosáhnout mého cíle, odměna tě nemine! Pak se ti jistě splní tvé přání mít dalšího syna.“

 

Další váza se při dopadu roztříštila na spoustu střepů. Iseran sebou pokaždé mírně cukl.

„Myslíš to vážně, že se ti celá jednotka rozutekla do všech stran kvůli hloupému barbarovi?!“ zaječela královna Nenenga.

„Nemohl jsem s nimi nic dělat, Temnosti. Začali mluvit cosi o 'Barbarovi ze Soutěsky' a vzali nohy na ramena.“ pokrčil rameny Iseran. Snažil se zachovat klid, přestože královna zuřila až hrůza. Bohužel neuspěli a trvalo mu docela dlouho, než sehnal svoji jednotku dohromady.

„Doufám, že jsi toho 'Barbara ze Soutěsky' náležitě potrestal! Kvůli němu ti utekli důležití zajatci!“ Vypadala hrozivě, když se rozzlobila. Šeříkové oči jí žhnuly, černá saténová sukně vlála kolem, korunu měla nakřivo a zpod závoje se jí uvolnilo několik pramínků. Teď také rozbila všechny ozdobné malované vázy ve své komnatě. Ani Iseran však nevěděl, v čem byla tak důležitá malá elfinka a dráček.

Kapitán stráží pokýval hlavou. „Ano, jistě, Vaše Temnosti. Měla jste vidět, jak upaloval pryč, než jsem jej chytil pod krkem.“ Srdce se mu rozbušilo, jako pokaždé, když lhal. O to více, že lhal panovnici Severní podzemní říše.

Královna se zhroutila do křesla a chvíli rozdýchávala svůj záchvat vzteku, mezitím co Iseran stál v pozoru a mlčky zíral do zdi. „Každý z jednotky dostane třicet ran bičem a tři dny v žaláři,“ prohlásila po chvíli. „Ty můžeš jít... a potkáš-li Isien, vyřiď jí, že za mnou má přijít.“

Iseran se uklonil a vyšel na chodbu, kde si oddechl. Přesně věděl, kam má jít teď. Tam, kde mu bylo od určitých událostí nejlépe. Od událostí, díky nimž se musel z nepohodlného vojenského pokoje přestěhovat na chodbu, v níž se nacházely komnaty královské rodiny. Jedny z dveří otevřel a rozhlédl se. Sladká vůně domova. Odhrnul závěs oddělující části komnaty a rychle se uklonil.

„Můžeš vstát, kapitáne stráží,“ usmála se princezna Isien. Seděla s Leuvardou na pohovce u malého stolku a právě dopíjela svůj čaj, vyráběný ze sušených hub a mechu.

„Princezno, vaše matka vás očekává ve své komnatě,“ předal jí kapitán stráží vzkaz.

Přikývla. „Dobrá tedy. Nechám vás o samotě.“ Na rozdíl od královny se skoro pořád usmívala. Bylo to něžné stvoření, které ze své matky mělo snad jen barvu vlasů. Také měla ráda veselé barvy, které však konvence Severní podzemní říše zakazovaly - povolená byla pouze černá, odstíny červené a fialové a šedá. Jakoby sem ani nepatřila... pomyslel si Iseran. Znal princeznu od jejích sedmi let a měli spolu přátelský vztah. Často jej prosila, aby ji alespoň na chviličku vzal na povrch a on jejímu přání, navzdory nebezpečí trestu, vždy vyhověl. Její otec, druhý manžel královny Nenengy, byl světlý elf jménem Cirdir. V době, kdy Iseran nastoupil do královniných služeb, byl již několik let mrtvý. A protože na rozdíl od Nenengy svoji dceru miloval ze všeho nejvíce, stalo se z Isien po jeho smrti smutné a opuštěné děvčátko. Sestra se musela věnovat přípravám na kralování a matka se o ni nestarala, protože 'byla příliš světlá', jak s oblibou říkala.

Až když vyrostla, dostala dvorní dámu. Dívky měly podobnou povahu a dokonce je jejich rodiče zanedbávali ze stejných důvodů. Jmenovala se Leuvarda a ta společně s Iseranem právě zůstala o samotě v jejich společné komnatě. Vstala z pohovky, aby se o něj nechala obejmout.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptala. Voněla po růžích, jako vždy.

