Amulet ze Sirdakki #1

Nemohl se pohnout, nemohl se pořádně nadechnout. Výjev, který se mu naskytl před jeho nevinnýma očima byl dechberoucí. Hrůza. Děs. Křik. Všude kolem pobíhali zmatení lidé. Matky táhly za ruku děti, které už byly dost staré, aby se udržely na nohou. Muži kolem sebe mávali nástroji, které v poslední chvíli popadli a zvedli ke své obraně. Kopí, vidle i lopaty se míhaly vzduchem, a vířily tak všudypřítomný štiplavý kouř. Otočil se, aby detekoval zdroj toho žáru a kouře, a spatřil, že stromy kousek od něj jsou v plamenech. Mezi nimi rytíři v černém chytali všechny ty, co se snažili uprchnout. Jeho samotného si nevšimli, snad proto, že byl tak malý, nebo nedůležitý. Koutkem oka zahlédl, jak se v davu nakrátko zaleskly matčiny blonďaté vlasy. Ano, určitě to byla ona. Chtěl vykřiknout. Mami! Ale hlas se mu zadrhl v hrdle, a vyšlo z něj jen neurčité zachroptění, které se stěží dalo považovat za výkřik. S panickou hrůzou v očích sledoval, jak jeden z černých chytil jeho matku za vlasy, a se škodolibým smíchem ji přitáhl k sobě. Bez okolků se po ní začal sápat, ve snaze strhnout z ní zbytky oděvu, který byl již tak na mnoha místech potrhán k nepoznání. Její snaha o obranu, mu přišla zábavná. S úšklebkem chvíli snášel její kopance, a když ho její boj o život unavil, sevřel jí ruce za zády, a druhou rukou z ní serval zbytek toho, co kdysi bývalo jejími svátečními šaty. Před zraky jejího syna ji přehnul přes nejbližší hranici dřeva, stáhl si kalhoty a vzal si to, co bylo dle práva silnějšího, jeho. Než s ní skončil, a ona padla v mdlobách k zemi, stihla ještě očima vyhledat svého nejmladšího syna. Ten pohled bylo poslední, co spatřil, než jej kolem pasu popadly silné ruce, které ho zvedly do výšky. Kopal kolem sebe a škrábal, mrskal sebou jako ryba na suchu. V tu chvíli se mu konečně vrátil hlas a on se rozeřval na celé kolo. Než se stačil nadechnout k dalšímu výkřiku, zakryly mu ústa špinavé mozolnaté ruce.

 

„Buď zticha spratku, nebo tě tu nechám napospas".

 

Srdce mu bušilo v hrudi jako o závod, v očích jej štípal kouř a v mysli se mu rozplýval obrázek jeho matky, ležící v bahně, se zkrvavenými stopami v obličeji a na tříslech.

 

Neznámý se propletl několika uličkami, šikovně se vyhnul místům,kde to stále vřelo, a kde ještě zbyli muži, kteří se zmohli na odpor, a prokličkoval tak až mimo vesnici. O kus dál, kde již nehrozilo přímé nebezpečí, jej postavil zpět na zem. Z dálky ještě slyšel směsici křiku, smíchu a praskání ohně. Nohy se pod ním podlomily a on padl na kopyty rozdusanou zem, obličejem do louže plné kalné vody. Proud vody jej nadobro probudil.

 

Rozkašlal se, a vyplivl vodu s kovovou příchutí krve. Zpod přimhouřených víček zamžoural do ostrého ranního slunce. Hlava jej třeštila jako po nejhorší kocovině, a postupně se ozývaly další údy, o kterých doteď ani netušil, že je má. Když se zkusil posadit, zasáhla jej ostrá bolest, a on padl zpět do trávy, kde se znovu rozkašlal.

 

„Někdo Vás včera pěkně zřídil".

 

S leknutím otevřel oči, takže mu slunce uštědřilo další píchnutí v oblasti spánku. Když se trochu zorientoval, zjistil, že ten hlas patří tomu dobrákovi, který jej tak šetrně probudil k životu. V ruce totiž stále třímal vědro, jehož obsah mu před chvílí chrstnul do tváře.

 

Myšlenky mu stále bloudily mezi snem a skutečností, ve snaze vzpomenout si na to kým je, kde a proč. Erikh! Vybavil si konečně vlastní jméno. Jeho mozek dostal impuls, a začal spolupracovat. Střípky předchozího večera se mu míhaly před očima, nejprve bez časové posloupnosti, a následně v takovém pořadí, v jakém se opravdu staly. Najednou měl zase jasno.

 

Bylo přece úterý, pomyslel si, když se mu dostatečně rozjasnilo v jeho bolavé hlavě. Každé úterý, v pozdních hodinách, kdy hlídka sedí u karet a flašky rumu, se uzavírají sázky u Arény. Na malém plácku za hospodou, obehnaném primitivní dřevěnou ohradou, se v úterý scházejí všichni, kdo jsou ochotni riskovat život, nebo přinejmenším zdraví, pro pár chechtáků. A mezi ty, on rozhodně patřil.

 

Přerušil svůj vnitřní monolog, když si všiml, že se cizinec vrátil s dalším vědrem vody. Jeho odchod nezaznamenal, byl příliš ponořen do vlastních myšlenek. Cizinec před něj položil vědro, a s výrazem, jenž jasně odrážel jeho tichý vnitřní boj, k němu natáhl pravici.

 

„Jsem Tonchet".

 

Vsedě ruku přijal, a na znamení vděku dokončil ono zdvořilostní gesto.

 

„Erikh".

 

Ještě chvíli se navzájem měřili pohledem, načež se cizinec beze slov vzdálil, a zanechal Erikha jeho osudu.

Naklonil se nad vědro, a zpod rozedrané košile mu vyklouzl amulet, jehož odraz se zaleskl na hladině vody. Na první pohled nechápal, kdo je ten cizinec, který se na něj z vody dívá. Nepoznával ten šrám na tváři, podlitinu kolem oka, ani vlasy slepené potem a krví, které mu rámovaly obličej.

 

S myšlenkou, že Helwiga z něj nebude nadšená, ponořil obličej do ledové vody.

 

Když se o půl hodiny později plížil ulicí, stálo slunce již vysoko na obloze. Vypadal lépe než před hodinou,  ale včerejší bitku nemohl zapřít. Obličej mu vlivem studené vody trochu splaskl, ale krvavé šrámy a chůze v předklonu, způsobená pohmožděnými žebry, ho okamžitě prozradila. Jelikož byl krásný jarní den, hemžily se ulice obchodníky, řemeslníky i dětmi, které povykovaly během hry na honěnou. Všude panoval čilý ruch, jak se mezi sebou domlouvali zákazníci s obchodníky. Aby se vyhnul největší koncentraci lidí, zvolil cestu menšími uličkami, kde se nevyskytovaly krámky se zbožím, ani stánky potulných kupců. Nevěřil, že by se mu podařilo, dojít nepozorován až k vlastnímu obydlí, ale když z dálky spatřil jejich skromný domek, ulevilo se mu. Malá stavba, s místy děravou střechou, obehnaná rozpadajícím se plotem, vypadala jako vytržená z chudinské čtvrti. Ačkoliv nebyli bohatí, mohli si dovolit větší komfort, než bylo tohle. Jednou jedinkrát se ho Helwiga pokoušela přesvědčit, aby koupili lepší dům, ale Erikh si nedal říct. Co mi sejde na nějakém baráku, křiknul na ní vztekle  a práskl dveřmi, že málem vypadly z pantů. Už nikdy se o tom nezmínila.

---