Ta druhá...

Ta druhá...

 

Ach, jak je krásná

ta Tvoje nová, delikátní osůbka.

Jak ladný je její krok

a hebká její šíje.

Tak proč se na mne stále upínáš

a čekáš celou noc,

jestli zas zaklepu

a Ty mne pustíš dál?

 

Jak jen je jemná

ta Tvoje nová, delikátní osůbka.

Patří jí světlo,

patří jí smích,

patří jí zlatý mušelín.

Vlasy jí voní po vanilce

a chutná svěže jako rosa.

Tak proč mne hledáš v každém koutě

a srdce Ti buší, když zahlédneš pohyb?

Proč oči obracíš

ke stinným výklenkům?

Proč s každým soumrakem

stojíš pod schodištěm

a toužíš zahlédnout

aspoň lem mé sukně?

 

To Ti tak chutná krev?

Tolik zbožňuješ to zvíře,

které živíš na dně své duše?

Nebo jsi ho už překrmil,

že žádá svůj život

bez ohledu na Tvou vůli?

A víš, ach, víš, má lásko,

že z ní ho nenapojíš.

Protože ze sladkého kucká

a chce jen nač má právo.

To ze mě čerpá, aby bylo zdrávo.

Ji miluje světec,

mne miluje vrah.

Je to strašidelné?

Ta marnost vlastních snah?

Je to strašidelné?

Jí se za dne dvořit,

mně se v noci kořit?

 

Je to tak božské,

božské stvoření!

Nemohu se nabažit Tvých pohledů na ni!

Když vím jak těžké,

jak velmi těžké,

budeš mít usínání!

Jsem proto krutá?

Když baví mne ta hra,

o které její hlava nemá zdání?

Když s šerem ulehá

a vstává za svítání?

Jsem proto krutá,

že vcházím na pozvání

a účastna jsem hříchu?

Ty pak rozdělen jsi

mezi dvojí náruč.

 

Skoro by mne přemoh' žal

a pošetilá lítost,

když čtu v Tobě únavu

tím rozpolceným žitím.

Ale nač přebrat na svá bedra,

co sám ses rozhod' nésti?

To není můj úkol.

Ten je vtkán do pelesti.

Ten je na stolku v hale,

na lví kožešině.

Můj úkol tkví v hebkém,

rozevřeném klíně.

A v pro zvíře v Tobě

chutné laskomině.

 

Také ve věčnosti, drahý...

 

Proto je krásná i pro mne.

Ta Tvoje nová, delikátní osůbka.

 

Dopřej si jara,

máš-li dosti sil.

Dopřej si všeho,

co jen hrdlo ráčí.

Měj si svou lásku,

ženu,

děti,

radost.

Celé dny směj se,

tanči,

buď muž oddanosti.

Však až slunce zajde,

až odjedou hosti,

nezapomeň,

NEZAPOMEŇ,

to v Tvé skříni jsou kosti.

Nesnesou lhostejnosti.

 

A touha dnem zahnaná

do sklepení těla

zas v Tobě rozroste se.

Zas spěšně od anděla

se odtrhneš a hledáš

stopu mé přítomnosti.

 

Jak dlouho ještě?

Jak dlouho chceš žít v tomto bludném kruhu?

Můj krásný pane...

… a směšný dobrodruhu.

---