Usmál se na ni. Jaká to příjemná změna oproti vzteklé královně a obhroublým vojákům. „Ty mně také.“ Rozhlédl se kolem sebe. Vše vypadalo tak jako celý poslední rok. Komnata byla prozářena něčím, co ve většině ostatních nebylo. Nepůsobila vůbec chladně a bezútěšně, právě naopak. „Kdepak je? Chyběl mi stejně jako ty.“

„Zrovna je vzhůru.“ Chytila jej za ruku a vedla do vedlejší místnosti. V ní stál toaletní stolek, šatní skříň, velká postel s nebesy... a také jedna malá, kolébka. K ní oba dva přišli. Iseranovy modré oči se rozzářily při pohledu na maličkého elfíka zabaleného do zavinovačky, který se na něj z postýlky díval. Opatrně vzal svého syna do náruče.

„Všiml sis jeho očí?“ zeptala se Leuvarda.

Byly stejně modré jako ty Iseranovy. Jinak modré, než mívali temní elfové. Takové měla kromě nich jen princezna Isien. „Jednou ti budou říkat Ilron Nebeské Oko, můj maličký.“

Teplo rodinného krbu. To bylo to, co prozařovalo jejich komnatu.

 

„Máte to tady docela hezké,“ prohlásila Akiri, když ji a Černohřívka Farendall s Jasnokřídlou přivedli do jejich tábora. Byla to malá obrostlá jeskyňka výše v soutěsce, ještě zamaskovaná dodatečným dřevem a rostlinami; to, že se v jejím rohu povalovaly kosti předchozího obyvatele, bylo vedlejší. Poprvé po náročné cestě na hřbetu gracha dostali najíst. Jak Jasnokřídlá poznamenala, nebylo to moc, ale Akiri kousek opečeného masa s omáčkou z kořínků a bobulí přišel jako hostina. Jí i jejímu bratrovi se vrátila síla.

Teď seděla na hromadě kožešin u stěny s Farendallem, mezitím co Černohřívek o něčem diskutoval s Jasnou. A to byla vhodná chvíle na to, aby se Akiri o barbarovi dozvěděla něco více.

„Proč máš špičaté uši, když jsi barbar?“

Povzdechl si, a jakoby i na chvíli zachmuřil. V tu chvíli se Akiri cítila trochu špatně, ale barbar ji uprostřed omlouvání se zastavil. „Vlastně... stejně to ze sebe potřebuji dostat. Moje babička, Ithelen, byla elfka. Dědeček si ji přivezl z nájezdu na jedno obchodní město. A odtamtud mám i ten štít,“ a poklepal na onu ozdobu s hřivnatou kočkou. „Dědeček jej daroval Freyagarovi, mému otci. On i matka zemřeli v mezikmenové potyčce, když jsem ještě ani neuměl chodit. Od té doby mě vychovávala babička, společně jsme i našli Jasnokřídlou. Ale pak... je to pár týdnů...“ V tu chvíli byla ve Farendallových očích vidět bolest, taková, jakou může zažít jedině barbar, který ztratil svůj kmen. „Zaútočili na nás Temní. Měli lahvičky, které po dopadu na zem začaly hořet, a oheň z nich se šířil mnohem rychleji, než obyčejný oheň. Nevím, jestli někdo přežil - byl jsem těžce zraněný a Jasnokřídlá mě odvlekla z hořícího tábora pryč, na žádost babičky, na kterou se vzápětí vrhli tři orci. A pokud někdo přežil, odvlekli jej s sebou jako otroky. Nejsem už nikdo. Jsem sám...“

„Ale máš přece Jasnokřídlou, nebo ne?“ snažila se jej utěšit Akiri.

„Asi máš pravdu,“ zabručel. Poté se postavil, oblékl si kožešinový plášť a vyšel z jeskyně ven. Akiri by se nejraději kousla do jazyka, protože si uvědomila, že tahle rána ještě není zahojená. Raději vytáhla ze své brašničky, kterou temní elfové naštěstí nechali být, útlou knížečku hrdinských příběhů a šla snít o dobrodružstvích.

Černohřívek ještě chvíli poté, co Farendall odešel, upíral zrak směrem na Akiri.

