mezi patry ryby

portrét ve vypouklém okně

mandarinka usnula, 
mezi půdou a sklepem pustila psy,
pěna vystoupala do druhého patra
a mandarinka usnula v běhu
tajné mise na rameni medúzy,
její srdce bylo pomalé,
výtah se zasekával,

město ji křižovalo –
sešívačky a zapalovače do spánku
cvakaly o tom, že kdesi v galerii
začala válka a muži
jen v plátnech a s nohama v ježovkách
prášili se hluboko do zrcadla
do vybuchujících ryb.

–

ohně pluly daleko od pobřeží,
rozkládaly plíce jako deštníky.
mandarinka žila ve zvápněném okně.
držela rty šedou lasturu,
držela tygří kůži ulice.
muži odcházeli

na délku vlasu od prstů žen,
jejichž neonové nehty potměšile stoupaly k nebi,
mezi domy
něžně praskala noc, její
žabí světýlka a mokré pahýly.

–

nejednou sis zapomněl letokruhy
a znovu navěky v poledne visel z třešně,
táhli ti hada z úst, omdlel jsi –
od toho snu máš závratě

z vody a švihadel.
mandarinka ti zůstala
arabeskou na nedostupné střeše.
naučila tě záda i most
a dny povlékané jako polštáře
z paměťové pěny rohovatěly
v cévním řečišti.

–

teď, když pot rozmělnil cestu,
nepustí tě dál ani tělo,
a co jsi to vlastně ztratil?
sépiová kost nad baráky, jazyky
otupělé návějemi cukru z dalekého léta,
mandarinka odchází z noci neviditelná jako kabát.
kolem brousí muži, nosí jí větrolamy,
ale ona odchází
svítit do kamene zahlušit dům,

televizní lógr v potrubí,
horečku, tesknící pod podlahou,
že snad i žila s lidmi,
znala jejich zazděné ryby,
znala plastové borovice, okna sklíčená sněžením.
ráno se budí beze stínu a rozechvívá kůži.
ze stropu padají příbory.

–

ale ty jsi z kmene bílého cukru,
nemohl jsi doprovodit mandarinku,
musela zabloudit v noci, zavinuta hluchavkami
čekat na východ.
čísi dětství,
pole zarostlé urnami sukní
hnalo město do lesa, les do kamene
– oheň se držel v záhlaví kamene – ,

žil jsi tak dlouho, až ses nenarodil,
dálka měla tvé oči
ve vlněných prstech, dálka ti
odvezla mandarinku za zády, pažemi
skřípavě otáčí ve dveřích.

–

otvíráš hodiny, jako bys otvíral břicho
narvané třískami, obludnými
kovovými prsty. vymetáš,
tělo se třese do usnutí.
před návštěvní dobou jsi ulehl

zavřený kruhovým objezdem, polykal vteřinové
lepidlo silničních much,
do hodin kladl hliněné beránky.
mandarinka viděla tapety:
tváře jsou prostěradla.
myslím, že jsem zapomněla
zatáhnout vodu.

když se vrátila, zůstalo všechno
kromě židle – visela ve vzduchu,
nepřiznala nebo neznala cíl.
ale jednou skutečné začne,
z domů stanou se domy,
artbrutové domy, mandarinka.

–

tygři zamrzali v dlouhých pauzách
detektoru úniku spalin. teď ožívají
na žehlicím prkně, několikrát denně
projíždějí vnitřnostmi města,
revizorce bílé medvědici
chtějí vyprávět o hadím mléku,
o slepé vesnici ze samých koupelen.
ale ona se bojí, co se stane v prázdném bytě.
prý kdysi byla jiná,
blouznila o rychlovarném létě,
ve spánku mládla, smála se na pitevně,
nosila zvětralou tmu a okousané hřbety.
od jara neumí zavřít

ořechy jak oči. ptáci cvakají
ve světlíku, ve větvích
roztržitý celofán
a bílá medvědice vchází do pokoje z oboustranných izolep
s hlavou převrácenou do krku.

 

 

 

 

z nesvěta (m. basedow)

narodila ses do bílé ryby,
do země utopených kaktusů
jako kašna. gumová v očích
neudržíš ohryzky na větvích.
černý nehet prořezává měsíc.
v podzimu rýsuje se požár,
přesnost hladových zvířat.

voda zděravěla. vítr ji zaskočil,
nevěřilas, že se slyšíš.
budík zaraženě přešlapoval.

–

píše ti dešťovka, slova chutnají mokrým dřevem,
vzpomínáš – jednou se prohrála smrkem
tak nízko, že pro její vystoupení přivolávali vichřici,
nesl se kašel peří a chleba,
lámal ústa –

prolezla pod práh.
nahoře otvírané okno
táhlo tichem řas.

