Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCHODBA
Autor
Šemík
Již řadu let se já a můj stín takto touláme. Mým stínem je můj prostomyslný druh. Jeho mentální zaostalost mi nevadí. Přilepil se na mne před lety a již to tak zůstalo. Pro mne je prostě stínem. Potkávám známé a ti se mne ptají:
“Kdo to chodí s tebou?”
“Můj
stín,” odpovídám.“Stíne ukaž se.” On na to začne metat kozelce a hlasitě se smát. Je zvláštní, že nemluví, ale směje se krásně. Občas se stane, že se mi někde ztratí, aby se zase stejně nečekaně objevil. Už jsem si na to zvykl a nijak se tomu nedivím.
Problémy nastaly, když jsem se v našem městě rozhodl oženit a usadit. Ale co se stínem?
Zašel jsem za panem farářem, nepotřeboval-li by pomocníka
.“Na mé faře je každý vítán.” Neodmítl mne kněz.
Po svatbě tedy zůstal můj stín u pana faráře. Bude zametat a poklízet a za to dostane najíst.
Tu však začali někteří nepřející vykřikovat:
“Když chodil po světě, byl mu dobrý a nyní jej nechá pomalu umírat mezi kříži.”
Ale přece nemohl přebývat se mnou a mojí ženou. Hlasy nepřejících však byly natolik silné, že jsem se svojí ženou musel město opustit. Nezazlívám jim to. Lidé jsou leckdy zlí.
Nějký čas jsem se s manželkou toulal jako za starých časů. Když však přišlo první dítě byl čas někde zakotvit. Domů jsme nechtěli. Přijali jsme pohostinnost malé vesnice. Vzal jsem práci v lese. Za to jsme dostali jednu m
ístnost v bývalém šlechtickém lesním sídle. Byl to takový malý lovecký zámeček. Notně zpustlý, ale lepší než nic. Žena se vzorně starala o naše děti. Ano již máme tři. Přidali nám též jeden pokoj a něžijeme si špatně.
Byl jsem však zvyklý být celé dny na nohou a nyní jsem měl často o nedělích volno a někdy i celé všední dny, protože se v lese nedalo dělat. Dlouho jsem hledal kam upnout přebytečnou energii, pak jsem se rozhodl, že objevím zasypanou podzemní chodbu, která zde podle vyprávění pamětníků určitě někde byla. Všechen volný čas trávím kopáním. Leckdo se mi směje, ale moje žena má pro mne pochopení. Jistě často kopu zbytečně. Sám vím, pokud narazím na skálu, nemá cenu pokračovat. Avšak představte si, jak budou všichi koukat až chodbu odkryji. Mohla by přijet i televize.
Má činnost neunikla správci lesů a rozhodli se mi poslat archeologa, docenta z vysoké školy. Ten byl mým bádáním přímo nadšen a vcelku můj postup odsouhlasil.
Kopu od zámku ve směrech světových stran a po té tangenciálami po pravidelných intervalech své výkopy spojuji. Vytvářím tak určitou pavučinu výkopů. Chodba mi prostě nemůže uniknout. Docentu na univerzitu posílám každý střep, který vykopu a on o mne píše ve svých článcích a vědeckých pojednáních. Takže i kdybych chodbu neobjevil, bude mé snažení navždy zaznamenáno v univerzitní knihovně.
Výhoda je, že mám syny. Pomáhají mi vyhazovat hlínu. Včera mne však prvorozený roz
zlobil. Tvrdí, že kopu na stejném místě jako loni. Mám přece přesné záznamy a spoustu si toho pamatuji. Mládí se nám snaží říct, že je chytřejší. Dva týdny trvalo, než si dal říct a šel mi zas pomáhat.
Pan archeolog mne minimálně jednou za rok navštěvuje. Ale teď zde již dlouho nebyl. Již hodně zestárl a připadalo mi, že při poslední návštěvě již na objevení chodby moc nevěřil. Však to mne nezlomí. Spolu se svými syny mohu postupovat rychleji a snažím se nepřestávat ani přes zimu.
Nyní již jsem zase sám. Synové dospěli a rozutekli se do světa. Pan docent již zemřel a ti mladí se zajímají jen o lukrativní zahraniční archeologii. Já se však nevzdám. Pokud mi zdraví dovolí kopu. Představte si jaká to bude věc. V naší malé vesnici a taková podzemní chodba.