„Ještě se s tím pořádně nevyrovnal,“ ozval se vedle něj hlas Jasnokřídlé. „A společně s Farendallem jsem domov ztratila i já. Jinou rodinu nemám.“

Vzhlédl. Další věc, kterou měli společnou. „Co se s ní stalo?“

Jasnokřídlá si nevědomky začala pohrávat s jedním z mnoha copánků, do nichž byla její hříva spletena. „Žila jsem v lese s rodiči a malým bratříčkem. Tehdy mi bylo pět let, když se to stalo. U našeho doupěte se objevil jiný drak, mnohem větší než my. Tatínek na mě zavolal, ať utíkám pryč. Vzala jsem svého bratra a rozběhla se směrem pryč. Ale on mi cestou vyklouzl a ztratil se v houští. Několik dnů jsem bloudila po okolí a volala jeho jméno. Byla jsem vyčerpaná, hladová a byla mi zima. Tehdy mě v lese našli barbaři z kmene Silných medvědů, kteří se zrovna stěhovali. Farendall a jeho babička se mě ujali. On se stal mým novým bratrem. Jen občas mě bolí, že si ani nevzpomenu na jméno toho, kterého jsem tehdy ztratila.“

Po chvilce mlčení se Černohřívek odvážil promluvit. „Já si na své rodiče ani nepamatuji. Možná je jednou, až budu velký, najdu.“

Jasnokřídlá nakrčila nadočnicové oblouky a zamyslela se. „Kolik jsi říkal, že je ti let?“

„Čtrnáct, stejně jako Akiri. V létě máme oba narozeniny.“ odpověděl.

„Tak to podle dračích měřítek už dospělý jsi.“ Když uviděla Černohřívkův nechápavý výraz, zakroutila hlavou. „Draci našeho druhu dospívají v deseti letech. Já už bych správně měla mít skoro dospělé mládě, ale... jak chceš přivést jaksi... příslušníka svého druhu do vesnice - dá-li se tomu, v čem žijí tak říkat - plné zarostlých polodivokých barbarů?“

„Když jsem dospělý, proč tedy nejsem velký jako ty?“ zeptal se zmateně mladší drak.

Usmála se na něj, a Černohřívek měl co dělat, aby se nezačal červenat. „U tebe to bude zřejmě tím, že jsi odmalička vyrůstal u elfů. Prostě jsi se přizpůsobil. Za pár let se to srovná.“

Černohřívek pokýval hlavou. „Kolik by bylo tvému bratrovi teď?“

Jasnokřídlá chvíli počítala. „Bylo by mu-“ Ale... je to vůbec možné? On...

 

Další úmorný den byl za ním. Dnešní byl obzvlášť dlouhý a Titus byl rád, že si může jít po dobré večeři s rodinou odpočinout. Položil otcovu korunu, čelenku zdobenou bledými akvamaríny a dvěma stříbrnými křidélky, na stojánek pro tento účel vyrobený, pověsil plášť do skříně a s heknutím se natáhl na postel. Plánoval si chvíli zdřímnout a pak si dát koupel se spoustou vonných olejů. „Doufám, že další zasedání Rady napadne strýčka uspořádat až za dlouho,“ vydechl. Od svých jedenácti let se zasedání účastnil s matkou, ale sedět na jejím místě v čele stolu a poslouchat nekonečné námitky a návrhy ministrů bylo mnohem složitější.

A samozřejmě, sotva zavřel oči, někdo zaklepal na dveře! „Dále,“ zabručel. Dovnitř vklouzl útlý sluha, kterému na horním rtu sotva začalo rašit chmýří.

„Ehm, Výsosti, já nerad tohleto... ruším... ale vaše paní matka vás žádá, abyste se neprodleně dostavil do její komnaty.

Titus by nejraději sluhu poslal tam, kde slunce nesvítí, ale ovládl se a kývnutím mu dal najevo, že rozumí. „A nebo víš co, počkej na mě chviličku.“ Během oné chviličky si mladý král upravil pocuchané světlé vlasy, přehodil přes ramena plášť a znovu nasadil korunu.

„Směl bych znát tvé jméno?“ zeptal se zdvořile sluhy.