–

bílá ryba překypovala nohama:
– olejové nohy, nohy tančící do rozehřmění lustrů,
nohy visící z parapetů jak vyžvýkané svačiny,
nohy uzlovité kapesníky, nesoucí
zprávy, padlé pro zprávy –
hlasy nadýchané pomlkami stoupaly
po veletržní, rozrušovaly ohně,
stíny ostré v noc vyklovávaly semafory těla,
než se na okno prodralo zarudlé razítko.

ještě jsi utíkala před popeláři,
usínala uprostřed běhu,
když bílá ryba zavalila město,
psí výběhy a plechové skládky,
a lidé opouštěli své věšáky.
stálas ve vydýchaném kabátě,
mezi patry dcery se zvedala
matka z hlubokého sněhu.

–

když padl poslední měsíc, ještě jsi měla tělo.
zima usedla, položila ruce.
nestyděla ses, že se nebojíš o dům.
v dálce pískal štěrk,
čekala jsi, že přijde

dešťovka – vyhýbavě zářila
svinutá ve střevech města –
a ženy zamykaly děti za nohy, jazyky, rychle
obracely maso.

dešťovka vzpomínala, že kdysi toužila zůstat
navěky vzhůru,
že ptáci vřeli zpod okapů,
lidé svlékali vápenné oči a odplouvali
ve střechách do nových světů,
posílali horké asfaltové dopisy.

 
–

v jejím městě už nikdo nechodil vzduchem
a když rozkuchali křižovatku,
neměla kudy se vrátit domů –

dešťovka žila v práci.
z ryby zrnila káva,
červený mech štiplavě bzučel
mezi obklady.
stoupala na hořák a nic necítila.
nebolela ji žena, muž, šaty,
paměť modřina sněhu, kde před časem hledala ruce,
nic už necítila.
zavřená uhelnými snímky, vybíhala
ze zpěněného kurníku, míjet bez ohlédnutí
špitající škrtidla,

v dechu chraptěl plynoměr,
komíny pouštěly bouřkové brouky.
dešťovka se ocitala v tajném
potrubí sadu.

 

 

 

 

hranice

v mém městě už není voda,
i semafory odneslo jaro,
posteskl sis na kruhovém objezdu.

víš, do tvé skříně se nemohu vrátit,
řekla jsem,
bojím se rychlosti, s jakou ji táhnou nahoru,
i když je kolem skutečný dům –

– to není pravda. tobě vadí,
že je tam tolik dětí, žonglérů s mrtvými žábami,
a tolik žen, zaražených pouličních lamp,
co se vzdaly těla.

–

když straky zmizely, delta města
zamrzla i s plechovými papoušky.
šťastní lidé znudění poskakováním po střechách
teď vyhlíželi nové ohluchnutí,
zamykali se do dýní.
milovali kopřivku, co vyrážela po budících,
lesy srůstající na železničním přejezdu,
v kořeni nosu,

lebka jejich čtvrti byla měkká jako ňadro,
loupala z očí plastové labutě,
ale noc byla jinde: mezi stromy
mlčela, že straky zmizely z rybího těla,
že páteřemi rozlil se výtah
z červené krevní soli.

–

nejdřív jsi vyměnil oči – rentgen za žvýkačku.
první ráno zvracelo žluč.
světlo se zakuklilo. další dny,
mýdlové sirény tramvají,
domy skákající jako pračky.
tvá chůze

byla košile vlomená do krku,
úhledně složené ruce přesychaly.
pod kaktusovým lustrem
dešťovka seděla na stole a zpívala:
nikdy jsme nebyli.
věř mi nikdy.

–

dům vám zakázal vystoupit,
dokud nesníte jehličí z podlahy.
slunce chytalo plíseň a vy jste žili
ve zrušeném divadle,
pavoučí slina vás spouštěla ze stropu.
dešťovka seděla v šatně.
v mysli postýlka krvavých plyšáků,
válka v čokoládě,

začalo představení: dešťovka předklonila větev:
jednou nepřestane pršet. ryby zmizí.
už jsem prodala vlasy za pár hřebíků.
stal se mi sen, že se ztratím,
ještě je krátký.

když ji nikdo nezopakoval, přišla znovu,
otvírákem na konzervy,
mluvila, jako by pohazovala šaty o židle
tiché a bezpečné jako smrt.
škobrtali jste k sobě plni horkého dřeva,
šeřilo se,
někam se jelo,
černým očím naskakovali netopýři, bílým očím
hadí mléko.

ze včera zůstala jen zubní drť v polštáři.
vstali jste z pěny do vzpříčených světel,
dešťovka nebyla vidět.
zaspala hranici.

---