Zaprášený smysl

Jeřáb

Jeřáb nad Barrandovem působí opuštěně. To se v padesátých letech stát nemohlo. Kabinu by zdobila „žena v modré kombinéze, provoněná jarem a olejem“, brigádníci dole by otevírali zdravými zuby žluté sodovky a zavěšena na rameni stroje spočívala by nejméně pětiletá budoucnost světa.  

Kasino

To Vinohrady byly dobudovány už dávno. Jen tu a tam do přízemí domu s erbovním znamením umístí novou kavárnu či kasino. Navečer pak přepočítají peníze a svezou všechen lógr neznámo kam. Jinak nic.

Zaprášený smysl

Za městem už voní obilí, pod Národním divadlem je to ale cítit benzínem. A přitom motiv klasů si tento národ vmaloval mnoha znamení, dokonce kdysi i na stokorunu; tak moc mu myšlenky na chléb byly vlastní. Myslet znamená děkovat, napsal německý filosof. Dnes pod tím monumentem děkujeme už jen mobilitě a rychlosti. Dokud lidem visel na rtech dík chlebu, byl v tom, i přes všechen patos, velký smysl.

Like a Rolling Stones

Jak kameny soutěskou valí se auta Národní. Je pátek odpoledne, a tak jim to jde ztěžka a leckterému řidiči těžkne hlava až na bradu. Klakson ho probudí z toho předčasného snění. A probudí to i spáče za skly tramvaje, jejichž spánek ale nebyl v rozporu s předpisy. Jenže co čekat, když se valí kameny.

Proces

Kdosi podává po telefonu svědectví o své cestě tramvají. Nemá to ale šmak amerického filmu: ten člověk zapomněl přísahat na bibli a žádná advokátka v kostýmku jeho slova nezpochybňuje. Teprve doma mu to možná vytmaví. A bude to v rozporu s ústavními právy, a bude to filmové. 

Spojeni nárazem

Na Hradčanské srážka tří aut. Trocha kouře a kupodivu žádné lamento, pojistné smlouvy hřejí ty tři lépe než chlupaté dečky na sedadlech. A už rozmlouvají a snad si i přes silnici skočí pro kávičky. Chvíle nepozornosti a kolik nadělá přátel. 

Autobusem z Krče

Cesta z Krče dolů do Podolí se vlní jak houslový klíč. Autobus vydává všelijaké zvuky, jen k houslím mají daleko. Dívka, bílá jak smetanový krém, vytahuje futrálek a z něj smetanově bílý ajfounek. Takové stradivárky mezi telefony. A už šmidlá po displeji – rozehrává vážný part jakési digitální hry.

Vzpomínka na Otu Janečka

Na rohu Branické dům už přikrylo listí. Jaro v oknech. Po větvích šplhají ptáčci mistra Janečka a za záclonou zavinuta do tajemného úsměvu dívenka. Ač vyvedena suchou jehlou, na šaty už nezbylo.