Ten se uklonil a odpověděl: „Erik, Výsosti.“

„Dobrá, Eriku, byl bys tak hodný a doprovodil mě?“ Chlapcovy oči se rozzářily. Někteří obyvatelé Taeristu se nechali zaměstnat jako sluhové z nutnosti, aby měli střechu nad hlavou a dostávali teplé jídlo. Ale světýlka v Erikových očích napovídala, že on patřil k tomu zbytku, kterému přišla práce sluhy zajímavá. A takoví pak pro svého pána udělali cokoliv.

„Kdepak sloužíš, Eriku?“ zeptal se jej Titus, když mířili chodbou ke komnatě královny Verenenily.

„Já jsem přece váš nový osobní sluha, Výsosti. Lord Ferrenent mě k vám přidělil namísto starého pana Horácia. Říkal, že vám snad nebude vadit mít dalšího lidského sluhu.“

Tak to je pěkné. Oni mi už i vyměňují personál bez mého vědomí! I když je pravda, že Horácio věrně sloužil už mému dědečkovi a odpočinek si zaslouží. „Potom doufám, že pan Horácio si penzi náležitě užije, a že ty mi budeš sluhou přinejmenším stejně dobrým, jako byl on.“

Došli ke zdobeným dveřím z bílého dřeva. Byla to vlastně komnata náležící královskému páru. Královna Verenenila se z ní však po manželově smrti odmítla odstěhovat a prohlásila, že se přesune, až se její syn ožení. To si ještě počkáš, pomyslel si Titus pokaždé, kdy ji slyšel tuto větu říkat. Teď měl zrovna na práci mnohem důležitější věci než hledat si nevěstu. Ale jakoby se královna matka během korunovace naučila číst myšlenky, vždy poslední dobou dodávala: 'Já už jsem ve tvém věku byla vdaná a chovala jsem tě v náruči!“

Zaklepal na dveře a škublo v něm, když ho zevnitř pozval dál hlas strýčka Ferrenenta. On a jeho sestra na jednom místě nevěstili nic dobrého. Poslal Erika, ať jde mezitím připravovat koupel, a vklouzl dovnitř.

Někdejší královna regentka na sobě měla jednoduché tmavozelené šaty a kolem ramen přehozený bílý šál. Nebyla nijak moc krásná, ani ošklivá, ale hřejivý úsměv snoubící se s láskou ke své rodině a lidu jakoby z ní dělal převtělení bohyně Ypnael. Většinu času to byla klidná a dobře naladěná dáma, snažící se posledních deset let rozdělit svůj čas mezi panování a své tři děti.

Naštěstí tady byl Ferrenent, její mladší bratr. U dvora se objevil společně s Verenenilou, a tak se syn zámožného měšťana-obchodníka s drahými látkami stal majordomem. A nutno dodat, že se na peskování a prohánění služebnictva přímo skvěle hodil. Tolik energie, kolik kolovalo v žilách královnina bratra, a takový elán, to měl málokdo. K tomu všemu ještě stíhal být pečlivě upravený, s tmavými vlasy sčesanými za uši a barevně sladěnou garderobou. Notoricky známý byl pak jeho želvovinový hřeben, kterým občas hrozil personálu, když se mu zdálo, že něco nedělá podle jeho představ.

„Dobře, že jsi se dostavil, Tite,“ usmála se královna. „Potřebujeme si s tebou o něčem velice důležitém promluvit. Posaď se,“ pokynula mu na křeslo naproti tomu svému.

Posadil se a polkl. Co na něj zase chystají? „Dobrá, poslouchám.“

Ferrenent, stojící u královnina křesla jakoby byl nějaký její osobní strážce, si významně odkašlal a uhladil si vlasy hřebenem. „Já a tvá matka jsme se rozhodli, že by bylo dobré, kdyby ses co nejdříve oženil, a proto jsme ti vybrali nevěstu.“

Titus by se v tu chvíli nejraději zvedl a odešel do své komnaty, kde na něj už jistě čekala vana plná horké vody ovoněné oleji a bylinkami. Sotva stíhá běhat z jednoho konce paláce na druhý a podepisovat hromady nesmyslných listin a smluv, jak má při tom všem ještě myslet na svatbu? Navíc, kdoví, koho mu jeho až příliš pilný strýček vybral? „Ale... já... se ještě... nechci ženit!“ vykoktal ze sebe.

„Ale synu, máš na to ideální věk!“ reagovala pohotově Verenenila, jakoby měla tuto odpověď předem připravenou.

