Milenci

Milenci

 

Potkala jsem to zlatíčko jednoho zimního večera. Mrzlo, že člověku až tuhla chůze. Tma se toulala ulicemi. Bylo to skoro romantické, ty jiskřivé chodníky, ty jeho jiskřivé oči, to, jak se vpíjely do duše. Skoro romantické, pravda. Kdyby se potkal někdo jiný, mohl by o tom žvanit každý následující Valentýn s nostalgií.

Jenže jsme se potkali my dva.

My takové slavnosti nectíme.

Nectíme se ani navzájem.

A kdybychom neměli živočišnost, nemáme nic.

Je snad špatné mít někoho, kdo Vám prostě jen a jednoduše chutná tak, že si ho nedokážete odepřít? A je to kvůli tomu láska? V obou případech hodlám odpovědět jasné NE. Není to špatné. Není to láska.

Je to noření se do sebe a spalování kůže horkým dechem. To nemá s city společného vůbec nic. Pokud teda nepočítám ten, který se mi při každém setkání usazuje někde pod žaludkem a vystřeluje níž.

Mimoto mi bývá hodně příjemně, když ho vidím, jak stojí ve dveřích ložnice jen v černých džínách a na krku se mu houpe zlatý křížek. Vždycky to ve mně budí úšklebkový pocit. Tomu fakt věříš? Říkám si pro sebe. Umučenému mrtvolákovi, kterého si vzala banda fanatiků za vzor? Nahlas to ale nikdy neřeknu. Radši se o své pravdě přesvědčím jen prostým zatřesením ramen. To mi vždycky župan klesne k nohám. Nejprve župan. Až pak ten bezvěrec v rouše křížovém. Uctívač v rouše džínovém. Ani jeden z převleků mu nevydrží dlouho. Jako bych v něm probouzela nejhlubší upřímnosti. Je to proto láska? Taky ne.

Kdyby byla, nechal by mne. Přestal by mne drtit. Přestal by mne navštěvovat, tenhle podivný havran s kůží hebkou jako satén. Jenže on nepřestane, na to moc rád kouše moje rty, dokud nekřičím a neprosím o slitování. Myslím, že hlavně proto, pro tu mou bolest a jeho zodpovědnost za ni, pak mluvíme jen potichu a o delikátních věcech. O hlubokých věcech. Hloubka jako by byla naše pravé náboženství. V posteli i po ní. Ale ani to si radši nepřiznáme. Nemůžeme.

O umění ano, o milování ne. O sexu ano, o pláči ne. O literatuře ano, o rodině ne. O filozofii ano, o čase mimo můj byt ne. Nikdy o nás. Nikdy o budoucnosti. Nikdy o pravdě, která je přítomná. Vždy jen o pravdě, která dávno zemřela se svými autory. Dodržovat etiketu konverzace je žádoucí.

Vrnět do ouška je také žádoucí.

A laskat každý kousek jeho těla. To je velice, velice žádoucí. To patří do protokolu.

Svoje pravidla milujem snad ještě náruživěji, než sebe navzájem.

Na jejich drsné, i když hojně zavlažované půdě nikdy nevyroste nic než mandragora.

Tak je to správné. Tak jsem to viděla v každém rysu jeho uhrančivé tváře, která ke mně tenkrát připlouvala skrze jiskřivý mráz. Tak neotřesitelně působilo naše odhodlání k polibku a pronikání. Bylo silné. Nemělo polevit. Mělo nám dát jen trvalé blaho vzájemného ukájení.

Všechno by mohlo být dostatečně hříšné a jednoduché. Dokonce snad natolik, že bychom se mohli oddávat touze donekonečna. Mohlo by... mohlo by.

Kdyby se na mne občas nedíval, když spím. Nebo kdybych to nevěděla. Kdybych jednou nezahlédla ten jeho pohled. Ten děs, co mnou prošel! To vědomí neodvratné pohromy! Vůbec neuctívá křížek! Vůbec neuctívá můj klín! Je zralý mi padnout do náruče a prosit o věčnost!

Všechno by mohlo být dostatečně hříšné a jednoduché. Dokonce snad natolik, že bychom se mohli oddávat touze donekonečna. Mohlo by... mohlo by.

Kdybych nesledovala jeho siluetu pod oknem, jak odchází do nějakých jiných interiérů a exteriérů. Kdybych při tom nechtěla dát život ne za vůni jeho těla, ne za pramen černých vlasů padající k obnažené šíji, ale za způsob, jakým bloudí očima po stropě, když hledá vhodný výraz do svých komplikovaných vět o svých komplikovaných věcech.

Všechno by mohlo být v pořádku.

Kdyby to nemuselo skončit.

Pitomá láska.

---