Zombieland a já

  Znáte ten pocit, když stojíte na okraji padesáti metrového paneláku a máte chuť skkočit? Já ano. Ale proč tu chuť mám, je protože se ke mě hrne tlupa hladových a odporných stvůr zvaných Zombíci. Hnusní, nenažraní a krvelační zmrdi. Rozhodnutí musí být rychlé. Podemnou zombíci, okolo mě zombíci. Jakou smrt si zvolit? Tak či tak se na vás vrhnou jak T-rex na mrtvé tělo Triceratopse. Jak hladová zvířata a roztrhají váš. Sežerou váš za živa a je jim jedno jak trpíte. Mojí rodinu roztrhali na kousíčky a to doslova. Vrhli se na ně a rozthli je vejpůl. Utrhali jim ruce nebo jim za živa roztrhli břicho a pustili se do jejich masa. 

  A mě nečeká nic jiného. Buď mě roztrahají na střeše panelového domu a můj řev bude slyšet na míle daleko anebo se o mě poperou tam dole. Jen si představte jak si jdete v klidu po ulici a najednou na vás kočí tahle zrůda a utrhne vám ruku. Odhodí jí a dívá s ena tam jak krvácíte. Až pak, když klesnete k zemi, se na vás vrhne a začne vás za živa trhat na kousíčky a požírat vás. Až se dostane k vašim vnitřnostem a jedním trhnutím z vás vyrve střeva. Rozprskou se na všem mrtvém těle a sbíhají se k vašemu tělu další a další zombíci. Rvou se o něj jako by bylo jediné na světě. 

  Jsou už blízko. Mám v ruce pistoli a v ní na dvě rány. Zastřelit se anebo se pokusit uniknout. Stejně je to jedno. Dostanou mě buď teď anebo potom. Jsem mrtvá ať chci nebo ne. Ale když už tak budu bojovat. Kousek odemě jsou na zemi dve kovové tyče. Sejdu k nim a uchopím je silně do rukou. Jakmile josu u mě tyhle mrchy neváhám a zapodnu jim tyče do hlav. To že na mě stříká jejich krev mě nezajímá. Kdžy musím umřít, tak alespoň tak, že sem se nevzdala. 

  Je jich moc a brzy ucítím první kousanec do achylovky. Zařvu bolestí a v tuhle chvíli se n amě pustí všichni. Hrazají mě a odtrhují ze mě kusy masa. Citím jak mi po pokožce teče krev a citím každý kousanec. Dochází mi dech zrovna když jeden zombík mi roztrhne břicho. Zařvu jak jenom můžu. Nemám možnost, i když se bráním jak to jde, nemám možst. teď mě může vysvobodit jedině smrt. Z posledních sil si sáhnu do kapsy pro zbraň. Fláknu s ní několik zombíků, abych se dostala k hlavě. Cítím pouze bolest a každý jejich zub jak se zaryjí do mého těla. Zmáčku spoušť a z mojí ruky mi vypadne zbraň. Dpadne na zem a do ruky se mi hned zakousně zombík. Nepříjemná smrt, ale jinou si nevyberete. Jednou přijde řada na každého, nikdo nepřežije.