Mladý král se skepticky podíval nejprve na ni a pak na Ferrenenta. „Tady strýček Ferrenent je, pokud vím, stále starý mládenec!“ Titus měl však pravdu jen částečně. Ač to bylo k nevíře, Ferrenent před pár měsíci – na své osmatřicáté narozeniny –  oznámil zasnoubení s Abrímoril, nejmladší dcerou správce královské pokladny. Nejvíce se nad tím podivovalo služebnictvo. ‚Ten starý protiva a někoho okouzlit?‘ nebo ‚Jsem teda zvědavý, za jak dlouho jí začne vyhrožovat hřebenem.‘ O to více, že Abrímoril měla pověst plaché a citlivé elfinky. Zkrátka nikdo, v kom by mohl najít zalíbení o šestnáct let starší energický šéf služebnictva. Před lidmi o ní majordomus nemluvil a dotěrné otázky své sestry vždy jen odbyl zabručením, ale poté, co je Titus párkrát viděl v královských zahradách na lavičce, řekl si, že spolu asi budou šťastní.

„Pokud vím, ty jsi neměl na starost svoji ovdovělou sestru a výchovu jejích tří dětí, synovče,“ oplatil mu skeptický pohled Ferrenent. „A mimo jiné, myslím si, že s výběrem nevěsty budeš více než spokojený. Jedná se totiž o princeznu Isien, dceru královny Nenengy.“

„Nenengy?! Ale vždyť ta je hrozně krutá ke svým poddaným... a krásy také moc nepobrala. Co když její dcera bude stejně zlá a ošklivá? Nebo mě otráví, popřípadě na mě poštve rozzuřený dav?“ Tím Titus narážel na osud Nenenginých dvou bratrů. Starší z nich se po smrti otce  – předpokládalo se, že rozhodně nezemřel přirozenou smrtí – stal na krátkou dobu králem. Pak ho však při prohlídce města ušlapal a ubil dav nespokojených poddaných. Většina si myslela, že v tom má prsty jeho jediná sestra. Ovšem ne že by Rasbell byl nějaký dobrý vladař. Mladší Lareseus se zase zalkl a udávil při pití vína, nejspíše otráveného, a zlí jazykové opět podezřívali Nenengu. Lareseus byl mimo jiné otcem Torfena Stříbrookého; v souvislosti s ním Nenenga rozhodně mohla za to, že měl její synovec neznámý počet poloorčích sourozenců.

„Uklidni se, prosím,“ řekla klidným hlasem královna. „Princezna Isien není vůbec jako její matka. A údajně je i velmi krásná. Navíc, sňatek mezi tebou a ní by zajistil mír mezi oběma královstvími. A pak by si rovnou i Eloeren mohla vzít Torfena–“

V tu chvíli už to Titus nevydržel. Vstal, velice nevhodně se vyjádřil o matčině sňatkové politice, vychrlil pár nadávek na strýce a nasupeně odkráčel z komnaty, přičemž nezapomněl hlasitě zabouchnout dveře.

Naštěstí Erik zrovna přikápl do koupele poslední vonný olej a Titus se konečně mohl uvolnit.

„Nikam nechoď,“ poprosil mladého sluhu, když chtěl odejít. „Potřebuji si s někým popovídat.“

„A o čem byste si chtěl povídat, Výsosti?“ zeptal se trochu nejistě Erik.

Král si povzdechl. „Jde o dnešní ‚rozmluvu‘. Chtějí mě oženit s princeznou, kterou vůbec neznám a nikdy jsem ji neviděl. A je dcerou té fúrie Nenengy. Nevím, jestli vládnu já, nebo strýc Ferrenent a matka. Copak je normální, využívat své děti jako nějaký diplomatický prostředek? Otec si taky vybral manželku sám! A to v podstatě ani nebyla urozeného původu! Buď rád, že jsi sluha, Eriku. Můžeš si vzít koho chceš a nikdo ti v tom nemůže bránit.“

Povídali si ještě dlouho, a Titus nakonec mohl jít spát jakžtakž spokojený. Prozatím si přestal lámat hlavu se svojí nastávající a těšil se tím, že získal nového přítele. A lidé jako Erik své přátele neopouštějí.

