MAMINKA

Maminka
(pravdivý příběh,stal se před několika lety)
Smutné příběhy se píší těžko. Ale musí se psát také. Vždyť život nám nepřináší jen radosti, ale i mnoho starostí a trápení, někdy více, někdy méně.
                Sedím na pařezu, v listopadovém lese, slunce svými paprsky sporadicky jako otupělými šípy proráží ranní mlhavou oblohu. Sedím a hladím po hlavě zlatého kokršpaněla. Svýma psíma očima mne pozoruje, jazyk mu visí z tlamy a je trochu překvapený. Pláču a moje slzy dopadají na jeho srst na hlavě. V lese je ticho jako v hrobě, jen občas nad stromy zašustí křídla přelétajícího ptáka. Ano ticho jak v hrobě v tom hrobě, kam budu muset položit maminku.
              Dnes mně zemřela maminka! Je to smutný příběh a je to příběh, který není nijak neobvyklý. Člověk se zrodí a po čase umírá. Tak to chodí a nic tomu nezabrání. Nezabrání tomu ani peníze, úžasné léky, žádná kouzla a zaříkávání. Projde si tím každý. Každý jednou ztratí rodiče a musí se s tím smířit. I ten pes, který mně sedí u nohou tady nebude věčně. I mé dny se jednou naplní.
             Maminka byla dlouho nemocná. Měla Alzhaimerovu nemoc.
Bylo pro mne hodně depresivní, dívat se na svou matku, jak je stále zmatenější, popletenější. Jak se chová jako blázen. Bylo pro mne hodně depresivní, krmit po lžičkách mně blízkého člověka, který na mě poulí nechápavě oči, slintá a žvatlá nesmysly jako malé dítě. Bylo pro mne hodně depresivní přebalovat vlastní matku, koupat ji a bezmocně sledovat, jak se její stav stále zhoršuje. Byla to přece moje maminka!
            Mnoho lidí umístí své blízké do domova důchodců, nebo do nějakého hospicu a někdo je za to i odsoudí. Je dnes, ale taková doba, že ne každý si může dovolit opustit zaměstnání a zůstat se svým nemohoucím rodičem doma. Jsou ale i takoví, kteří by mohli, mají dostatek prostředků, ale moc peněz jim zaslepila oči a zatvrdila jejich srdce. To je potom ještě smutnější příběh, než tento, který píšu. U nás ta možnost byla, postarat se o maminku, i když to přinášelo mnoho obtíží a stresu.
           Když jsem byl miminko, maminka se o mne také starala, přebalovala mne, krmila, koupala. Myslím si, že pokud to je trochu možné měli bychom svým rodičům posloužit až do konce jejich dnů, a ne je odložit jako nepotřebné „harampádí“ do nějakého ústavu.
Ano postarali jsme se, snažili jsme se. A přesto mám výčitky a budu je mít stále, že jsem něco zanedbal. Poslední večer jsem seděl v jejím pokoji a díval jsem se do jejích lesknoucích se očí, které odrážely světlo lampičky na nočním stolku. Zdálo se mně, že v těch očích vidím záblesk poznáni, jiskru prozření. Zdálo se mně, že její dlouho zatemněný mozek se najednou jakoby zázrakem probudil k životu. Chtěl jsem ji nakrmit, ale ona se bránila.                                                                                                                                                                                 „Už mě to nedávej, já už nic jíst nechci,“ slyším dodnes její poslední slova. Hladila mne po ruce a tak podivně se na mne dívala. Zvedl jsem se a odešel spát. Nic jsem nepochopil.
              Ráno když jsem ji nesl snídani a vstoupil jsem do ztichlého pokoje zalitého mdlým ranním listopadovým slunce, cítil jsem, že něco není v pořádku. Ležela ve skrčené poloze, otevřené oči, otevřenou pusu a ruce natažené dopředu jako by se chtěla něčeho zachytit. Stál jsem dlouho jako zkamenělý a nedokázal jsem si srovnat v hlavě, co se stalo.                                                                                               Chvíli musím přestat psát…….stahuje se mně hrdlo a v očích mě pálí slzy………………………………..
Byla to přece moje maminka!
              Zemřela někdy v noci. Spal jsem ve vedlejším pokoji a nic jsem nevěděl. Možná mne volala, možná natahovala ruce, jako miminko hledající matku. Možná pochopila, co přichází a chtěla se rozloučit a dát mně poslední sbohem. Naposledy mně stisknout ruku a já jsem to zaspal. Zaspal jsem poslední příležitost podívat se jí do očí, pohladit ji po šedivé hlavě a říct ji něco pěkného.
Teď jsem tam stál, díval se do mrtvých očí a přes chvějící se rty mně vyklouzlo jen jedno slovíčko. Jen jedno slovíčko jako tichý povzdech.
                                                      MAMINKO……………………..