Takové obyčejné ráno

Takové obyčejné ráno

Otevřeným oknem vnikl do pokoje bas sousedova půlmetrákového ovčáka současně s bouchnutím domovních dveří... Probouzím se během jediné vteřiny do plného vědomí. Na stěně proti mně a proti oknu je stěna proužkovaná sluncem přecezeným žaluziemi. Nad posledním proužkem visí fotografie rodičů z jejich zlaté svatby. Několik vteřin ji – i bez brýlí – vidím s naprosto přesnými a ostrými detaily. Pak se mi trochu rozmlží... Natáhnu se pro brýle.

Trochu se protáhnu. Do chodidla mne chytne křeč, ale hned zase povolí... tak rychle, že jsem nestačil ani syknout, nebo zaklít. Dobré... Zvenčí otevřeným oknem je slyšet tiché vrčení motoru a sousedy zdravící se bez pozdravu slovy: "Tak co, dneska Franto, kampak Bavorákem?" " Jo, Hondu si vzala včera manželka do Mnichova..." usmál se s nádhernou samozřejmostí Franta Hejný. Správně trhlý mnohomilionář. Má čtyři auta, nejlevnější za půldruha milionu, ale bydlí s námi v paneláku v jedna plus tři. Chování obyčejného chlapa, žádný fouňa. Ale škot... no proto asi má furt ještě ty miliony. Tiché vrčení Bavoráka přehlušuje řev malé motorky, jedoucí asi třicítkou, jejíž šestnáctiletý majitel a řidič v jedné osobě vyndal z výfuku tlumičovou vložku. Oba motory zanikají na konci ulice.

Zaštěkal Buddy. Buddy je, jak jste jistě uhádli, pes. Pepík Černý si ho koupil jako štěně s tím, že mu - až dospěje - bude hlídat hospodu. Jenže zkrachoval a pes je nezaměstnaný. Nevadí mu to. Má psí život. Dostane nažrat a pak s ním páníček, rovněž nezaměstnaný, pětkrát denně obejde město. Celé město je zná – pes má vždy v tlamě míč, který při stisku psích čelistí zapíská. Skoro dvoumetrový Pepík je vždycky nahoře zakončen starou zmijovkou, čepicí, kterou už dnes nevidět. Sqělá dvojka...

Pod oknem se zastavil domovní tlampač: něco hučí do jiného kombi naslouchacího přístroje a reproduktoru (taky sousedky) – je z toho slyšet jen: Jóóó? Fakt? No jóóóó... já taky, paní... že jóóóó ? néééé (o kvartu níž)... ale jděte... Tak já už... sbohem! ... Hej, paní Nováková (to už je další drbna) už jste slyšela... pak už se hovor vzdaluje a je chvíli klid.

Po schodech jde Bachořová. Správcová, padesátiletá, celkem zachovalá, ale ... no dupe ze třetího patra po schodech, že rozkmitá celý dům. Jednou jsem ji požádal, aby chodila potichu – ale to jsem si naběhl: "Co mám, ježíšmarjá, dělat? Celý život chodím na podpatkách..." "No – paní Bachořová - třeba byste se to už mohla naučit." - Nemá mě ráda, ale nebrečím... Samý Neckermann, samý Quelle, boty za čtyři tisíce, ale kouká jí z nich sláma. Přerostlá vesnická holka, která by moc chtěla ještě teď vypadat jako světačka, ale ... ani maturita s ní nic neudělala.

Vedle bouchly dveře. Odchází nejspíš jeden z občasných obšťastňovatelů naší mladé sousedky. Šestatřicítka, prodavačka, každou chvíli bez práce, svobodná mamina s osmnáctiletou dcerou, tu dnes měla nějakého mlaďase, vhodného spíš tak pro dceru. No jo, tělo chce svoje...

V kuchyni cinkla lžička. To je pro mne znamení, že snídaně mne už čeká na stole... konečně tedy vstávám. "Dobré jitro, Jarunko..." Žena je samý zub: "Jaképak dobré jitro – je skoro poledne..."  Skoropoledne = 7,15 SEČ. Tak to už je za mnou ranní ruch a můžu se i já zasmát: "Nono, snad půlnoc, ne?" Je to nesmysl, ale Jarku to donutí aspoň chvilku přemýšlet, jak jsem to myslel.
Jenže to už unikám a vrhám se do víru ranní hygieny .

Zvoní telefon... Vracím se i s ručníkem: "...že to kafe ale voní, Járo..." a zvedám  sluchátko: "Můžeme vám poslat inzerát?" Pouštím počítač, zazní systémové písknutí a synem nahrané oslovení: "Do-brý den pa-ne re-dak-to-re, kterým bavím návštěvy. 

Posnídám - a tím pro mne ráno končí...