 

„Pustíš ho vůbec někdy?“ zeptala se Akiri a snažila se v chuchvalcích černé hřívy rozeznat, kdo je kdo. Jasnokřídlá už notnou chvíli držela Černohřívka v pevném objetí. Mezitím se Farendall vrátil dovnitř, aby se omluvil Akiri, ale když viděl dva draky zapletené do sebe, zůstal jen stát a dívat se.

Klubko ocásků, končetin, křídel a rohů se zatřáslo a objevila se rozzářená Jasnokřídlá. Všimla si Farendalla a skočila mu kolem krku. „Fare! Já ho našla! Je naživu!“

Teď byl mladý barbar ještě zmatenější. „Kdo je naživu, koho jsi našla, co to vyvádíš?“

 Dračice však jen ukázala packou na Černohřívka. „Jeho. Svého bratra!“

„Neříkala jsi mi, že byl moc malý a umřel někde v lese?“ ozval se Černohřívek a uhlazoval si bujnou kštici.

Jasnokřídlá musela v klidu všem celou záležitost objasnit. Akiri jí ze začátku nevěřila ani za mák, ale přibližně v polovině vypravovaní to vzdala. Nebyla si jistá, jestli je dobře, že Černohřívek už není poslední žijící člen své rodiny, a nebo jestli by nebylo lepší, kdyby se tehdy Jasné neztratil, popřípadě ji Eatarin a Caranessa našli společně s ním.

Všichni byli unavení, a proto se rozdělili po dvou na kožešiny. Černohřívek s Jasnokřídlou utvořili jakýsi chumel, v němž údajně spali divocí elrodští hřivnáči. Na Akiri zbyl tedy Farendall. Vytáhla z pouzdra meč a položila jej doprostřed kožešiny.

„K čemu ti to bude?“ ušklíbl se barbar.

Akiri se na něj jen zamračila. „To aby tě nenapadlo zkoušet nějaké hlouposti.“ S těmito slovy se zachumlala do pláště a otočila zády k němu.

***

Časně ráno už byli vzhůru. K snídani pojedli pár plátků sušeného masa a zakousli jakýmisi opečenými hlízami.

„Doprovodíme vás s Jasnokřídlou domů,“ prohlásil po snídani Farendall. „Jak se jmenuje vesnice, ve které bydlíte?“

„Březová Mez,“ odpověděla Akiri. Potíž byla v tom, že ona nevěděla, kde jsou, a Farendall s Jasnokřídlou zase neznali žádnou vesnici jménem Březová Mez. Dračici to možná i potěšilo, vzhledem k tomu, že asi nechtěla Černohřívka opustit sotva jej našla.

Aniž by elfinka tušila, jak na to přišla, napadla ji otázka. „A ty víš něco o těch Temných a co s námi měli v plánu?“

Farendall přikývl. „Ten elf, se kterým jsem bojoval, o sobě tvrdil, že je od Nenengy. Ale co s vámi chtěli dělat, to opravdu nevím. Každopádně, jiná její jednotka mě připravila o kmen. A to barbar nemůže nechat jen tak.“ odpověděl, mezitím co si utáhl opasek se zdobeným nákončím, a teď začal přejíždět čepel meče brusným kamenem.

Akiri to jméno už párkrát předtím slyšela na tržišti od obchodníků z Taeristu, ale nevěděla, o koho se přesně jedná. „Kdo je vlastně ta Nenenga?“

Barbar vzhlédl od broušeného meče. „Královna temných elfů ze severu. S nikým neválčí, ale všichni se jí bojí, protože má na své straně orky z vysočiny.“

„A... když se nemůžeme já a Černohřívek vrátit domů, co kdybychom šli s vámi? Když mě ta Nenenga tak potřebuje, alespoň zjistím, proč!“ prohlásila elfinka. Konečně měla šanci zažít opravdové dobrodružství, od něhož ji nebude dělit inkoust na papíře.

Farendall a Jasnokřídlá se podívali na sebe. Co tím mohli zkazit? Bylo lepší nechat je poflakovat se kolem, a nebo je raději vzít na sever? Snad ještě zvládnu ochránit malou holku a jejího dračího kamarádíčka, pomyslel si a přikývl. „Dobrá tedy.“

A tak začalo dobrodružství Akiri, dcery léčitele Eatarina.

---